Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
„Takže teď nám povíte něco o tom cizinci.“
„Nevím, jestli vám nějak pomůžu. Viděl jsem ho jen jednou.“
„Hm. A co řeknete k té skříňce?“
„No, skříňka… Slyšel jsem, že patří tomu cizinci. Prý ji nosil pořád u sebe. Nedal ji z ruky.“
„Tak jak je možné, že jsme ji dnes našli u vás?“
„Chtěl jsem jen nějaký suvenýr… A ta skříňka byla vykládaná perlami…“
„Tak suvenýr… Co bylo uvnitř?“
„Uvnitř… Včera v noci jsem si nebyl jistý, ale když vyšlo slunce, jasně jsem viděl, že uvnitř na sametu je lidská lebka. A perly na víku… To byly lidské zuby.“
„Všichni připraveni?“ zeptal se Lucius a zopakoval základní pravidla. „Předpokládáme, že Temný plán ucítí ničení horcruxu a zamíří sem. Rodová magie ho zadrží, nevíme, na jak dlouho. Až ochrany prolomí, zaútočíme na něj.“
„Avadou,“ doplnil Severus. „Doufám, že s tím nikdo nemá morální problém.“
Sedm odhodlaných výrazů. Sedm osob spojených jedním cílem. Dnes se rozhodne.
Bill zvedl meč a sekl. Medailonek se s tichým prasknutím rozpadl, stoupal z něj mlžný opar, který se postupně zformoval jako stínová postava.
„Dva Smrtijedi v zádech. Podvedou tě, zradí…“ syčel vemlouvavý hlas. „Zradili už tolikrát. Mně ale můžeš věřit. Dám ti, po čem toužíš.“
Jdeme do finále. Začínám se intenzivně modlit za příznivé následující téma :-)
„Hele beďar!“Křičel posměváček, když mě uviděl. Pravda, měl jsem pár uhrů. Za chvíli se ovšem přidali všichni ve třídě:
„Obrovskej beďar, Obrovskej beďar. Hele kámo, co ti to roste z toho jebáku?“ Ty jsi byl ještě před rokem můj nejlepší kamarád... Teď držíš s nima... Jenom protože jich je víc? Ze zbabělství? Je to tak? Nebo jinak?
Doopravdy jsem neřekl nic, stejně by mě neposlouchali. Šel jsem si sednout do lavice. Neměl jsem nikoho. Nikdo se nezajímal o osud škaredého, uhrovitého kluka. Ponořil jsem se do myšlenek. Doufám, že máma si nevšimne, že jí ten nůž v šuplíku chybí...
Vasyl Kosturak pohlédne na hodiny. Jeho protějšek přichází se zpožděním. Jako správný gentleman nehne ani brvou.
„Jak se daří?“ zeptá se nenuceně, když jim číšník nalévá víno.
„Výtečně,“ odpoví Jelyzaveta Zarecka. Její bratr je velmistr černé magie. Ona mistryně diplomacie. „Ale ty jsi dobře informován, není-liž pravda?“
„Záleží na úhlu pohledu.“
„Jak daleko ten pohled sahá?“
Nahrávka na smeč. „Až do samotného centra magie.“
Ledový úsměv. „Nestudoval tam kdysi Aleksandr? Jakpak se má?“
„Vede se mu dobře. Bere naše dohody velmi vážně.“
„To je dobře. O děti se vždy budeme bát, že? Jeden nikdy neví, co se jim může stát.“
Tento milý rozhovor se týká pokusu o únos Jelyzavetiny příbuzné, který se odehrál v Praze (kde před časem studoval Vasylův syn Aleksandr), a následného vzkazu zaslaného přes Aleksandra. Jelyzaveta diplomaticky potvrdila, že vzkaz je od její rodiny. Vasyl potvrdil, že Aleksandr o plánovaném únosu nic nevěděl.
Další: http://sosaci.net/node/22718
„Standardní postup. Prověřujeme alibi.“
Emanův zástupce se zavrtí na židli. „Podezíráte mě?“
„Nesnášel jste Iva Drapáka.“
„Do katakomb by mě nikdo nedostal.“
„Co jste dělal v době vraždy? V baru vás nikdo neviděl. Kde jste byl?“
Lehké zrudnutí. Velmi konkrétní emoce.
Helga zvedne oči ke stropu. „Vyšetřujeme vraždu, takže si přestaňte hrát na gentlemana. Jak se jmenuje?“
„Kolegyně. Vdaná. Eman by to neschvaloval.“
„Všichni se shodli, že radši půjde pět pater pěšky než jet výtahem, ale v životě by to nepřiznal.“
„Ta kolegyně potvrdila, že byli spolu.“
„Pochopil vůbec, co se děje?“
„Nechce to chápat. Eman pro něj hodně znamenal.“
„Stejně si myslím, že ten váš plán má zásadní chybu, pane“
„Co ty můžeš vědět, tvůj pidi mozeček není schopen pochopit mého génia.“
„Možná, ale logicky, když ten plán vyjde, tak my budeme mrtví, spolu s ostatními a nebude čeho si užívat.“
„Pche, uvažuj dvacetirozměrně. Budeme v bunkru, které nás před výbuchem ochrání. Pak vyjdeme ven a převezmeme vládu.“
„Dvě otázky.“
„Jaké zas, ty neandrtálče.“
„Bunkr je v zemi, a komu budeme vládnout, když Země vybuchne?“
„To jsou nepodstatné detaily, tupče.“
„Myslím, že jsou dost podstatné.“
„Dost řečí, je čas se chopit moci. Kam jsem jen dal to červené tlačítko.“
"Musím do Haradu!" protestoval Eldarion.
"V žádném případě! Slíbila jsem tvojí sestře, že tě dotáhnu domů a taky to udělám!"
Finduilas čekala, že se s ní bude hádat, ale jen se tvářil nešťastně.
"Víš, proč jsem odešel?" zašeptal.
"Předpokládala jsem, že toho na tebe bylo moc, všechny ty povinnosti a očekávání..."
"To taky. Ale hlavně. Hlavně..." Byl blízko k slzám. "Já se domů nikdy nemůžu vrátit! Tinwiel má stejně lepší vlohy k vládnutí! Až to rodiče zjistí, nebudou chtít, abych se vracel! Nemůžu být král. Až to vyjde najevo..."
"Ať už tě trápí cokoliv, neopustím tě. Jsi jako můj bratr."
Asi si říkáte, proč Eldarion panikaří? Co ho tak děsí?
To je právě otázka pro vás, milí čtenáři! V průběhu celé série jsem na to nenápadně narážela a házela různé stopy, ale jelikož o tom nikdo v komentářích nemluvil, došla jsem k názoru, že to není tak očividné, jak jsem myslela.
Takže se vás ptám, co je Eldarionovo tajemství?
A nebyla by to soutěž bez nějaké odměny, takže první člověk, který PŘESNĚ odpoví na mojí otázku, dostane jedno drabble!
Bude to drabble s postavou dle jeho výběru - jediné podmínky jsou, že se musí jednat o postavu, která je živá a v době našeho příběhu ve Středozemi. Může to být některá z postav zmiňovaná v drabbletech, nebo klidně postava, o které vůbec nebyla řeč nebo jenom okrajově... (třeba Faramir, Arwen nebo Eomér nebo Sam Křepelka, já nevím...) Ohledně této postavy se můžete zeptat na jednu věc, přičemž odpověď se pokusím zakomponovat do drabblete. (např. co ona postava právě dělá, nebo něco z její minulosti či povaze, pokud se jedná o postavy nové)
Tak přeji hodně štěstí v hádání! ;)
Pokračování: Královo rozhodnutí
Důležitá příběhová odbočka: Večerní vyprávění pohádek
Věnováno Richardu Weinerovi s omluvou, že jsem si vypůjčil jeho název
15+
„Smrt, smrt, smrt!“ chroptěly černé rty pestře nebarevného klauna.
Muž s puškou na balkonku, také v tmavém. Ochranné zbarvení ani nepotřeboval, kdyby se svlékl do naha, dav pod ním by si ničeho nevšiml. Vlasatci zapouzdřeni v svých orgastických sebetancích, vlasatice vzpínavé – vem si mě, ty ďáble! – k poskakujícímu idolu na pódiu.
„Nechce jenom zmrd!“
„Jsem tvůj sen,“ pomyslel si, zamířil a vystřelil.
Tlumič zbytečný, rachot bubnů nad dělovou salvu.
Hudebně němý zpěvák zachroptěl, strnul, sesul se k zemi.
Dívky šílely, chlapci vytrženi, kapela přidala.
Jekot, pískot, nadšení!
Sbalil si fidlátka, pomalu odcházel.
Než to praskne, polkne u baru ještě pivo.
NESOUTĚŽNĚ - vzpomněl jsem si na "Rimmerosvět"
"Než vás zachráníme, pane, nějakou dobu to potrvá. V blízkosti červí díry totiž vzhledem k nám váš čas poběží mnohem rychleji."
"Krytone, jak dlouho to bude trvat?"
"Vzpomínáte si na tu středověkou válku, co trvala tak dlouho?"
"Na třicetiletou?"
"Ne, tahle ne, pane, ta druhá."
"Stoletá válka?!"
"Ano. Tak to ještě vynásobte šesti a máte Vaše zlaté číslo."
Osobní deník hologramu Arnolda J. Rimmera:
První dny po ztroskotání byly naplněné prací. Naštěstí se mi z lodi podařilo zachránit spoustu užitečných věcí, a to včetně speciálních osidlovacích náloží, pomocí kterých jsem si svět mohl zařídit podle libosti.
Byla to nádhera, byl jsem Adamem ve vlastním ráji. K dokonalosti chybělo jen jediné, má vlastní Jana.
Pečlivým studiem literatury zachráněné z lodi jsem zjistil, že je možné klonováním vytvořit dospělý ženský protějšek, za použití mé vlastní DNA. Přípravy i vlastní práce trvaly celý rok, ale nyní jsem na prahu vítězství. Vypadá to, že dnes kukla konečně praskne. Už se nemůžu dočkat.
Dodatek:
Klonování z mé vlastní DNA mě samozřejmě stavělo před morální dilema. Formálně by to byla moje sestra, takže by mě nemohla přijmout za svého milence. Po dlouhém sebezpytování jsem dospěl k rozhodnutí: "Ale co? Tak jí to prostě neřeknu."
Stalo se, co se stalo. Velký koncert, kvanta lidí a přece se nemohl díky endorfinům udržet. Ano, dal mu pusu, ale to přece nemusí nic znamenat. Třeba to nikdo neviděl, třeba to vypadalo jen jako součást choreografie. Třeba ani druhý aktér nezískal žádné podezření. Když došel zpět k mikrofonu, po očku se rozhlédl kolem sebe. Většina spoluhráčů se na něj usmála. Celý zbytek představení byl nervózní, že to vyjde na povrch, že se na něj začnou lepit bulvární noviny a hlavně, že jím začne jeho bubeník opovrhovat. Ale to by mu Phil nikdy neudělal. Měl totiž Petera taky moc rád.
Tohle drabble jsem psal včera večer v polospánku q i ráno mi přišlo docela dobrý...
