DMD č. 10. pro 10. 4. 2017. Téma: Zlé dvojče

Malý, čerstvě narozený, princ byl jako každé jiné dítě. Buď spal, jedl, nebo křičel. Netušil, že je důležitý, netušil že někde po lesích se skrývá jeho údajná nevlastní sestra. (Však my víme, jak to s tím otcovstvím bylo.)
Někteří lidé ale věděli, jaký právě nastal problém s dědicem trůnu. Bylo to skoro stejně špatné, jako když se narodila dvojčata a nikdo netušil, které je starší. Ta situace byla opravdu zlá a vyžadovala radikální řešení. Nechtěný následník musel být nalezen a zničen. A snad každému bylo jasné, který z nich to bude. Dívka deště se stala obyčejnou lovnou zvěří.
Lov začíná!

V každém člověku, „i když je dospělý nebo starý anebo se také stane rodičem či zaujímá nějaké zodpovědné místo, přesto přese všecko zůstává synovská identita. Všichni jsme syny a dcerami.“
--- Amoris laetitia, z článku 188---
Lovec kráčíval někdy sám. Toulal se okolím a hlavu mu plnily chmury. Bolest zděděných rysů jako nejsprostší zloděj kradla dobrý cit. Lámala člověka v půli, ohýbala do prachu, kde zubožené leželo dobré dvojče špatných vlastností.
Oči sklopené k zemi objevovaly trsy borůvčí i rudé drahokamy jahod posazených v mechu. Pozdravení od malého hříbku bylo svátečním požehnáním, když chmury nechtěly odejít, rozplynout se v náruči boží.

V naší letce koluje taková fáma, nebo spíše historka, se kterou naháníme hrůzu nováčkům. Týká se jednoho německého esa, Manfreda Hellera. Říká se o něm, že je nesestřelitelný (jak jinak). Dokonce prý poslal k zemi jednu naši stíhačku, a to prosím bez munice. Většina si z toho dělá legraci. Málokdo ale ví, že je opravdu tak dobrý - a nejen to, je mi až nebezpečně podobný. Skoro jako mé árijské dvojče. Oba jsme velitelé letek. Oba máme stejný počet sestřelů. Oba máme velmi podobnou techniku létání a oba jsme postrachem svých nepřátel. Jaká škoda, že si s ním asi nikdy nepromluvím.

„Jdeme na trénink!”
„Nejdem!”
„Jdeme!”
„Ne!”
„Jdeme. Tečka!”
„Co si myslíš, že mi budeš říkat, co můžu a co nemůžu?”
„Ale tak si dělej, co chceš! Jen… Vždycky jsme se domluvili! A teď tady vymýšlíš blbosti!”
„Houby,” ohradil se George.
„Vezmi koště a jdeme! Čekám ve společence.” ukončil hádku Fred a s koštětem přes rameno odešel z ložnice.
Kdyby si alespoň nemyslel, že je z nás dvou ten lepší, pomyslel si George. Rezignovaně vzal svůj Zameták a vydal se šouravým krokem za bratrem. Nejhorší na tom bylo, že Fred měl samozřejmě pravdu. Oliver by je přetrhl jak Zmijozely, kdyby nepřišli.

Na vrcholu Kokrháče je strašná zima. Ležím a třesu se zimou a nevýslovnou hrůzou. Proč já? Proč jsem to musel být já? Čím jsem si to vysloužil? Už nechci. Nechci si nechat ubližovat. Nechci jim ubližovat. Hlavně jí. Ona si to nezaslouží. A přece si nemůžu pomoci. Vždycky, když ji vidím, vjede do mne ďábel. Musí to být ďábel. Já přece nejsem zlý. Nechci být zlý. Všechno to dělá někdo jiný, já bych něco takového nedokázal. Proč ten druhý neskočí? Ať mne nechá na pokoji. Nechci s ním nic mít. Okraj je tak blízko. Proč neskočí? Proč neskočím?
Nedokážeme to.

Jsem hodné dvojče.
Říkám to bez pýchy. Jsem, čím jsem; bez zásluh i bez viny. Můj podpis na rozsudcích je jen příležitostným záskokem. Je snad loutka odpovědná za pohyby loutkáře? V tomto těsném světě jsme všichni loutky: tančíme podle pevně určených rolí. Nepřátelé skomírají v temnotě vězení. Oblíbenci se hřejí v paprscích popularity, netušíce, jak je dočasná. Já žiji svou roztřesenou existenci v poklidném polostínu; až se ocitnu na světle, bude to na chvíli, cestou k šibenici nebo před popravčí četu.
Toto je má role, mé určení: být dvojčeti dvojníkem.
Ona pak povstane z popela a utopí vzpouru v krvi.

"Heja heja heja heja!" řve světlovlasý chlapec a soustředěně kope do vrtule. Všude létá písek i s brouky, štíry a jedním hadem.
"Co to děláš!" huláká vyděšeně letec. "Vždyť to úplně zničíš!"
"To taky chci, hejáááááá!" zamává kluk nad hlavou hadem a mrští jím do studny. Ozve se vzteklé šplouchnutí. "A teď si fetnem růžičky!"
Opodál sedí liška a drží se za hlavu. Jednou to adoptuješ a vychováš jako vlastní, a ono tohle. Ochočit prej! Měla jsem je sežrat, dokud jsem mohla.
"Sorry jako," vzdechne druhý, zcela identický kluk, lajdající opodál. "Brácha se ňák nepoved. Prej má GMBH... UJAK...ISBN!"

Na návsi je rozruch, houf děvčátek tam pokřikuje a dovádí, Alžběta zahlédne uprostřed Járovu sedmiletou sestru Márinku. Jako obrázek z čítanky, usměje se.
Alžběta si zacloní oči proti ostrému slunci. Děti se smějí a prozpěvují nějaké rozpočítadlo. "...v rakvi veze!" dolétne kousek říkačky k Alžbětě. Márinka stojí uprostřed kruhu poskakujících dětí a tiskne si dlaně na uši. Kruh se svírá, je stále divočejší, točí se v poledním žáru rychleji, rychleji.
Alžběta se rozběhne. Rozrazí děti. Popadne uplakanou Márinku a táhne ji domů.
"Rozoráme všechny meze, kulak už se v rakvi veze!" letí za nimi.
Čítanky z Alžbětina dětství jsou přepsané.

Zhmotnila se v hlavách Sherlockovy postele. Poznal ji okamžitě, i když neměla ani kosu ani lebku místo tváře. Jen černočernou buřinku a ankh.
Podíval se antropomorfní personofikaci přímo do očí.
Hodlal vyjednávat. Konec konců on byl pro změnu antropomorfní personifikace britské vlády.
Jenomže viděl jen hluboký nekonečný smutek.
„Měla jsem sestru, víš? Vím jaké to je, když se Radost změní v Delirium.”
Dlouhými bledými prsty zajela do Sherlockových vlasů promáčených potem.
„Neber si ho,” zaškemral Mycroft.
„Nevezmu,” přisvědčila.
„Dokážu ho zachránit?” odvážil se zeptat.
Sehnula se a políbila Sherlocka na spánek.
„Neboj, bude v pořádku. Jen ho nezachráníš zrovna ty.”

Decibely duní tmou, osvětlit ji nemohou. Uši křičí o sto šest, trošku více potichu, mlátím dvojče na mou čest, ztrácím zbytky ostychu. Bez bázně a hany řičí, já jsem tady pánem, není holí, není tyčí, jak volume stáhnem?
Už to nejde vydržet a dvojče stále drží, můžu z kůže vyletět a můj konec se blíží. Nevydržím více ruchu, ne neudržím nervy zpět, už chci dopřát klidu uchu, už mu nedám ni pár vět. Tak rychle hmatám po kabelu, moje ruce letí, už ho držím vztekle beru, a dvojče jde do smetí. Je klid, sláva ještě zvonec, kazeťáku už je konec.