Mladí biologové

Ručička hodin dorazila na desítku.
Hrošice se zvedla a celé klubovně oznámila, "Dobrou noc dětičky, jdu spát. Dělejte si co chcete, jen mě nevzbuďte, toho byste litovali."
Pak zmizela do svého pokoje.

Sotva biologové zaslechli zabouchnutí dveří, rozpoutal se chaos.
Koljuška se vrhla po Žabákovi, aby si s ním vyřídila kanadský žertík, který na ní byl dopoledne spáchán. Zatímco nebožáka škrtila, Rejsek s Trubcem přijímali sázky, kdo vyhraje.
K vyřizování účtů se přidal i dav lidí, kterým Houba něco snědla.
Kobra s Hráškem se hádali, kdo má lepší včelstvo.
Lžička vylezla na skříň.
Snílka začala malovat po zdech.

Hrošice dřímala.

Snílka se zase jednou urazila na všechny a všechno.
“Hele, Kobro, můžeš na chvilku zmlknout?” zeptala se, sotva se Kobra nadechla.
Žabáka, který ji pozval, aby si s nimi šla házet s frisbeečkem, bez okolků poslala, aby si disk strčil tam, kam slunce nesvítí.
Slizounovi zničehonic řekla, že má příšerný účes. Potom se s Tesaříkem dostala do hádky o tom, jak vypadá purpurová barva (a když nedošli ke shodě, prohlásila, že by purpurovou poznal, kdyby nebyl robot).
Jediní, na koho si netroufla, byla Koljuška, Juno a Hrošice. Protože u těch Snílka věděla, že když je kousne, ony ji kousnou zpátky.

"Dohajzlu," ulevila si Hrošice u rozcestníku. Tábor byl deset kilometrů daleko a autobusová zastávka v nedohlednu.
"Chcípni," mávla rukou nad Slepicí, která si stěžovala, že jí tlačí boty a je jí horko. Slepice okamžitě vytáčela rodiče.
"Ať si políbí," naznačila rukou směr školníkovy kanceláře, když jí podesáté žádal, aby vyhozené zbytky po pitvě před vhozením do koše balila do novin.
"Svině," zamumlala si pod fousy, když jí Mina nařknula z působení rozkolu v pedagogickém sboru.
Ale když Rejsek, vítěz biologické olympiády, hledal pipetu, bylo to něco jiného.
"Zlatíčko, ta je přece v zásuvce," vysvětlila Hrošice medovým hláskem, ignorujíc podezřívavý pohled.

“Berany berany duc!” rozběhl se Rejsek, ukazováky zdvižené u hlavy jako rohy, a strčil nebohou Snílku z lesní cestičky do kopřiv.
“Berany berany duc!” skončil díky Rejskovi Tesařík hlavou napřed v mraveništi, které zrovna zblízka zkoumal.
“Berany berany duc!” dopomohl Rejsek Houbě k pěkné koupeli v ledovém rybníčku. Ale aspoň už na sobě měla plavky a byla uprostřed pomalého otužování.
“Berany berany duc!” strčil Rejsek do Broučky, která tak na sebe i Kučeru vychlístla líh (i s pár zalihovanými broučky).
“Berany berany duc!” zahalasil Žabák. Ač obvykle Rejskův spojenec, rozhodl se ukončit jeho tyranidu. Rejsek se nadávaje skutálel z kopce.

Vážený pane Žabáku.
Tímto vám sdělujeme, že v souladu se Zákoníkem práce rozvazujeme váš pracovní poměr na pozici skladníka z důvodů nedodržování pracovní doby, nevhodného a obscénního chování na pracovišti, sabotáže práce uklízeček a zneužití uloženého prostoru k nepovoleným účelům.
Dvouměsíční výpovědní lhůta začne běžet první den měsíce následujícího po doručení výpovědi.

S pozdravem,
Martina Králová
©supermarket Terno

PS: Výpověď obdržel i pan Rejsek, se kterým máte povinnost uhradit úklidové pracovnici násadu koštěte, kterou pan Rejsek zlomil při útěku z kumbálu.

PPS: Celý kolektiv zaměstnanců doporučuje, abyste si příště nehledali společnou brigádu z důvodů udržení psychického zdraví spolupracovníků. Děkujeme.

Žabák se s Rejskem vsadil, že dokáže čtyřiadvacet hodin dělat vtipy jen na jedno téma.

První hodina:
“Co je černé, bílé, černé, bílé?”
“Co, Žabáku?”
“Tučnák válí sudy!”

Čtvrtá hodina:
“Je to černé a červené, co je to?”
“Netuším, Žabáku.”
“Opálený tučnák!”

Patnáctá hodina:
“Je to černé, červené, černé, červené, co je to?”
“Nevim.”
“Opálený tučnák válí sudy.”
(Stádo otrávených povzdechů.)

Jednadvacátá hodina:
“Co je černobílé a nikdy nespí?”
“Ty?”
“Ne, tučnák insomniak.”

A pak:
“Je to černobílé a plave to v láku.”
“Nech mě hádat: dobře naložený tučňák.”
Žabák významně poklepal na hodinky. 24 hodin uběhlo. “Okurka ve fraku.”

"Dopytle," ozvalo se Rejskovo zaklení následované žblunknutím.
"Ten mobil byl skoro novej," kysele poznamenal a naštvaně nakopl náhodný kámen.

Rejskův mobil ležel na dně řeky a v podobných výšinách se pohybovala Rejskova nálada.

Ostře se ohnal po Koljušce, která se z legrace zeptala, jestli nepotřebuje hotspot.
Na Hrošici zvedl prostředníček, když po něm chtěla určit nekvetoucí violku.

Jen Žabáka se jeho špatná nálada netýkala. Když byl poblíž, Rejsek se přestal mračit.
Pak si Žabák stoupl vedle něj, položil mu ruku konejšivě na rameno a zeptal se, jestli je všechno v pořádku.
Rejsek horlivě přikývl. Úsměv mu zůstal po zbytek dne.

Žabák Rejska miloval. Děsně moc, miloval ho, co nejvíc byl ve svých sedmnácti schopen, miloval srdcem, duší i tělem.
Miloval, když se Rejsek usmíval, když byl zamyšlený, miloval, jak mu jiskřily oči, když ho Žabák líbal.
Líbání byla jeho nejoblíbenější část, společně s doteky - ať už lehkými setkání konečků prstů nebo pevných sevření.
Stačilo pomyšlení a Žabáka svrběly prsty steskem po Rejskově kůži.
Dotýkal se Rejska téměř všude - hladil ho po tváři a zádech, líbal na břiše, lechtal na chodidlech.
Zbývalo jen poslední a Žabákovi nevadilo, že Rejsek zatím nechce. Rád počká, než jeho prsty budou moci objevit úplně všechno.

"Hrošice je upír," prohlásila Snílka a na počítači si přepla další snímek prezentace. Bylo pozdě večer, ale celé osazenstvo klubovny ji bedlivě sledovalo.
"Je jí-- tolik kolik jí je, a vypadá hodně zachovale. Nikdy jsem jí neviděla dotknout se kříže nebo stříbra," vypočítávala Snílka na prstech. "Podle účesu soudím, že do zrcadla moc nekouká. Jsem si tak na devadesát pět procent jistá, že by jí kůl do srdce oddělal."
Posluchači tajili dech.
"Otevřete oči!" vyzvala je Snílka, "koukli jste se někdy někdo pořádně na ty její špičáky?"
"Jasně, a Trubec je včelodlak," ozvalo se posměšně zezadu.
"O tom možná jindy."

"Kolik dáme E1?" zeptala se Houba otráveně. "Viděla bych to tak na 80%, co ty?" odpověděla taky už dost unavená Snílka, když vytyčovala plochu dnes už pátého fytocenologického snímku. "Proč ne."

"Takže kokoška pastuší tobolka. 2b?"
"3?"
"Tak 3."
"Medyněk vlnatý?"
"Dej 1."
"1"
"Třezalka?"
"Tý je málo. R."
"Dám +."
"Dej r."
"Prasetník kořenující?"
"2a?"
"2a."
"Co je tohle?"
"Nevim. Možná výtod? Koukni na minule, měli jsme to tam taky."
Kdyż Houba otočila stránku na poslední záznam, zhrozila se.

"Ale ne! Neeee!" zakřičela. "Snílko. Ten snímek má být 16 metrů čtverečných, ne 9!" dodala zoufale.
"Musíme to všechno udělat znova."

Nespočetně výletů bažinami, roštím, potoky a bahnitými poli, protože Hrošice prostě nemá orientační smysl.

Spousta výstupů na rozhlednu vzdálenou od drchničky sice jen 5 kilometrů, ale zato zatraceně do kopce.

Snad milion procházek za každého počasí, protože panička nedokáže pochopit, že za slejváku, sněhu, krup jak tenisáků, vichřice nebo tornáda se ani tomu nejneposednějšímu psovi nechce ven.

A celých 7 let s těma otravnýma uřvanýma dětma, co Juno pořád chtějí hladit, i když jim svůj nezájem dává dost jasně na jevo.

Kdyby Juno uměla mluvit, tak je všechny sprdne na jednu hromadu. Nadávek by na to od Hrošice uměla dost.