Ano, skutečně takové případy byly. Ale abych ruské školy a studenty jen nehaněla:
Československo bylo jedinečné nejen tím, že financovalo pestrou škálu škol, ale i tím, že se mu podařilo shromáždit vynikající pedagogické odborníky, kteří řídili a ovlivňovali emigrantské školství v celé Evropě. V Praze sídlilo Ruské pedagogické byró, Ústřední ruských učitelských organizací v zahraničí, Svaz pedagogů středních a vysokých škol v ČSR. V Praze se plánovaly a konaly pedagogické sjezdy a konference o aktuálních otázkách ruského školství v zahraničí a vycházel časopis Russkaja škola za rubežom (Ruská škola v zahraničí, Praha 1923 - 1931), který byl nejlepším ruským pedagogickým periodikem v celosvětovém měřítku.
Starším osobám umožnila pomocná akce důstojně přežít a mladším, dětem narozeným po roce 1918 mimo Rusko, rozvinout veškerý tvůrčí potenciál. Finance, vložené do výchovy a vzdělání, byly tak vráceny prací stovek úspěšných lékařů, techniků, geologů, botaniků, nadaných hudebníků, divadelních umělců a výtvarníků, kteří se stali nedílnou součástí české společnosti. Pokud tito lidé ČSR později opustili nikdy nezapomněli ve svých životopisech uvádět, že za své úspěchy vděčí československé pomoci.
Anastazie Kopřivová, PŘÍBĚHY EXILU Osudy exulantů z území bývalého Ruského impéria v meziválečném Československu (Památník národního písemnictví, Praha 2018, str. 82)
