Alenka v říši divů

CrayCray:
Vědělas, že je na světě už jaro?
LittleJ:
Ano, všimla jsem si.
CrayCray:
Tady je to trochu složitější.
LittleJ:
Ovce mají jehňátka, máme hodně práce.
CrayCray:
Jehňátka jsou roztomilá.
Co s nimi děláte?
Jedno bych si vzala, ale nevím jestli by to zvládli.
LittleJ:
No, chráním je před vílami.
CrayCray:
Víly mají zoubky, cvak!
LittleJ:
A taky tvrdé lebky.
CrayCray:
Půjčíš mi tu tvoji pánev?
LittleJ:
Je to jen obyčejná pánev, důležité je rozhodnutí.
CrayCray:
Někdy je těžké poznat, co je realita a co jen sen.
LittleJ:
Není, jen si potřebuješ být jistá sama sebou.
CrayCray:
Kecy v kleci.

„Vrána k vráně
Z lesní stráně
Sedá v bráně
Svůj svět chráně
Není správně - ten zatracenej přechodník...“

Guvernantka si prozpěvuje.
Nemá na vybranou.
(Mluvím o ní jako o guvernantce. Tohle sice je fanfikce, ale zdrojový text její pravé jméno nepoužívá. Těžko říct, zda je to ochrana proti magii nebo proti právníkům.)
Ale teď ta její ptáčata. Jedna jako druhá a jako třetí. Nadpřirozené schopnosti a problém s autoritami.
Tak jistě, pokud jsou jediní dospěláci široko daleko piráti, co vás chtějí zabít, není se moc co divit.
Ale ona je přece ta hodná!
Jestli zase zdrhnou, tak jim to pořádně osladí.

Je předvečer. Sliperní jezlíni
čilíně motovidlí v možitě.
Lkají hadrytě rozvrkočení čupříni,
želchyně křipšíkají hořitě.

Synáčku, pozor na Tlučhubu dej,
čelist má s klektáky, drásavý spár,
ptáku Tuk tuku se taky vyhýbej,
vzteklený Souchňapák vychrchlá žár.

Svou smrtnou šavli tasil rukou pevnou,
dlouho pátral po těch pazgřivkách,
až pod tamtamovník usedl jednou
a chvíli bloumal v myšlenkách.

A jak tak v dumkách odpočíval,
dredatým lesem šumem svistem,
v hihňavém mrmlání sebejistém
Tlučhub přifučel, aniž se skrýval.

Raz dva, skrz naskrz a v mžiku šmik
- smrtná šavle si zaskotačí
a Tlučhub je o hlavu kratší,
zas dom hrd vrací se bojovník.

Dívám se do zrcadla pokrytého hutnou šedou vrstvou času. Zrakem stopuji každičkou prasklinku, sebemenší hrbolek zapříčiněný slepením kdysi rozbitých kusů. Vrásčitými prsty přejedu přes prázdný střed; přes místo, jehož reflektující dílek jsem nikdy nebyla s to doplnit. Cítím, jak mi po tvářích stékají slzy, které se rychle vpíjí do suché kůže a zanechávají za sebou jen slanou cestičku.
Myslili si, že když mi rozbijí vchod do mé Říše divů, přijdu zpět k rozumu. Avšak uzamčená dvířka se nerovnají patentu na rozum. V myšlenkách mi stále tikají králičí hodiny, na hlavě trpce dřepí křiklavý klobouk. A mne se k zešílení stýská.

I přes velké množství dveří se jí nepřipadalo, že by z místnosti vedla cesta ven. Připomínalo jí to sny, jež mívala, když byla ještě malá. Sny, díky kterým se přenesla do tajemného úžasného světa s mluvícími zvířaty. Jenže teď už malá nebyla a všichni kolem jí říkali, že by měla na podobné výmysly rychle zapomenout.

Na stole našla klíč a rychle všechny dveře vyzkoušela. Otevřely se pouze jediné, bohužel moc malé na to, aby jimi člověk prošel.

Zvedla malou lahvičku na stole. "Vypij mě," přečetla cedulku nahlas.

Možná nemůžu projít teď, pomyslela si Alenka, ale co až budu zase malá?

Čajový piknik byl v plném proudu. Plch se probudil z mrákoty a něco pošeptal Březňákovi. Následně oba vybuchli v salvu smíchu.

Alenka se na ně se zájmem podívala. Taky by chtěla vědět, co tak legračního si ti dva říkali.

„Nejsou plameňáci jako plameňáci,“ vytušil Alenčin zájem Kloboučník.

„Jsou snad i jiní plameňáci než plameňáci?“ vzpomněla si Alenka na růžové ptáky z obrázkové knížky.

„Přirozeně! Ti, s kterými Srdcová královna hraje kroket… Ztratili se!“

Alence nebylo jasné, jak se pták může ztratit, jako by to byly její hračky.

„Celý zápas se musel zrušit! Královna potom chtěla useknout hlavu půlce královského dvora.“

Zpočátku se každý bratřil,
98 35 i 64 33.
5 7 6 - 170 1 2,
28 29 26 27, 73 v slepé důvěře.
Stačilo jen sémě zasít pochybností ze slov zlobných,
a proč 129 85 83 84 - tak říkajíc pro pár drobných?!

129 místo 97 si zvolil vlastní 244,
„224 225 222“, z jeho retů znělo…
Kdosi, zřejmě 64 řekl, nebratřím se s kanibaly,
k zpřetrhání svazků měl tak důvod dokonalý.

“.yharp imíntsalv deřp ,icártyhc yv ,is etťemaz
,yharv oben ecdárz etíduosdo ětšířp saz žeN
“.eizatnaf íštěv icnesba orp neniv ej ež
,ejip imlev im verK„ :es olavzo aldacrz eZ

„Nemám čas na hloupé řeči,“ odsekla Alenka, která rozpoutala rozhovor mezi mírumilovnými společníky, co o rozhovory s protivnými kolemjdoucími neměli ani za mák zájem.
„To je snad jasné. Čas nemůžeš vlastnit,“ učinil Kloboučník další z marných pokusů vypudit od stolu osobu nemilou, nevítanou, příliš upovídanou.
„Tomu nerozumím.“
„Musela bys ho spoutat,“ probudil se Plch ze spánku, aby pronesl nemoudrou poznámku. Naneštěstí pro všechny zúčastněné měl čas sadistický smysl pro humor (nebo si možná jen odskočil a potřeboval repete) a celý okamžik vrátil zase na začátek.
„Nemám čas na hloupé řeči,“ odsekla Alenka.
Čaj byl studený, bytí nesmyslné. Kloboučník proklel vypravěče.

Kloboučník položí miniaturní Alenku na pařez a natruc odchází.
"Počkej! Nemůžeš mě tu nechat!" Kříčí Alenka.
"Neutínáš!" Otočí se k ní Kloboučník. "Víš, co provedla Srdcová královna?"

Večer vytváří modrozlatou oblohu. Špičaté vršky kmenů bez větví trčí do vduchu jako drápy Tlachapouda. Při zemi se válí věčná mlha. Kolem dokola leží už roky zbytky přístřeší ohořelé strašným požárem. Kloboučník se noří do bolestivých vzpomínek, aby vypověděl Alence královnin hrozivý hřích.
"Stalo se to tady..."
Tehdy oheň královniny milované bestie spálil všechno kolem, když si násilně uzmula sestřinu korunu. Mnoho lidí ten den zemřelo. Kloboučníkova rodina zmizela. Jako pomíjivá myšlenka času.