Alenka v říši divů

"Někdo mi ukradl moje vdolkyyyyyyy!!!" Rozlehne se hlavním sálem jako hrom nad mořem.
Žabí sluhové stojí jako zelení vojáčci tiše v řadě bok po boku, snažíc se neklepat hrůzou. Rudá královna s děsivým výrazem na tváři rozmachujíc se zlostnými gesty zpovídá každého z žabáků.
"Štípnuls je?!"
"Ne, Vaše Výsosti!"
Nikdo se nepřiznává.
Jenomže jedna zelená očka se nechtěně pohnou směrem ke svému kolegovi. Krvavá baba se k vinou zpocenému žabákovi pomalu nakloní. Pachateli zůstala v koutku náplň z vdolků.

"UTNOUT MU HLAVU!"
"Mám ženu a děti!"

Krvavá baba jen nařídí komorníkovi: "Přiveďte mi ty pulce. Mám je ráda jako kaviár."

Běžela lesem, který se jí proměňoval před očima. Měla pocit, že se mění ona sama. Stromy vystřídaly obrovské světélkující houby.
Jako by zahlédla vznášet se zubatý úsměv nad cestou.
Předběhl ji bílý ušák ve vestě a poklepával na kapesní hodinky. Doběhli na palouček, kde se zřejmě konal čajový dýchánek.
Svírala šálek. Neodvažovala se napít.
Chlapík v klobouku ji trochu zněrvózňoval.
Zase ten zubatý úsměv, tentokrát i s celou kočkou.
Povídali něco o královnách a bojích.
Točila se jí hlava. Měla pocit, že padá.
Posadila se na posteli. Snad se jí to jen zdálo. V kapse modrých šatů našla srdcové eso.

Alenka nervózně přechází sem a tam.
V hlavě bouře nejistoty.
Absolem na ni líně kouká.
Není lehké rozhodnout se v takto obtížné situaci.
Je to skutečné nebo falešné?
Jestliže to skutečnost není, proč to vůbec řešit, ale znamená to, že jsem blázen. Ovšem pokud to je skutečné, jak bych asi tak mohla přemoct Tlachapouda?! Jak bych asi tak já mohla zachránit Říši divů?
Náhle vzpomene si, není to sen, nebyl to sen, je to vzpomínka!
Pokud tedy tento nemožný svět je přece jen možný, pak je možné uvěřit v mnoho dalších nemožností a tím je učinit možnými!
Dneska skolím Tlachapouda.

Ten králík... ukazuje na hodinky?
Ukazuje, Alenko. A zuřivě. Je čas se vrátit. Vrátit se tam, kde to všechno začalo, a zachránit tu podivnou říši.
Bílý králík se skoky rozběhne do zahrady. Alenka vyběhne za ním. Kde je? Přes vysoké keře ho nevidí. Tady, už ho má a řítí se za ním. Oba proběhnou zahradou a králík zmizí v noře.
Alenka si klekne, je tam?
Nebezpečně se naklání nad propastí. Vtom jí sklouzne ruka a Alenka ztrácí kontrolu.
Dopadne na zem. Nebo... na strop? Vlasy jí trčí nahoru... nebo taky visí dolů.
Odrazí se a dopadne na podlahu malé místnůstky.

Nedaleko kroketového hřiště spatřila Alenka několik vytáhlých, hubených tvorů v různobarevných oblečcích. O něčem se dohadovali.
„Raději se mezi ně nebudu plést,“ pomyslela si.
Jeden z nich si jí však všiml.
„Které barvy je na světě nejvíc?“ zavolal na ni.
Alenka se rozhlédla. „Zelené.“
Mužík v zeleném se začal radovat.
Alenka pohlédla na nebe. „A také modré.“
Chlapík v modrém poskočil.
„V zimě je zase hodně bílé a hnědé.“
„Musíš vybrat jen jednu barvu. Platí ta, co jsi řekla první,“ řekl dotčeně mužík v zeleném.
„Za hádky dává královna setnout hlavu,“ odpověděla Alenka.
„To nám nevadí. Zavolali bychom si Ořezávátko.“

Za potůčkem byl les. "Ajéje," pomyslela si Alenka.“ V posledním lese jsem zapomněla svoje jméno. Měla bych si to napsat, jenže nemám čím. Ale zase jsem potkala Koloucha."
Tiše si cestou opakovala "Alenka, Alenka," a jak byla zamyšlená, zakopla na rovné cestě. Pod rukou jí to začvachtalo. „Fuj,“ říkala si. „Jediná shnilá houba široko daleko a zrovna do ní sáhnu.“ Musela se otřít kapradím.
Pod kapradím našla borůvky. Byly sladké, ale jedna jí spadla na šaty a udělala na nich nepěknou skvrnu. Na hlavu jí spadla šiška. Teď toho mám dost, řekla si Alenka. Tohle už nejsou náhody, ale nehody.

Na zemi ležel Bayardovi dobře známý klobouk. Pes do něj začal strkat čenichem, až se mu ho podařilo překlopit. Alenku ta síla padajícího klobouku málem odhodila.
„Tak ty jsi ta Alenka.“
„Nejsem ta Alenka, za kterou mě všichni pokládají.“
„Kloboučník by se pro jen tak nějakou Alenku neobětoval.“
„Musíme ho zachránit.“
„To není předurčeno.“
„Od chvíle, co tu jsem, mě zmenšili, zvětšili, zase zmenšili, nacpali do čajového šálku, obvinili mě, že nejsem ta správná Alenka a že jsem ta správná Alenka...“
„Ale pokud sejdeš z cesty – “
„JÁ si určuji svou cestu!“ Řekla rozhodně Alenka, ten odvážný chlapec o velikosti křečka.

Alenka sebrala všechny tři zahradníky a nacpala je do blízkého květináče. Pak se pevně a nesmlouvavě dívala strážným do očí, až zrudli ve tváři a sklopili zrak. Pak se začali rozhlížet, po chvíli pokrčili rameny a otočili se k odchodu.
Alenka se za nimi chvíli dívala.
Jeden z nich zašeptal chraptivě: "A co Královna? Co jí řeknem?"
"Nic, protože se nebude ptát. A my jí to nebudem připomínat. Dala by nám srazit hlavu," odvětil druhý.
"Jak by to udělala? Nemůžeme srazit hlavu sami sobě."
"Ajó," rozveselil se druhý. "Takže nám vlastně nic nehrozí, leda když nás na kroketu pokouše ježek."

Sněz mě, čte Alenka nápis u koláčku.
"To se moc jednoduché," mudruje. "Ale co když je to jedovaté? Tak hloupá nejsem!"
Dlouho čeká, ale nic se nestane. Přestává ji to bavit. Zvedá koláček, opatrně ho očichá a strčí do úst.
Chvilku se nic neděje.
Pak se jí krk stáhne tak, že nemůže dýchat. Padá, chytá se stolu, lahvička cinkne o zem.
Drásá si krk.
Na ústech jí vyvstává krvavá pěna.
Nakonec znehybní.
A pak se probouzí.
Ale už nikdy není stejná, protože vedle své ruky na měkké zelené trávě, potřísněné kapkami krve, nachází lahvičku s nápisem Už nikdy mi nevěř.