Autorův výběr 2016

Šla, vyzbrojena pouze svým hlasem a odhodláním.
Do boje.
Do boje proti těm, co drželi naleštěné pušky, na tváři nosili arogantní úšklebky.
Kéž by slova dokázala odvrátit kulky, změnit kurz, kam směřuje svět.
Ale když vám drží hlaveň u hlavy, jak můžete být klidní? Jak můžete předstírat, že je vše v pořádku?
Křičela. Bude křičet, dokud se neotřesou základy světa, dokud světlo neprorazí tmu, dokud kulky nenajdou svůj cíl.
Sedmkráte vystřelili. Sedmkráte zasáhli.
Když jí život vytékal z žil, ptali se jí: "Mělo to smysl?"
"Pokud jsem svými slovy zachránila byť jednoho člověka, změnila jen jeden život... Mělo to smysl."

Sotva pohnul hlavou, ruce ztuhlé.
Neuhlazen, neoholen a hladový. Na holeních modřiny.
Hodinu přehazoval uhlí.
Nepřikvačila, na kavalci s kávičkou.
"Ty jsi skvělá!"
"Co ti zase nevyhovuje?"
Hlavně že rovnoprávnost!
Utkvěla pohledem na nehtech.
"Hele, nebuď hloupý! Nejsi žádná květinka, to já!"
A já?
Slyšela nevyslovené.
"Ty jsi hlína."
"Jasně," nahlas.
"Mé slzy tě kropí, můj smích kypří! Má krása je tvou úrodou, já jsem tvá akvizice."
Nechápal. Odkud to vzala?
"Chtěl bys, abych nakvašená?" přerušila hluk akvária.
Nechtěl. Není kráva a on holobrádek v kvádru. Oba vědí.
Čím více rozkvete, tím k němu ohleduplnější.
Pohladil okvětní lístky.
"Nekvaltuj," hlesla.

Srdce obaleno v krustě
Se svědomím ztvrdlým jako schránka korýšů
Plahočí se mezi omyly
Prosazují zpátečnické názory
Aby tak nebylo do očí bijící
Že stále couvají
Před vším
Bojí se změnit směr
Bojí se otočit
Bojí se dívat vpřed
Zanechávají za sebou hlubokou stopu
Aby ti bezradní je následovali
Aby do propasti nespadli sami
Stopy korýšů křižují zemi
Aby bylo na čem ukřižovat rebely
Oblázky se zaoblenou nadějí
Malé děti s kyblíčky na pobřeží je sbírají
A taky mušličky a taky raky
S dětskou dychtivostí
Z písku staví hrady
A mnohé to neopustí
I v dospělosti staví domy na písku

Nemohl se dočkat sálajícího slunce a horkého písku. Mířili s Klofanem na jih.
Trpkým zklamáním však bylo, když ho v cíli cesty přivítala běsnící tropická bouře.
A najednou se zčistajasna ocitl na palubě lodi, která plula po obloze!
Horda nebezpečně vyhlížejících námořníků, která ho obklopila, mu slibovala nevýslovné hrůzy, jakmile se ho chopí jejich krvežíznivý kapitán...
Kapitán, který se představil jako Shakespeare, mu právě do čaje nalil štědrou dávku rumu, když se loď zakymácela. Polil je oba od hlavy až k patě.
Sirius skrz rumové slzy vyjeveně sledoval, jak mu kapitán s dobromyslným úsměvem přináší chlupatý růžový župan na převlečení.

Prý to pospíchá.
Dobrá.
Rezka vyrazila a balíček si připevňovala už v běhu. Je to týden cesty, ale počítá se každá minuta, říkali.
Týden cesty pro běžného posla.
Prodloužila krok.
Dolů ze svahu to běželo samo a setrvačnost ji vystřelila do roviny.
Nohy dopadají na zem, měkká tráva, tvrdé kameny, nejistá rašelina.
Běží, nepotřebuje odpočívat.
Běží skrz déšť, běží když svítí slunce a skrz větve stromů se míhají jeho paprsky.
Běží ve dne i v noci.
Zásilka je spěšná.
Do Gerasdanu dobíhá uprostřed noci, dýchá ztěžka, plameny pochodní vrhají mihotající se stíny. Vše se točí.
Přinesla zásilku.
Epidemie bude zastavena.

Žil, byl jeden pěkný pár, ona princezna, a on byl král.
Byl malý a nemyslel si o sobě nic hezkého. Bál se, že ho princezna opustí a on už nebude mít nikoho.
Měli se velmi rádi, a chovali se ve vzájemné úctě.
Ona ho bila. Nikomu to neřekl.
Bydleli spolu v krásném paláci, oni a jejich psí smečka.
Král moc chtěl děti. Ale princezna ne.
Nakonec král princeznu požádal o ruku.
Hodila po něm vázou. Měl podlitinu ještě týden.
A žili šťastně až do smrti.
A když už to král neunesl, vydal se k přehluboké propasti a skočil do ní.

Stála nad propastí života, ztracená v sobě i světě. Stála tam sama a koukala se dolů. Vítr si pohrával s jejími vlasy, ten lehký vítr, který předpovídá bouřku. Slzy ji hladily po tvářích, bylo jich tolik, že už je přestala stírat. Přemýšlela a váhala, zoufale se snažila chytit něčeho pozitivního. Nějaké pěkné vzpomínky nebo snu, co by jí od okraje propasti odstrčil vzad. Nemohla nic najít, propast v ní se stále prohlubovala. Čekala a zrak upírala k nebi... Ještě jeden paprsek slunce, prosím.. V ten okamžik, ji chladná kapka deště dopadla na tvář... Rozpřáhla paže, zavřela oči a naklonila se...

Uzavřel jsem sázku s Pepou,
že si najdu ženu lepou.
Překročil jsem lesy, hory,
draka vystrnadil z nory.
Usekl mu hlavy,
klaní se mi davy.
Černé sukno strhli z věží,
princezna je náhle svěží.
Ruku svou mi nabízí,
k vdavkám lačně vybízí.
Půl království tatík dá mi,
už se těším na ty flámy.
Pozvem Pepu na veselku,
ať se mrkne na manželku.
Chudák prohrál sázku,
neb jsem našel lásku.
Vesničané slintat budou,
ženu nemám zrovna chudou.
Budem dlouho jíst a pít,
až do smrti šťastně žít.
Dobrá, konec nostalgie,
zradila mě alergie.
V jídle stopy korýšů,
zhebnu než to dopíšu.

Vrznutí dveří, nejisté přešlápnutí. “Jene?” Tak vzdálené rozbouřeným vlnám koncilu.
“Chtěl jsem se ti vyzpovídat,” špitl Jan. Příboj emocí.
“Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo,” přiznal Štěpán. Přesto za ten proud, který je oba strhává, každého jinam, může jen on.
Mlčeli.
Pak Jan znova promluvil: “Štěpáne, omlouvám se, jestliže jsem řekl nějaké hanlivé slovo, že jsem tě zval Vymýšlečem. Můžeš mi odpustit?”
Štěpán nevěděl, kdo z nich se rozplakal první, ale když se objali, bylo to jedno.
Štěpán se topil v záplavě slov. Nedokázal říct jediné.
Každý sám, mezi divokými vlnami.
Slzy druhého je oba pálí víc než ty vlastní.

Ježíš to v pubertě neměl vůbec lehké...nojo, to je tak, když je váš otec vševidoucí, vševědoucí a ještě k tomu Bůh. Když byl poprvé omámen nikotinem a cigaretovým kouřem se málem zadusil, tak večer dostal od Josefa zaracha na počítač, protože to na něj biologický otec napráskal. Taky na něj často žaloval, když tajně měnil vodu ve víno. A vemte si jaké to je, když vás vlastní otec sleduje ve sprše nebo... no... s rukou v kalhotách (nedivte se, Ježíš nebyl žádné neviňátko) Prostě trapné. Měl z toho docela depky a když si našel holku, bylo to ještě horší.