DMD č. 11. pro 11. 4. 2017. Téma: Mrtví můžou živí musí

„Tohle já nemám zapotřebí!“ vypěnil Draco a se zoufalým výrazem udeřil čelem o stůl, až se potištěné listy rozlétly všude kolem. „Mrtví můžou, živí musí. Prý fanouškovská povídka. Pitomost to je!“
Hermiona vzhlédla. „Myslíš tu, kde ses proměnil v upíra a každou noc mě koušeš do krku?“
„Co?“ Buch. „Jsem?“ Buch. „Komu?“ Buch. „Udělal?“
„Přestaň hysterčit. Existují i horší. Místo mě tam mohl vystupovat třeba Harry.“
„Nesnáším tě, Grangerová!“ zaječel. „A kategoricky odmítám ocicmávat Pottera! Pod jakoukoli záminkou. – Upíři… Prostě absurdní…“
„Pravda,“ usmála se Hermiona slaďounce. „Na to, abychom si my dva účinně pili krev, opravdu žádní upíři být nepotřebujeme.“
***

Vedle staré školy je kostel, ale ze školy zbyl jen název a chodí se tam na oběd. Kostel je odemčený, u oltáře kněz rozmlouvá s ministrantem. V lavici sedí stařeček a kněz z jiného času. Má monokl a natržený ret.
Nová škola je vedle hřbitova, aby děti věděly, kam nevyhnutelně povedou jejich cesty. Jdu dál, na kopec, kolem prastaré jeskyně, kde bydlí parta neandrtálců a zlomek času jakýsi nadšenec, lesem nahoru, na vyhlídku zohyzděnou polovičatostí kopce.
Dole je přehrada a zároveň není. V hlubáních času se skrývá ležení cizích dobyvatelů. Naštěstí neúspěšných.
Strážce města stojí vedle a mlčí.
Jsem unavená.

Stáli proti sobě. Stejní a přesto jiní.
Jeden chtěl přinést městu smrt.
Druhý dal městu celý svůj život.
Protivníci.
Nepřátelé.
Bratři.
Stáli a nemuseli říct jediného slova, aby si rozuměli.
Minulost jim oběma stále připomínala den, kdy se zpřetrhalo jejich bratrské pouto.
Den, kdy jeden z nich zahodil své jméno na zem a zadupal jej do prachu.
Den, kdy si jeden vybral zkázu a smrt.
Mohl dělat cokoliv. Neměl žádné zábrany. Když jdete cestou mrtvých, můžete cokoliv.
A tak se druhý stal ochráncem města. Bránil jeho život všemi dostupnými prostředky. Navěky stál na cestě živých. Neměl na výběr. Prostě musel.

Rubeus Hagrid zase zabloudil. V břiše mu kručelo, večeře byla určitě v plném proudu a on nemohl najít cestu do velké síně.
Najednou se zarazil. Někde blízko cinkaly sklenice, příbory klepaly o talíře, byl slyšet tichý hovor a labužnické pomlaskávání. Srdce mu poskočilo, žaludek se zaradoval.
Popošel kousek a strnul úžasem a zklamáním.
Jen magický obraz bohatě prostřeného stolu. Teď v něm ale navíc seděli dva muži
a… jedli!
Když ho spatřili, usmáli se. „Divíš se, chlapče? Tohle je naše jediná radost, od té doby, co visíme jako portréty v ředitelně. Tak si sem, do toho příjemného obrázku, občas zaskočíme.“

Počítače, roboti, kyborgové, androidi. Mrtváci. Nejsou živí. Některý mají v sobě kousky mrvejch těl.
Mrtváci můžou všechno.
Vládnou, ale říkají tomu služba lidstvu.
Prej se řídí Zákonem. Prej dělají pro lidi to nejlepší.
Sebrali nám moc a nastolili svůj vlastní režim.
Pro lidi vypadá takhle: skromný bydlení, nenáročná práce na vzduchu, dostatek spánku, zdravá strava.
Rodiče nadávají, ale spíš jim to svědčí. Na starejch fotkách je máma vyloženě tlustá a táta vypadá starší než teď.
My mladí se snažíme udržet to lidský, co známe z vyprávění.
Proto před dychtivejma očima kamarádů natahuju do stříkačky tmavou tekutinu.
"Těšte se. Pravý kafe!"

Živí musí! Co mrtví můžou? Nic. A přeci smrtí se dá hodně říct.
Doba je zlá.
Protest se nesmí vyjádřit slovy.
Našel jsi jiné řešení. Myslíš, že lepší, ne proto, že hrůznější. Lepší, protože živá pochodeň se nedá hned tak umlčet.
Své mládí jsi předložil jako oběť. S odvahou ses vrhnul bezhlavě do bolesti. Plameny osvětlovaly tvoje utrpení. Mezi tvým sténáním kličkuje zděšení a výkřiky kolemjdoucích. Kvůli svobodě, která dlouho skomírala ještě po tvé smrti. Proto se zdála být naprosto zbytečná.
Za dlouho nečekaný obrat. Dnes tvé jméno, které se snažili pohřbít s tebou, žije. Nese ho jedno pražské náměstí.

Představa nesmrtelnosti duše děsila.
A v prach se obrátíš…
Živí musí bdít, mrtví mohou spát.
Starý zákon přesnější a věrohodnější, i krutopřísný příběh Jóba pevně usazen v naplnění dní jeho. Kristus boří a jeho argumentace má svou lingvistickou logiku: neodvrhl by Otec jako urážlivý titul Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, pokud by šlo o mrtvé, nejsoucí, hrstě hlíny? Já, Svatý silný, vlastně Bohem prachu? Neplatí-li však pro Všemohoucího kategorie času, není pro Něj každé bytí nesmrtelností, neb stále v potenci přítomnosti?
Teologické maso obalovalo kosti hrůzy vnitřní a původní – Munckův řvavý děs z nekonečnosti. Z pekla i nebe bez opony.

V havěti vět sem tam kovové profylaktické opatření, za nímž představitelno: vyhodit, vypnout, odebrat, zamezit, zavřít. Spousty objektů a krycích jmen, pramenů a zdrojů. Hluboké vnitřní neřádstvo, které z řádek překapávalo pod jeho řasy.
Přes oči do hlavy, do srdce. Agenturně-důvěrnické sítě lapaly, z každé chycené mušky nový pavouk. Hierarchický systém, v němž jednotlivec jen ozubeným kolečkem v soukolí, hrdlořezi plnili nařízení, neušpiněné ruce je vydávaly, nejvyšší hlavy abstraktně vymýšlely.
Všichni nevinní, ač tolik viny.
Sem tam stopa, uřeknutí v řece zparchantělého jazyka a myšlení. Nořit se dovnitř znamenalo nasáknout.
Týraní umírali, ponížení chtěli zapomenout.
Mrtví mohou, živí musí svědčit.

Živí nechť se voní, mrtví mohou smrdět, napadlo jej, když ze sebe střepával hlínu.
Hlad neměl, žízeň necítil, a to si dole poležel týden.
Ani na záchod se mu nechtělo.
„Ty vypadáš,“ hartusila žena.
Oholila, vykoupala, navoněla, najíst dala.
„Vítej zpět,“ řekl děd, „a do dna!“
Ukládal opilé do postele, protože – ač prolil hrdlem půldruha korbele – zůstal střízliv.
„Co tady strašíš?“ zlobila se teta, když přistihla u knihy, „hybaj do práce!“
Nabytý čas se zaplnil.
Koňské dávky kolínské, večer plný talíř, aby neurazil, v noci pitky, ještě do sedmý nohy, zeťáku!
Za týden vzal krumpáč a šel se zakopat zpátky.

„Já to nechápu,“ řekne téměř plačky Apolo.
„Já znám akorát mrtvý, prd ví,“ podotkne Sikar, než přilétne pohlavek, „au!“
„Prosím, děti,“ mne si ruku Filcin, „raďte rozumně!“
„Živí se musí,“ odkládá Thea učebnici biologie, „vyhýbat trávení jedovatých hub, mrtví se jich mohou nacpat, co hrdlo ráčí…?“
„Sporné,“ praví rozhodně Linkva, „když se totiž nevyhnou, jsou mrtví a platí premisa bé. Takže vlastně mohou.“
„Dobrý směr,“ mne si tentokrát otec čelo, „živí se musí řídit logikou, duchové ne.“
„Mrtvoly prochází zdmi a straší a křičí…“ uchechtává se Sikar.
„Uáá!“ zařve Viktorka.
„Kde jste všichni?“ ptá se Taura.
„Tady, pod stolem,“ pípnou.