DMD č. 27. pro 27. 4. 2016. Téma: Dnes to praskne

Severus nesnášel věštění, nesnášel Sibylu, nesnášel pondělí, nenáviděl, když musel vyučovat lektvary. Ve sklepení byla zima, ale on se nervózně potil. Ani si nepamatoval, kdy mu bylo naposledy takové horko.
Když začala u snídaně Trelawneyová své obvyklé žvanění, ignoroval to. Zatrnulo mu teprve ve chvíli, kdy přešla do svého věšteckého hrdelního hlasu a s pohledem upřeným přímo na něj pravila: "Dnes to praskne." a odpadla. Možná by měl být rád, že Voldy neprokoukl jeho loajalitu...
Jenže nemoci se pohnout, protože vám praskla guma od trenýrek a vy si v pondělním spěchu zapomněli vzít pod hábit kalhoty, taky není nic moc.

„Holmes! Panebože, vás akoby sa roky vôbec nedotýkali!“
Z Lestrada ostal vetchý starec. Len niekdajšie pevné zdravie a dôkladná starostlivosť dcéry ho držali pri živote. Zapotácal sa. Rýchlo som ho zachytil, v obave, že priamo pred nami vypustí dušu.
Bývalý inšpektor civel na Watsona, bledý, že by sa v ňom krvi nedorezal. Obrazne, samozrejme. Dostatočne hlboký zárez by istotne krvácal primerane.
„U vás, Holmes,“ starec zašepkal, „ma už neprekvapí nič. Ale... doktor Watson? Vy ste sa za posledných pätnásť rokov nezmenili ani za mak...“
„Nuž…“
Veril som, že Lestrade si naše tajomstvo vezme do hrobu. Nechal som Watsona všetko vysvetliť.

Nedělní ráno. Marika se probírá šatníkem. „Do těch kalhot už se stěží narvu. Budu si muset přes ně obléci něco volnějšího.“ Josef mlčí.
Otevře ledničku. „To je zápach. Úplně se mi zvedl žaludek.“
„Asi něco zkaženého?“ podiví se Josef. A mlčí dál.
Promluví až k polednímu. „Jdu se projet na kole, jedeš se mnou?“
„Family star? Co to proboha čteš?“ vyděsí se.
„Dnes nejedu, miláčku, cítím se poslední dobou unavená.“
Josef přikývne a zmizí na zbytek odpoledne.
K večeru se zastavila Valérie, dula: „Ty brečíš? Už jsi mu to řekla?“
„Myslela jsem, že dnes to praskne. Ale ničeho si nevšiml.“

Kolik let musí být dítěti, aby bylo dost staré na zjištění, že příšery pod postelí jsou skutečné? Deanovi byly čtyři. A John si bude navždy vyčítat, jak brzy ztratil syn dětství. Nezastaví ho to.
Lov je všechno.
„Same… musíme si promluvit,“ začal.
Sam vylekaně vzhlédl.
A John v tu chvíli věděl, že mladší chlapec ví. Dean musel promluvit. Na okamžik pocítil vlnu vzteku, protože voják nesplnil rozkaz, kterou vystřídala vina, když viděl, jak Sammy chytil bázlivě bratra za ruku a oba před ním stáli, oba tak mladí a…
„Pane?“ řekl Sam.
John se nenáviděl. Ale…
„Když ti bylo šest měsíců…“

"Ale pane Lystere, vždyť už jste to zažil, tak přeci nemusíte dělat takový povyk," konejšil Kryton svého pacienta.
"Ale minule jsem aspoň prošel dveřma. Copak nevidíš, jak vypadám teď? Hlavu mám jak Hvězdu smrti!" běsnil Lyster.
"Pane, dnes večer ten otok už určitě praskne a budete zase jako rybička," prohlásil Kryton sebejistě.
"Jo, buď tak, a nebo zítra přines rozbrušovačku," odvětil Lyster zkroušeně.
Večer se ukázalo, že Kryton měl pravdu. A když Kocour vycházel podruhé v životě z místnosti pokrytý zbytky Lysterova otoku, byl si jistý, že i nejkratší kravata na světě stačí na to, aby se na ní oběsil.

Obsadit role.
Vytvořit scénář podle knížky. Česky i arabsky.
Začít s nacvičováním. Na přeskáčku, jak jsou dopisovány jednotlivé scény.
Sehnat divadlo, obstarat rekvizity a kostýmy.
Zajistit plakáty. Ještě, že náš obor přitahuje lidi tolika talentů.
Obejít eventuální sponzory s žádostí o příspěvek.
Nezabít herce, kteří se poprvé ukázali až na generální zkoušce. Nemáme kým je nahradit.
Nezabít herce, kteří týden před premiérou poprvé četli scénář. Nemáme kým je nahradit.
Neprokecnout se před nesprávnými lidmi!
Dodělat české titulky.
Domyslet hudbu, osvětlení a technické detaily.
Dostat pod nějakou záminkou oslavence do divadla.
„Milý pane profesore, k vašim osmdesátým narozeninám jsme si připravili...“

Nervózně přešlapoval sem a tam obývákem. Srdce mu bušilo až v krku, po zádech tekl studený pot a ruce sevřené v pěst málem bolely. Dnes musí s pravdou ven. Rodina se dostala příliš blízko. Dlouho se vyptávali, nejdříve jak zvládá procházet semestry. A on vždy odpovídal, že v pořádku. I známky se mu časem lepšily. Potom otázky směřovaly k závěrečné práci. Vždy jim předhodil termín kontrol s vedoucím i to, že úspěšně plní. Ale teď se začali ptát, jak to bude s promocí, kdy dostanou pozvánku, co si vezme na sebe?
Jenže on poslední dva roky už do školy nechodil.

To je v hajzlu. To je v hajzlu. To je v hajzlu! Do háje! Jak se to mohli dovědět?! To přece neni možný! A já si dával na veřejnosti takový pozor! A že mě to stálo tolik úsilí. Jak to na mně mohli poznat, že jsem teplej? Nikdy mě nikdo neviděl se s jiným mužem líbat, nebo cokoliv jinýho, nebo jo? Já už ani nevím...
No, co mám teď dělat? Mám za nimi prostě přijít s coming outem? Nevím, jestli na to mám, ale teď už je to asi stejně jedno. Třeba to pochopí. Nejsou úplní blbci, narozdíl od ostatních.

Ten den nezačínal dobře už tím, že otevřela oči v úplně špatný čas. Venku bylo to neurčité šero, které značilo, že ráno je blízko, ale zase ne tolik, a zároveň už nezvládne usnout. Ráno rozklepanýma rukama upustila hrneček do dřezu. Pápá, ouško. Klíče do práce zůstaly na poličce, v knihovně si vzpomněli na pokutu za pozdní vrácení. Ve třídě byla ta prohnutá lavice prohnutá mnohem víc než včera. "Jsem na ni vylezl, abych zapnul projektor. Ale křuplo v ní jenom trochu, fakt." Doma rostoucí krabicová pevnost. Když jí pod rukama prasklo sklo na obraze, už se zvládla jenom hystericky smát.

Sir Ignác musí zemřít, nebo si to alespoň sir Jakob, jeho dědic, myslel.
Jenže Ignác měl nehorázné štěstí. Pohár s jedem převrhl a pak celý večer pil už jen pivo. Šíp mířící na hlavu při lovu odrazil dýkou. Jak? Panebože jak! Z kobry, kterou měl v posteli, si udělal domácího mazlíčka. Vraha, který ho měl strčit z hradeb, potkala nehoda, zahrnující uklouznutí a dlouhý pád.
Dnes to ale musí vyjít. Jakob nechal stavebně upravit balkón Ignácovy ložnice. Prostě tam vejde, nadechne se a... Prásk!
Jakob to musel vidět. Vyšel na svůj balkón, rozhlédl se a.... Prásk!
„Oni si spletli balkón.“