Autorův výběr 2016

Když Anna zakřičí, trhnu sebou, ale nepouštím ji.
Znovu slyším slova jejích bratrů.
„Doveď ji do Paříže.“
„I kdybys ji měl odnést.“
„Všechno bylo zbytečné!“ pláče. „Kdybych raději zemřela...“
Její slova bolí jako hřeby v dlaních.
„Kdybys zůstala, zemřete všichni," šeptám. "Takhle mají šanci.“
Jdeme pod hvězdami. Anna poslušně kráčí krokem loutky. Voní březovým listím a medem.
Vzhlédne, oči skleněné horečkou zrcadlí hvězdy. „Promiň, Záboji, to tvé Československo nechci nikdy vidět. Zradili nás.“
Mlčím. Čtyři roky jsem za nenavštívenou zemi bojoval.
U vlaku moje stopařka padá do prachu. Křik o nosítka přehlušuje volání sláva.
Pochopím, že Československo taky vidět nechci.

Voda ho svírala, škrtila... Ponořil se pod hladinu, ale neodvážil se nadechnout. Zalknul by se, to věděl jistě. Vodnické smysly odhalily sedmero zámků spletených z rusalčí magie.
Zašátral v kapse a vytáhl perličku. Byla maličká, úplně obyčejná. Rozdrtil ji v prstech, jemný prach voda okamžitě spolkla. Druhá, třetí a čtvrtá, každá větší než ta předchozí, skončily stejně.
Pátá perla se mu svými úlomky zaryla do prstů. Krev vodu rozbouřila.
Šestou perlu rozdrtil druhou rukou.
Sedmá, velká jako hlemýždí ulita, se rozpadla na poloviny a zapadla do bahna.
A konečně magie jeho oběť přijala. Zámky povolily a on se zhluboka nadechl.

Vše začalo nevinně. Byl podvečer a on se vracel zpátky do svého rodného domku, který stál nedaleko potoka. Před dveřmi si všiml kuličky. V okolí města se jich nacházelo nespočet. Netušil proč se rozhodl si zrovna tuto vzít domů.
Vešel do svého pokoje. Odložil kuličku na stolek a šel se najíst.
Když večer ulehal do postele, čekala jej poslední klidná noc.
Kdyby to jen tušil.
Naposledy se podíval na kuličku.
Sfoukl svíci a lehce vklouzl do říše snů.
Kulička na stole pukla, rozpadla se na dvě části a odkryla své tajemství. Spolu s mrtvým tvorem unikla do tmy prazvláštní záře.

Přiznám se, že sama tomu nerozumím.
Občas jsou s nimi velké problémy, a co si budeme povídat, nemít je, mohli bychom minimálně jednou do roka na opravdu velmi slušnou dovolenou.
Někteří z nich ani nejsou žádní krasavci.
Nezvala jsem je, a přesto tu jsou.
A já nedokážu zavřít dveře, uhnout očima, uzavřít nitro a říct: „Hele, víš co? Běž to zkusit jinam.“
Čím to? Vždyť dlouhé roky jsem žila bez nich. Nechyběli mi.
Jenže doba se změnila, já přičichla k hebkému kožíšku a něžné chlupaté ocásky mi svázaly ruce i srdce.
Teď se bojím naopak toho, že tu jednou nebudou.

Kapitánovi byla v poutech dlouhá chvíle. Vytanula mu starokrálovská říkačka...
Pět Velkých Výsad poutá zem
Pevným svazkem, v duchu společném
Čekalo se na plukovníka. Ten rozhodne, co s ním.
Jedna u lidí, co moc mají
Za dezerci by vyfasoval maximálně deset ostrých. Za nedovolené přejití hraniční zóny kulku.
Dvě u těch, co Mrtvé uspávají
Vydala se po Staré severní cestě.
Domů.
Tři a Pět se staly kameny a zdivem
Ruce za zády začaly brnět. Třepl jimi, cinkly o kov vyleštěného brnění.
Říkala něco o korunovaci...
Ale chytili ho, než se dostal na hranici sněhu.
Čtyři zří všechno v ledu čirém.

Evžen se za večerního šera vracel polní cestou do vesnice. Jeho pozornost upoutal podezřelý ruch na dvorku.
Dřevěný kurník se otřásal rozčileným kdákotem a pes se mohl vzteky pominout. Dírou v plotě se snažila prodrat liška s ukradenou slepicí v tlamě.
Rozzuřený hospodář vyběhl s puškou: „Tentokrát tě dostanu!“
Evžen se neudržel. Zlomyslně se ušklíbl, zkřížil prsty a jakoby v překvapeném gestu mávl rukou. Nečekaně prudký vítr zvedl oblak prachu a pes vyděšeně zalezl do boudy.
Než si hospodář protřel oči, liška byla ta tam.
„Krucinál!“
„To byla ale smůla.“ Evžen s nevinným úsměvem pokrčil rameny a klidil se pryč.

Vězení. Jedna velká klec. Držena v ní. Skrz pomyslné mříže sledovala modrou oblohu. Nechápala. Přišlo jí to tak zbytečné. Tolik energie, vyložené pro nic! Vše bude zapomenuto, smazáno. Zkušení však už věděli.
Tolik bolesti, co vězení způsobilo. Tolik slz, strachu, bezmocného hněvu. Tolik rezignované únavy.
Vzájemná solidarita nezmohla nic. Tu a tam odpor. Zbytečný. Hloupý. Zpochybnitelný.
Vězněná ráda hleděla z pátého patra dolů. Nikdy nechápala, proč tu bylo zábradlí nižší a touha skočit tak velká.
Tak mi řekněte, proč cítila smutek, když jí odpadaly hodiny. Proč se po budově fascinovaně procházela? Proč plakala, propuštěna?
Protože nakonec byla škola její součástí.

Betsy se zvolna vzdalovala od nešťastného břehu. Na konci první psí hlídky Frances na zádi vystřídal Sullivan. Odebrala se do své kajuty. Po pětatřiceti hodinách bez odpočinku se zoufale potřebovala vyspat. Alespoň pár hodin oddechu. Ale mysl zvířená překotným ústupem se spánku bránila.
Posadila se za stůl. Poznámky psané tu Sullivanovou vypsanou rukou, tu Miltonovým krasopisem nebo Hardyho muřími nožkami potřebovaly utřídit. Zakreslit opravy do map. Nechala si přinést čaj. Pustila se do čtení. Trasa kutru získávala tvar. Paprsky zapadajícího slunce se odrážely ve skle. Oslňovaly nevyspalé oči. Z hrnku se kouřilo. Vůně čaje hladila unavené skráně. Hlava jí klesla.