DMD č. 10. pro 10. 4. 2017. Téma: Zlé dvojče

Knihovník s velitelem královské armády v hospodě. Svorně upíjejí: velitel zvedá půllitr, knihovník - abstinent teoretik - drží se malého štamprle. Velitel se podívá na dno dřív.
„Ještě jednu rundu!" volá. "Utopíme ten děs!“
Za chvilku už knírem čechrá další pivo. A pokračuje:
„Bláznivá ženská je to, knihovníku! Jednu chvíli se usmívá, veselá, snad by se rozdala – a pak zničehonic – kudla na krku! Posedlá kuchařka! Jak mě jen mohla vidět krást ten koláč?"
"Na mne se dřív také smávala," pronese knihovník chmurně. A přitáhne si sklenku blíž a plaší hořké vzpomínky: na pole nezralých makovic, na válečný pokřik v tichém letním svítání.

Opatrně jsem našlapovala na dřevěnou podlahu. Uši jsem měla napnuté a při každém pohybu jsem přeskenovala očima pokoj. Všude však panoval klid. Ani smítko se nepohlo. Prošla jsem kolem starého křesla s pérama, až se mi naskytl pohled na mé dvojče připravující pro mě past na zahradě. Hlava se mi automaticky skrčila pod okno a jen oči se přišpendlily na pracující osobu. Potichu jsem otevřela sklo a hodila otvorem minci na provázku. Ta cinkla o prasklý parapet v trávě a tím upoutala sestřinu pozornost. Děvče přišlo k minci, zvedlo jí a v tu chvíli se země propadla. Dobrou noc, sestřičko.

Někdy jsi krásná, někdy hrůzná, růžičko vonná, kosatče jedovatý, místo očí sedmikrásky.
Někdy jsi tady, někdy vzdálená, s křídlem zlomeným odletíš do nikam a v mokré trávě ustrneš.
Tu chystáš své zlo, kovový jazyk omotáš stvolem medovým.
Dívám se na tebe, když jsi hodná, jak mi unikáš, šplhám na nejvyšší věž století, vyšší než křtinský chrám.
Chci s tebou být, zelená horo, v očích pět hvězd stromů a pytlácké oko, v ústech ostnatý drát.
Kladrubští koně nás povezou k oltáři
a tam nám kněz světlo rohů sdělí
že vzít se nemůžeme
že
z Vítězného oblouku ňader
vystoupila
socha ze zlata.

She‘s with me all the time. During class, when I’m trying to concentrate. In work, while I’m smiling at the customers. When I come back home.
She’s the one, who’s telling me not to do things I’m supposed to do. The one who makes me do things I know I will regret.
When I look into the mirror, I can see her clearly. Pretending to be me. Trying to be invisible. But I know she’s there. Hiding.
My skin is turning dark under the fire. I need to punish her. Myself. I need to get her out of my head.

Spatřil, jak Bílé město polykají rudé plameny. Viděl všech sedm stupňů v jednom ohni, stále rozšířenější zorničky sledovaly kouř stoupající nad citadelou, špinavý, mastný, černý jako vzdálený pás mordorského nebe. Slyšel, jak se křik lidí pobíhajících tam dole, zoufalých, uvězněných v hořícím pekle, mísí se strašlivými skřeky nazgûlů, viděl, jak bránu města prolamují beranidlem a jak se armáda stvůr vrhá na bezbranné a nemohl s tím nic dělat, nemohl–
Málem přepadl tváří do vody.
Následující dny o tom zážitku mlčel. Jako ostatní si nechá své pro sebe.
Jen jeho skrytá část, ta, která stále častěji pokukovala po Prstenu, uvnitř křičela.

Masakr sotva začal a už je všude spoušť: země je pokryta rozmáznutými vojáky Caesarovy legie, Batman už má zničenou polovinu svých strojů, Sauron se vrhl na elfí armádu, Myšpulín už vymýšlí plány na další bojové stroje, zatím co Bobík bojuje s Jokerem a Naruto se vrhl na Lorda Voldemorta...
"Kage bunshin no jutsu!" vykřikl Naruto.
"Imperio!" zvolal Pán zla. Náhle se všech sto klonů obrátilo a zaútočilo na Naruta.
"Do háje!" zařval Naruto a začal rychle ničit svoje klony.
"Rasengan!" ozývalo se pořád dokola.
"Kage bunshin no jutsu!" vykřikl udýchaně Naruto. A tak začal boj, klony vs. klony a Naruto...

Ze začátku byl neznámou. Dvoumetrová hora plná svalů, která si četla sonety.
Kdo to kdy viděl?
Postupně si získal jejich úctu. S každým jednal jako se sobě rovným.
Popichování a vtipné narážky na jeho zálibu ve čtení pomalu utichlo.
Stal se součástí jejich světa. Jednou z mála jistot.
Kamarád, který měl pro vás vždy připravený úsměv, kterým vám zvedl náladu.
Přítel, který neměl problém otevřeně mluvit o čemkoliv.
Parťák, na kterého jste se mohli spolehnout.
Ale stačilo málo a stal se z něj úplně jiný člověk.
Jakmile si kdokoliv odvážil troufnout na holky, objevil se Hora a jeho skrytý vztek.

„Vaše výsosti.“
Tón jeho hlasu byl zvláštní a přitom jakoby známý. Královně se náhle, zcela nečekaně sevřelo srdce. Trvalo dlouho, než pochopila proč. Myslel to vážně. Pro něj byla královna. Všichni její vojáci byli stateční a věrní. Ale tento jediný, ať si to uvědomoval, či ne, ji miloval. A Jadis to nebylo zcela lhostejné. Přese všechno byla žena.
Učinila jej svým osobním strážcem. Nepotřebovala ochranu, ale příčila se jí představa, že by padl. Tak se jediný člověk, který jí byl blízký, stal také její jedinou slabinou. Nemohla použít slovo.
Když ho její sestra zabila, vyhladit svět bylo náhle velmi snadné.

Podle záznamů bůhvíjak dlouho tlejících v prachu trinidadské knihovny měla mít Písečná mandala kdysi jiné, milejší jméno. To bylo ze všech pramenů vyřezáno, vyškrabáno, vymyto – v marné naději, že když Mandala ztratí staré jméno, zanikne i část její moci.
Elvíra Sánchez nedokázala uvěřit ani jednomu. Neuměla si představit, že by lidožravá Písečná kdy byla jiná. Méně šílená... nebo méně silná.
Ale potom její bývalý učedník, nynější bjørkhallenský Mistr Mandaly, dovedl ke zdárnému konci plán svého předchůdce. Písečná mandala se zastavila, probudila ze svého šílenství a...
… po staletích si vybrala novou Mistryni.
Elvíru.
Elvíra rozhodla, že tentokrát jí jméno měnit nebude.

-Drahý, jsi si jistý, że našeho syna chceš pojmenovat zrovna takhle?
-Drahá Matyldo, už jsme o tom přece mluvili. Jedno děcko pojmenuješ ty, druhé já.
-Jen jsem se chtěla ujistit. Jestli jsi to třeba nepřehodnotil. Víš, mám obavu, že s takovým jménem... Aby to nebylo jako nomen omen. Aby náš syn náhodou pak nebyl třeba zlý.
-Nomen omen, to jsou výrazy... Matyldo, že ty sis zase četla?!
-Mhm...
-No vidíš, k čemu to vede. Abychom to ale nezamluvili. Tamtoho si pojmenuj, jak chceš, ale tenhleten, to bude Drsoň. Konec konců, je to královský syn; když bude trochu razantnější, tím líp.