DMD č. 8. pro 8. 4. 2018. Téma: Už nejsem dítě!

"Nejsem dítě", zařval Olle, "nebudu si hrát!"
Lasse s Bossem už ho začli neskutečně štvát.
Do světa se každý vydal,
Lasse krávám mrvu kydal.
Bosse si založil firmičku s chlastem,
bohužel podlehl finančním pastem.
Těžko říct zda bručí nyní v C-dur nebo moll,
soudili ho kdesi v Čechách v kauza Metanol.
Olle ty dva teplé bratry neviděl už věky,
má váženou klientelu a odsává špeky.
Liposukci potřebuje taky Britta s Annou,
Lisa dělá uklizečku a je starou pannou.
Anna vede jistý podnik,
dřív šlapala před ním chodník.
Neklaďte to osudu za hřích nebo vinu,
prostě štěstí neměly děti z Bullerbynu.

"Nepřišel jsi."
U večeře nebyl nejvhodnější čas načínat diskuzi, ale Jakub pocítil palčivou potřebu konfrontovat Viktora s jeho zradou.
Matka pobíhala někde kolem. Otec dochucoval salát. Helena míchala sangriu. Nikdo nic netušil.
"Nezajímají mě tvý dětinský výstřelky."
Mělo to zabolet, ale Jakub už zosnoval odpověď. "Ó, já už nejsem dítě, Viktore."
V soukromí pod ubrusem zajel rukou Viktorovi mezi nohy a položil ji přes kalhoty na jeho penis. Nikdy si nedovolil tolik.
"Ještě chvíli mě pokoušej," ucedil Viktor, "a přísahám, že tě jednou vohnu a vymrdám tak, že budeš prosit o slitování."
Zaleskl se lasiččí úsměv, ruka vzrušením stiskla. "Slibuješ?"

Grand Moff Tarkin věděl, že pokud má Tellera dostat dřív, než ho stačí při nejbližší příležitosti odstřelit, bude třeba ho vylákat z úkrytu. K tomu ale bude muset sehrát roli návnady a jen jediný člověk mu při tom může krýt záda - prastrýc Jova.
Zadal kontakt a čekal až druhá strana potvrdí spojení.
"Jak je to dlouho, co ses naposled ozval, kluku zatracená?!" vybafnul na něj téměř stoletý stařík hned jak ho uviděl.
"Víš, že už je mi padesát?" ušklíbl se na to pobaveně.
"S tím na mě nechoď, nemyli si, že tě to omlouvá z lovecký výpravy se starým strejdou!"

„Táta vejde do krámu a najednou třeba začne jako cupitat, nebo dělá takový divný obří kroky“.
„Oni ale nějak poznaj, že se na to chystám a dělaj, že ke mně nepatří,“ smál se Vašek, „Mě to teprve napadne a všichni už jsou deset metrů za mnou“.
„Protože ty se vždycky zatváříš děsně potutelně“ obvinila ho nejstarší Anička.
„Začne se pochechtávat,“ obrátil se Matyáš s trpitelským výrazem k ostatním u stolu, „všichni na něj koukaj“.
„Jo, když se táta takhle zatváří, tak nasadit kapuci a klidit se“ doplnila Terezka.
„Bombasácký“ zhodnotil to Vašek spokojeně, pobavený pohoršením, jež u svých potomků vyvolal.

Španělsko pozoroval dospívajícího chlapce. Opíral se o zábradlí terasy, nejspíš si chtěl uplivnout. Jak je to dlouho, co ho vyrval z rukou Osmanské říši? Za celou dobu si k tomu náladovému stvoření nedokázal vytvořit pouto. Předsevzal si, že z něj vychová gentlemana. Nadlidský úkol.
Teď se k němu Romano obrátil, v očích znechucení. „Už nejsem dítě! Přestaň mě furt špiclovat!“
Antonio pamatoval doby, kdy ho hnědovlasý chlapeček tloukl do břicha, žvatlal: „Vať mi jajče! Vať mi nos!“ Ten roztomilý klučina zmizel. Místo něj tu stálo klející, věčně nespokojené cosi. Za chvíli ho vztek přejde. Přijde loudit. Měl rád tohle usmiřování.

Říkals mi Benoni
očima jsi mi spílal
Tu cos měl nejvíc rád
do hrobu jsi skrýval
Z tvých synů nejmladší
však bez máminy sukně
s Josefem za ruku
a pořád trochu smutně
Když zmizel bratr můj
upínal ses jen ke mně
síly se ztrácejí
a zbělelo tvé témě
Svých synů otěže
však stále pevně třímáš
jdou kam jim přikážeš
a ty ve stanu dřímáš
Já z Ráchel jediný
teď zlomit chci tvou vůli
Simeon vězněný
mi spánek trhá v půli
Žádný benjamínek
dospělým jsem přec mužem
tvé vůli navzdory
jít do Egypta můžem
S tvým požehnáním
jít do Egypta můžem?

Hospoda byla plná hluku, kouře a opilců, ale vařili tu dobře. Pokoje měli malé, čisté a levné. Rezka přespávala v tom s výhledem na moře.
Teď seděla v jídelně a loupala krevety.
„Nejsem žádnej malej usmrkanec,“ hlučel mladíček u nálevního pultu. Bylo mu sotva šestnáct. „Báchorkama mě neoblafnete. Nadlidský schopnosti? Dávný války? Stvoření z temnot? Zatahej mě za druhou nohu, na tý mám rolničky.“
Štamgasti se opatrně zasmáli. Nejeden z nich hodil pohledem tam, co seděla Rezka. Někteří ji znali dobrých padesát let.
Ona si jen dál vychutnávala krevety.
Neřekne nic. Proč taky. Nebude se hádat. Z toho vyrostla dávno.

„Juchů, už nejsem dítě,“ zajásal Harry.
„Bez ohledu na to, že jsme vyřešili následky tvé nehody s omlazujícím lektvarem a už ti nejsou čtyři, ty, Pottere, budeš dítě pořád,“odvětil kysele Snape.
„Hmm… To doufám, že ne, protože to by bylo fakt divné… Myslím to…“ Zamával rukou mezi nimi.
Severus jej zpražil pohledem, který by spálil Slunce.
Harry se rozesmál a vtiskl polibek na rty svého přítele.
„Ovšem musím uznat, že tvoje výška má jednu nespornou výhodu,“ odvětil po chvíli Snape.
„Ano? A copak to může být?“ zavrněl Harry.
„Už dosáhneš do kredence, takže mě nebudeš otravovat s každou sušenkou.“

"To přece nemyslí vážně! Jak mi to může zakázat?"
"No tak, Harry, profesor Brumbál přece dobře ví, co dělá," snažila se chlapci domluvit jeho kamarádka.
"Musíš uznat, že je to blbost. Už nejsme děti! Můžeme chodit na schůze řádu tak, jako každý jiný!"
Dívka si jen povzdechla. Tohle bylo marné. Jak vysvětlit, že ředitel to s nimi jistě myslí dobře?
Zatímco se Nebelvíři ve věži hádali, Albus Brumbál si v ředitelně spokojeně procházel záznamy. Lupina a Artura poslal na misi, Severus je u Voldemorta, Harrymu účast zakázal a on bude mít konečně celý koláč od Molly Weasleyové jen pro sebe!

Další den.
Mrazivé ráno.
Ledový vítr.
Marek by byl nejraději někde jinde.
Na druhé straně zeměkoule.
Na jiné planetě.
Zvykl si na zimu.
Přežil sníh všude kolem.
Bolavé prsty z tětivy luku.
Tohle ráno bylo pekelné.
"Sandro!"
"Dej mi pokoj! Musím tě mít pořád za zadkem?"
"No tak, nemůžeš se toulat sama!"
Uhnul letící plechovce.
Skočil na zem před láhví s vodou.
Sekerou po něm naštěstí nehodila.
"Jsem dospělá! Chci být chvilku sama."
Neodpovídá.
Co kdyby...
Nechá ji jít.
Divoká zvířata nejsou hloupá.
Utečou.
Marek se ohlédne.
Zahlédne odhozený kalendář.
Rudě zatrhnuté datum.
Vyrazí na lov.
Bude to krušný týden.