Alenka v říši divů

„Vrána k vráně
Z lesní stráně
Sedá v bráně
Svůj svět chráně
Není správně - ten zatracenej přechodník...“

Guvernantka si prozpěvuje.
Nemá na vybranou.
(Mluvím o ní jako o guvernantce. Tohle sice je fanfikce, ale zdrojový text její pravé jméno nepoužívá. Těžko říct, zda je to ochrana proti magii nebo proti právníkům.)
Ale teď ta její ptáčata. Jedna jako druhá a jako třetí. Nadpřirozené schopnosti a problém s autoritami.
Tak jistě, pokud jsou jediní dospěláci široko daleko piráti, co vás chtějí zabít, není se moc co divit.
Ale ona je přece ta hodná!
Jestli zase zdrhnou, tak jim to pořádně osladí.

Dívám se do zrcadla pokrytého hutnou šedou vrstvou času. Zrakem stopuji každičkou prasklinku, sebemenší hrbolek zapříčiněný slepením kdysi rozbitých kusů. Vrásčitými prsty přejedu přes prázdný střed; přes místo, jehož reflektující dílek jsem nikdy nebyla s to doplnit. Cítím, jak mi po tvářích stékají slzy, které se rychle vpíjí do suché kůže a zanechávají za sebou jen slanou cestičku.
Myslili si, že když mi rozbijí vchod do mé Říše divů, přijdu zpět k rozumu. Avšak uzamčená dvířka se nerovnají patentu na rozum. V myšlenkách mi stále tikají králičí hodiny, na hlavě trpce dřepí křiklavý klobouk. A mne se k zešílení stýská.

Čajový piknik byl v plném proudu. Plch se probudil z mrákoty a něco pošeptal Březňákovi. Následně oba vybuchli v salvu smíchu.

Alenka se na ně se zájmem podívala. Taky by chtěla vědět, co tak legračního si ti dva říkali.

„Nejsou plameňáci jako plameňáci,“ vytušil Alenčin zájem Kloboučník.

„Jsou snad i jiní plameňáci než plameňáci?“ vzpomněla si Alenka na růžové ptáky z obrázkové knížky.

„Přirozeně! Ti, s kterými Srdcová královna hraje kroket… Ztratili se!“

Alence nebylo jasné, jak se pták může ztratit, jako by to byly její hračky.

„Celý zápas se musel zrušit! Královna potom chtěla useknout hlavu půlce královského dvora.“

„Nemám čas na hloupé řeči,“ odsekla Alenka, která rozpoutala rozhovor mezi mírumilovnými společníky, co o rozhovory s protivnými kolemjdoucími neměli ani za mák zájem.
„To je snad jasné. Čas nemůžeš vlastnit,“ učinil Kloboučník další z marných pokusů vypudit od stolu osobu nemilou, nevítanou, příliš upovídanou.
„Tomu nerozumím.“
„Musela bys ho spoutat,“ probudil se Plch ze spánku, aby pronesl nemoudrou poznámku. Naneštěstí pro všechny zúčastněné měl čas sadistický smysl pro humor (nebo si možná jen odskočil a potřeboval repete) a celý okamžik vrátil zase na začátek.
„Nemám čas na hloupé řeči,“ odsekla Alenka.
Čaj byl studený, bytí nesmyslné. Kloboučník proklel vypravěče.

"Někdo mi ukradl moje vdolkyyyyyyy!!!" Rozlehne se hlavním sálem jako hrom nad mořem.
Žabí sluhové stojí jako zelení vojáčci tiše v řadě bok po boku, snažíc se neklepat hrůzou. Rudá královna s děsivým výrazem na tváři rozmachujíc se zlostnými gesty zpovídá každého z žabáků.
"Štípnuls je?!"
"Ne, Vaše Výsosti!"
Nikdo se nepřiznává.
Jenomže jedna zelená očka se nechtěně pohnou směrem ke svému kolegovi. Krvavá baba se k vinou zpocenému žabákovi pomalu nakloní. Pachateli zůstala v koutku náplň z vdolků.

"UTNOUT MU HLAVU!"
"Mám ženu a děti!"

Krvavá baba jen nařídí komorníkovi: "Přiveďte mi ty pulce. Mám je ráda jako kaviár."

Běžela lesem, který se jí proměňoval před očima. Měla pocit, že se mění ona sama. Stromy vystřídaly obrovské světélkující houby.
Jako by zahlédla vznášet se zubatý úsměv nad cestou.
Předběhl ji bílý ušák ve vestě a poklepával na kapesní hodinky. Doběhli na palouček, kde se zřejmě konal čajový dýchánek.
Svírala šálek. Neodvažovala se napít.
Chlapík v klobouku ji trochu zněrvózňoval.
Zase ten zubatý úsměv, tentokrát i s celou kočkou.
Povídali něco o královnách a bojích.
Točila se jí hlava. Měla pocit, že padá.

Posadila se na posteli. Snad se jí to jen zdálo. V kapse modrých šatů našla srdcové eso.

Alenka nervózně přechází sem a tam.
V hlavě bouře nejistoty.
Absolem na ni líně kouká.

Není lehké rozhodnout se v takto obtížné situaci.
Je to skutečné nebo falešné?
Jestliže to skutečnost není, proč to vůbec řešit, ale znamená to, že jsem blázen. Ovšem pokud to je skutečné, jak bych asi tak mohla přemoct Tlachapouda?! Jak bych asi tak já mohla zachránit Říši divů?

Náhle vzpomene si, není to sen, nebyl to sen, je to vzpomínka!
Pokud tedy tento nemožný svět je přece jen možný, pak je možné uvěřit v mnoho dalších nemožností a tím je učinit možnými!

Dneska skolím Tlachapouda.

Nedaleko kroketového hřiště spatřila Alenka několik vytáhlých, hubených tvorů v různobarevných oblečcích. O něčem se dohadovali.
„Raději se mezi ně nebudu plést,“ pomyslela si.
Jeden z nich si jí však všiml.
„Které barvy je na světě nejvíc?“ zavolal na ni.
Alenka se rozhlédla. „Zelené.“
Mužík v zeleném se začal radovat.
Alenka pohlédla na nebe. „A také modré.“
Chlapík v modrém poskočil.
„V zimě je zase hodně bílé a hnědé.“
„Musíš vybrat jen jednu barvu. Platí ta, co jsi řekla první,“ řekl dotčeně mužík v zeleném.
„Za hádky dává královna setnout hlavu,“ odpověděla Alenka.
„To nám nevadí. Zavolali bychom si Ořezávátko.“

Na zemi ležel Bayardovi dobře známý klobouk. Pes do něj začal strkat čenichem, až se mu ho podařilo překlopit. Alenku ta síla padajícího klobouku málem odhodila.
„Tak ty jsi ta Alenka.“
„Nejsem ta Alenka, za kterou mě všichni pokládají.“
„Kloboučník by se pro jen tak nějakou Alenku neobětoval.“
„Musíme ho zachránit.“
„To není předurčeno.“
„Od chvíle, co tu jsem, mě zmenšili, zvětšili, zase zmenšili, nacpali do čajového šálku, obvinili mě, že nejsem ta správná Alenka a že jsem ta správná Alenka...“
„Ale pokud sejdeš z cesty – “
„JÁ si určuji svou cestu!“ Řekla rozhodně Alenka, ten odvážný chlapec o velikosti křečka.

Sněz mě, čte Alenka nápis u koláčku.
"To se moc jednoduché," mudruje. "Ale co když je to jedovaté? Tak hloupá nejsem!"
Dlouho čeká, ale nic se nestane. Přestává ji to bavit. Zvedá koláček, opatrně ho očichá a strčí do úst.
Chvilku se nic neděje.
Pak se jí krk stáhne tak, že nemůže dýchat. Padá, chytá se stolu, lahvička cinkne o zem.
Drásá si krk.
Na ústech jí vyvstává krvavá pěna.
Nakonec znehybní.

A pak se probouzí.

Ale už nikdy není stejná, protože vedle své ruky na měkké zelené trávě, potřísněné kapkami krve, nachází lahvičku s nápisem Už nikdy mi nevěř.

Anthony a Cris se ocitli v malé místnosti plné dveří.
Zatímco se Tony snažil otevřít jakékoliv dveře, Cris si prohlédl koláček s nápisem "Sněz mě", který ležel na stolku uprostřed místnosti, a ukousl.
"Pitomý dveře!" postěžoval si Tony a otočil se zpět na Crise. "Co to jíš?"
"Koláček," usmál se, "chceš taky?" Tony mu ho rychle vytrhl z ruky.
"Zbláznil ses? Nemůžeš přeci jíst vše co najdeš! Co kdyby to bylo otrávené!"
"Ale bylo na něm napsáno "Sněz mě"!" řekl naivně Cris. Tony se zarazil a pak se podíval kolem.
"Ale ne," řekl a rychle uhnul rychle se zvětšujícímu Crisovi.

Alica stála pred vchodom a čítala: „Vstup osobám pod osemnásť rokov zakázaný.“ Pomyslela si: „Mama hovorí niektorým ľuďom osoba, ale mne nikdy.“ I pokúsila sa vojsť, ale strážca vchodu ju vyviedol z omylu a von. Tak sa zamyslela zas: „Keď je zakázaný vstup, môžem skúsiť vyjsť.“ Ale nepodarilo sa jej vyjsť z miesta, kde nebola.
Za rohom objavila stolček, na stolčeku koláč, pri koláči ceduľku a na ceduľke nápis: „Zjedz ma.“ Zamyslela sa: „Mám zjesť nápis? Ceduľku? Koláč? Alebo stolček? Koláč chutí najlepšie.“ Tak ochutnala koláč. Táto zmena ju už neprekvapila. „Myslím, že teraz mám nad osemnásť rokov,“ pomyslela si.

Na lahvičce stálo Sněz mě.
Alenka se zamračila, co když je v tom nějaký jed, nebo co.
Ale, jak si pak uvědomila, králičí norou stejně nahoru nevyšplhá.
Tak chutě do díla, komu se nelení, tomu se zelení a tak podobně.

Hryz, křumch, křách.

Skleněná lahvička praskala na tisíce drobných střípků, ostrých jak břitva. Každý ten střípek z Alenky kousek odkrojil, takže tu nakonec stála docela mrňavounká holčička, která dveřmi pohodlně proběhla.

A to maso, které z ní střípky odřezaly? Z toho si lysperní jezeleni spolu s tlachapoudem nadělali hromadu karbanátků.
Čerstvé maso, strouhanka, pepř, sůl, Humpty Dumpty. Moc si pochutnali.

Kráľovná sa zahľadela na Alicu.
„Čo pre mňa máš?“
Alica jej podala dar.
„Je to veniec, ktorý som uplietla z púpav.“
Kráľovná si vzala veniec a položila si ho na hlavu.
„Prineste mi zrkadlo!“
Niekoľko kariet sa rozbehlo k palácu.
„Hapčí,“ kýchla si kráľovná.
„Nazdravie,“ ozvali sa všetci.
„Tak kde je to zrkadlo?“ Začínala byť kráľovná netrpezlivá a keď je kráľovná netrpezlivá, nedopadá to dobre. Všetci začali nervóznieť.
„Hapčí, hapčí,“ ozvalo sa zasa od kráľovnej.
„Vaše veličenstvo, to bude asi alergia na púpavy. Dajte si veniec dole,“ poradila jej Alica.
Kráľovná strha veniec a odhodila ho. „Zotnite tým púpavám hlavy!“

Hraju. Hraješ. Hrála.
Černá. Červená.
Několik paprsků slunce do temnoty.
Kolik má kočka zubů? Dvacet tisíc, třicet tisíc.
Tydlidam – tydlidym.
Přes bariéry doléhají písně sýkorek.
Sladíš? Sladí? Sladíme.
Velká, malá.
Kolik má kočka očí? Jedno oko, tři a páté.
Utíkáme. Utíkáte. Utíkají?
Vánek hladí po vlasech.
Modrá krajka. Modrá. Pruhovaná.
Běží čas! Běží čas! Běží!
Zmítá se v košili pod jehlami.
Bílé myšky. Kolik bílých? Ne. Ano.
Havran – králík. Srdce - káry.
Kam v bludišti? Doleva! Doprava! Doleva! Doleva –
Je tma. Padá! Tma...
„Hlavně ať nemá záchvaty. Držte ji. Zítra jí uděláme díru do lebky.“
* * *
Pověz mi, Alenko, prošla jsi zrcadlem?