DMD č. 11. pro 11. 4. 2017. Téma: Mrtví můžou živí musí

Déšť vytrvale bubnoval na okenní tabulky a meluzína se venku proháněla korunami stromů, avšak nálada skupinky studentek byla ještě o poznání temnější než zamračená obloha.
„Opravdu se mi tam dnes nechce,“ pronesla pochmurně jedna z dívek.
„Ani mně ne.“
„Prý má obzvláště mizernou náladu.“
„Co si třeba zaskočit na ošetřovnu? Podezření na dračí spalničky...“
„Ale co to slyším, někomu se nechce na hodinu? To se nestydíte?“ ozvalo se mravokárně z jedné z kabinek.
„Ne na obyčejnou hodinu, ale na lektvary. To je něco jiného! Pojď a uvidíš!“
„Jenomže já už na lektvary naštěstí chodit nemusím,“ zasmála se zlomyslně Ufňukaná Uršula.

Lucerna rozpitá v noční mlze zhasne. Tma zahalí nároží.
Netřeba zvědavých očí.
Vlastní zrak nahradí jemné prsty. Pátravě bloudí napůl smytou mapou zločinu.
Déšť ukonejšil rozjitřenou dlažbu, odplavil běsy, zahojil bolest.
Jen zrnka písku ve spárách si stále pamatují vsakující krev, ještě opakují nechápavé proč.
Hrstička mokrého prachu na dlani… jako by se snažil luštit přeškrtanou stránku.
Vnímá skomírající ozvěnu chamtivosti a… zvláštní… otisk zklamání dohánějícího k nepříčetnosti.
Dává to smysl? Co se tu u Želmíra mohlo odehrát?
Spojení vyčerpává nad snesitelnou mez.
Ukřivděná stopa smrti.
Zuřivá stopa života.
Nesrozumitelná stopa prázdnoty. Ani živé ani mrtvé.
Nic víc.
Dlažba mlčí.

V inkoustově černé temnotě se zablýskne pochodeň. Věčné ticho přeruší jasný hlas.
"Zrádci! Proklatci! Mluví k vám Aragorn, syn Arathornův. Vyzývám vás, přijďte ke kameni Erech!"
Chvíli je ticho. Pak se odněkud ozve: "A co z toho?"
Aragorn se zarazí, vyvedený z míry. Ve světle pochodně tasí meč.
"Vizte! Andúril, ukutý ze střepů Narsilu. Jsem právoplatný..." Zarazí se a nejistě pokračuje: "Jste duchové mrtvých? Nepřejete si být vysvobozeni?"
"Ale jo. A co za to?"
"Pomozte mi, a jako mrtví odčiňte zradu živých."
Duchové se chvíli dohadují, ale jejich král hádku rázně ukončí: "Chlapci, jdem do toho. Je to férovej fízl!"

V místnosti bylo osm lidí - sedm z nich sedělo, vyslýchaný stál. Kolena se mu podlamovala, ruce třásly.
Předseda se mile usmál.
"Tak znovu. Pokud výslednice sil působících na těleso je nulová, těleso..."
Studentovo čelo se orosilo, ale myšlenku nevydalo.
"Dvě možnosti, buď setrvává v klidu, anebo... no tak co?"
Neviditelné auditorium zašumělo. "Proč jsem ty zákony tak pečlivě formuloval?" zakvílel Newton. Galilei mu útěšně stiskl předloktí, zatímco Lagrange sotva dusil smích. Hook se šklebil nepokrytě.
"Pánové, já z něho zesnu podruhé!"
"Divím se vám, pane kolego," pravil Hamilton, "že tu jste. Vždyť vy sem, na rozdíl od zkoušeného, chodit nemusíte!"

Harry nervózně přešlapoval uprostřed poloprázdné sborovny.
„Paní profesorko, chtěl jsem vás požádat, jestli bychom výroční večírek nebelvírkého famfrpálového týmu mohli uspořádat místo slavnosti v Předvečer všech svatých. Stejně z toho bálu není nikdo nadšený.“
„Účast na této slavnosti je povinná, pane Pottere,“ řekla McGonagallová.
„Ale Skoro bezhlavý Nik–“
„Duchové se mohou zúčastnit, ale nemusí. Na rozdíl od vás,“ utnula ho přísně.
Harry si povzdechl a zamířil ke dveřím. V tu chvíli se k němu přitočil Snape.
„Neklesejte na mysli, pane Pottere,“ pronesl sametovým hlasem. „Vaše do nebe volající lehkovážnost je obecně známa. Třeba si už příští rok budete moci vybrat.“

Měla za to, že horší už to být nemůže.
Pomyslela si, že by se té naivity měla konečně zbavit.
Hrašdal, jeden z bratrových družiníků… Netušila, jak ji vystopoval. Teprve zpětně si uvědomila, že se na onom osudném trhu mihl mezi gardovými vojáky.
Teď hleděl do nebe nevidoucíma očima.
Co bylo nejhorší, Éseld ho ani trochu nelitovala. Držela si poraněné, stále krvácející předloktí. I ten mrtvý ještě trochu krvácel… Už jen trochu… Opravdu ho zabila docela bez výčitek??? Byť v sebeobraně?
Věděla, že musí zmizet. Daleko. Pryč z Imberlie, na sever do Lacinie či na východ do Oriadu.
Nakonec zvolila sever.

"Hastingsi, lord Donnerwetter zde sedí již hodinu a netknul se ani jídla ani portského!“
Můj přítel, malý zarputilý Belgičan, mne dojímal. Tak moc chtěl být nejlepším detektivem! Kolik práce stálo, aby ho tak vidělo i okolí!
"Jest mrtev!" zkoumal Poirot hosta. "Oči zavřeny, hrudník nehybný… Nepochybně byl otráven! Moje malé šedé buňky to vidí jasně!"
Aspoň nemusí jíst ty blafy, co vždycky navaříš, pomyslel jsem si. Teď zbydou zas na mne a Jappa. Vzal jsem lorda za ruku a zkoumal tep, což milého Poirota nenapadlo.
Mrtvola se ulekla, vstala, poděkovala za oběd a odešla.
"Mohl alespoň ochutnat!" pravil šokovaný "detektiv".

Mrtví můžou, živí musí
tiše trávit tyhle hnusy.
Školní jídelna je darda,
pomyslel si tuhle Jarda.
To není jak od maminky,
kus domácí debrecínky,
kváskový chléb k tomu,
nosil vždycky z domu.
Každé ráno čerstvé mlíčko
a z něj dobré kakajíčko.
Peřinu mu odestele,
snídaně až do postele.
Z talíře se smajlík směje,
mléko tak akorát hřeje.
Máma si ho rozmazluje,
vaří, peče, nakupuje.
Též místo budíku,
z lůžka jej tahá,
každý den po ránu
matička drahá.
"Vstávej honem, škola volá,
rychle vyskoč, hola, hola!
Musíš tam být včas,
neusínej zas!
Jít příkladem, to bys měl!
Vstávej, vždyť jsi učitel!"

Bulchar, takto hrobník v Hasvápnicích, krčících se pod hradem Nepřibližujtesek, si povzdechl a popadl lopatu. Už dlouho chtěl svoje řemeslo pověsit na hřebík, ale nešlo to. Každý, kdo zkoušel dělat hrobníka v tomto kraji, se dříve nebo později odporoučel. Bulchar to chápal. Ono to moc nepovzbudí, když vy se kopete s jámou, hoblujete a sbíjíte rakev, zahazujete jámu (a to všechno prosím ve vlhku a zimě!) a ráno... ráno je hrob rozhrabaný, rakev na kusy a nebožtík huhňá v hospodě něco o mozcích.
Ale! Jak si Bulchar říkal, když zdemolovalý hrob dával dohromady, mrtvý ožít můžou. Ale živý... umřít musej!

„Kdybychom rozbili zeď nebo revokovali démony, Zlatica zemře. Uzavřel jsem dohodu a přísahal na svůj živel. Oheň.“
Ruce mu pokrývá obvaz.
„Museli vydat Zlaticu. Musel jsem vydat Princeznu. Vysávali jí sílu. Vzali příliš. Zalkli se.“
„Dům se magií nezalkl,“ připomene ranhojička. „To Princezna?“
„Nevím. Nemohl jsem dovnitř.“ Lže.
„Vymklo se jí to z ruky,“ řekne ranhojička. „Může nás všechny zabít. Proto je v řetězech a kruhu bariér a soli.“
„Neudělá to.“
„Může.“
Ticho.
„Chci ji vidět.“
„Ještě se neprobrala. Nepustíme tě k ní, dokud neuslyšíme její verzi. Nikam nechoď. Lidé mají strach. Jakmile vystrčíš nos, dostaneš řetězy.“
„Vy se nebojíte?“