Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Od malička mě zajímalo, co to vlastně mezi tím mečem a pluhem je.
"Na takový blbosti vůbec nemáme čas!"
"Drž ty housle pořádně! Mečem na ně nehraješ! A nehrb se!"
Závěr z dětství zněl: jestli něco mezi mečem a pluhem je, housle to rozhodně nebudou.
Dospěl jsem.
Bez houslí.
Asi sem si přál platit.
"Takže dvě a jedno zavěšený, pane vrchní."
Vlastně je docela hezký pozvat někoho, koho vůbec neznáte.
"A dáte si ještě kávu? Upekla jsem ten štrúdl."
Cestou od rodičů domů mě napadlo, že jsem na housle dlouho nehrál.
Možná v té skříni ještě jsou.
Nedozvěděl jsem se...
Koutek země oddělený jen pro ně.
Bohatá pastva pro stáda a pole, která mohli obdělat.
Nomádi poznali pohodlí a dostatek.
Přivedla je sem nouze a láska.
Ale nebyl to domov.
Své místo ztratili, nové ještě nenašli.
Válečné vozy v patách a zrní padající z nebe.
Osvobození otroci táhnou přes žhnoucí písek a bouřící vody.
Pouští je vede plamen a oblak.
Cestu domů otevře meč.
Země zaslíbená a rozdělená, jejich.
Čas se usadit a znovu sít a sklízet.
Vyvolení vyhnanci však nedokáží odložit meče.
Pohromadě je drží zaslíbení a tradice.
Domov však není rájem, který čekali.
Ten může dát jen Hospodin.
Jeden Izraelský národ a jeho oscilace mezi meči a pluhy.
Ohnutý meč překovaný v pluh. To chci být. Zažít bytí dvěma věcmi, mít dvě identity a to ne díky falešné občance.
Já bych nechtěl být pluh. Teda mečopluh. Protože ten se zarývá do země. Je to ponižující.
Pořád je lepší se zarývat do země než do lidských těl. Podle mě by to byla změna k lepšímu.
Něco na tom bude. Jako důchod pro meče. Nepracuješ na poli válečném, ale na poli pěstitelském. Jen jde o to, jestli to není větší práce. Asi je. Jsem meč.
No já...
Přišel kovář. Vzal si jeden meč a překoval ho. Bohužel si je spletl.
Snad jste pochopili, že překoval meč, který chtěl být meč. Ten druhý meč zůstal mečem.
Takový je život (ostrý jako břitva, spíš ale jako meč). Život je nespravedlivý. Život je zlý profesor IVT.
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
Riga (toho času ve švédském držení), 1697
Vojáci hledí zamračeně z věží rižské pevnosti. Pod hradbami chodí nějací lidé s podivnými přístroji. „Zavolejte velitele! Nemají tu co dělat. Ať rozhodne, co s nimi!“
„Nechte nás na pokoji!“ Švédští vojáci nerozumí, co jim Rusové říkají, ale vědí jedno. Velitel si nepřeje, aby někdo přeměřoval pevnostní opevnění, příkopy a přístav. Taková drzá očividná špionáž! „Pochytejte je, půjdou s námi!“
Než se strhne boj, prodere se dopředu impozantní muž.
„Ustupte! Jsme tu v míru! Jsem Petr Veliký, car vší Rusi.“
Druhý den je car i s doprovodem za asistence švédské posádky naloděn na loď. Musí odjet.
V Rize není vítán.
Po bojích proti Osmanské říši, Krymskému chanátu a Tatarům obývajícím stepi při severním pobřeží Kaspického moře vyrazil car Petr Veliký na velkou cestu po Evropě. Poselstvo mělo šířit slávu Ruska a šířit zvěsti o carově velikosti. Vedlejším (i když spíše možná hlavním) důvodem byla špionáž, kterou provádělo poselstvo cestou, a dále získávání kvalifikovaných řemeslníků a učenců, kterých bylo v Rusku nedostatek.
Petr Veliký (opravdu byl veliký, měřil přes dva metry) plánoval jet anonymně s nimi. Anonymita mu však dlouho nevydržela. Už v Rize, kde byli členové výpravy málem zajati švédskou posádkou, se musel car prohlásit a jen díky tomu nebyla expedice vsazena do vězení pro špionáž.
Celkem trvala cesta poselstva dva roky. Získali řadu řemeslníků (např. vzdělanců, kteří projektovali Petrohrad), dovezli do Ruska evropské vynálezy (např. kolovrat) a díky francouzským inženýrům se v Rusku začaly stavět cesty a chodníky.
Sám car byl novými technologiemi nadšen. Naučil se rozebírat hodinové stroje. V pruském Královci absolvoval kurs dělostřelectva. V Nizozemsku se vyučil tesařem, v Anglii kormidelníkem a všude sbíral diplomy nebo výuční listy, které si po návratu hrdě vyvěsil v Kremlu.
Janek měl prořízlou pusu a nebál se používat to, co měl v hlavě. Vždy říkával, že slova jsou mocnější než zbraně. Jeho rodiče se křižovali, když se zapojoval se sousedy a známými do různých debat. Měli strach, že ho odvedou a už nikdy neuvidí. Měl spoustu nápadů, jak se dá žít lépe, v zemi, plného utiskování, bojů, nespravedlnosti. Jeho hlas nabyl u lidí na síle, až se jeho ozvěna roplynula o královy uši.
Měl smyčku kolem krku, stál na pranýři uprostřed náměstí. Král dal znamení. Jeho rozkaz ale nikdo neuposlechl.
Od toho dne nastal v zemi nový řád a mír.
Severus zkontroloval, zda Hermiona opravdu spí. Jednak se potřebovala vyspat, jednak… nemusela vědět všechno.
Poodhrnul peřinu, položil dlaň na její vzduté břicho a pod prsty ucítil pohyb… Jeho syn rozhodně nespí. Ucítí jeho magii?
Ano!
„Budeš nejsilnější ze všech, naučím tě ty nejmocnější útočné kletby,“ šeptal, rty přiložené k teplé kůži.
Do vlasů se mu zabořila hebká ruka a uslyšel ospalý hlas své ženy.
„Severusi, válka skončila před sedmi lety. Nemohl bys naše dítě naučit něco jiného? Třeba uvařit lektvar proti kašli?“
Neochotně souhlasil.
Ještě netušil, že bude mít dceru.
Ještě netušil, kolik radostných chvil s ní stráví v laboratoři.
bohužel jsem právě zjistila, že píšu bez nároku na bod, jelikož jsem si špatně přečetla téma (myslela jsem, že zní jenom "Překovat meč"). Nemám čas nic přepisovat, takže prostě vkládám, co mám. Ach jo...
Zabila se sama. Ale nikdo neví proč. Nikdo ji neviděl. Našli ji ráno. Zabila se sama. Byla to pravda, která pronikla hluboko do duše jako čepel meče.
Manžela našla polonaloženého v lihu.
„Přišla jsi za mnou! Édesem!“
„Odjedete z Vídně. Já s vámi neodejdu.“
Zavyl jako raněné zvíře. „Nemůžeš mě opustit!“
Bez odpovědi se otočila a sáhla po klice.
„Erzsébet taky chtěla.“
Zastavila se, jako by ji přikovali. Miklós byl s Alžbětou, když skočila...
„Ona se nezabila,“ zašeptala dost hlasitě na to, aby ji slyšel. Meč jí vyklouzl z rány, aby se zaryl hlouběji než předtím.
Srazil ji k zemi.
Stará žena na konci tisíciletí ve svém domě na Floridě během dlouhého telefonního hovoru přechází kolem vystavených fotografií svých manželů a plakátů svých filmů. Je ve velkém domě sama, s šestým manželem, rozvodovým právníkem, se rozešla před pětatřiceti lety.
Ukončí hovor, ale mobilní telefon pořád drží.
Jiná herečka, její vrstevnice, se proslavila tím, že skočila z písmene H v nápisu HOLLYWOODLAND. Ona se proslavila tím, že se svlékla.
Za mlada milovala techniku, i bez technického vzdělání vymyslela inovativní způsob navádění torpéd. Škoda že z toho nic nebylo.
Její mobil ještě připomíná cihlu. Netuší, jaký rozvoj komunikačních technologií přinese její vynález.
Peg Entwistle byla herečka, která v roce 1932 spáchala sebevraždu skokem z písmene H v nápisu HOLLYWOODLAND, podle pověsti na ní doma čekal dopis, který ji zval na druhé kolo konkurzu.
Hlavní hrdinka drabblu, Hedy Lamarr, byla původem rakouská herečka, která je dnes nejznámější díky své odvážné milostné scéně v československo-rakouském filmu Extáze.
V Paříži, kam utekla od svého první manžela, se seznámila s agentem firmu MGM, odstěhovala se do Spojených států, kde pokračovala její herecká kariéra až do konce padesátých let.
Kromě hraní se zabývala vynalézáním, známý aviatik Howard Hughes jí svěřil svůj inženýrský tým, ona mu na oplátku vymyslela nový design křídel. Její hlavní objev ale je ale technologie FHSS Frequency hopping spread spectrum , které nerozumím, ale umožňuje přenos bezdrátového signálu způsobem, který zabraňuje jeho rušení metodami tehdejší době. Na vynálezu Hedy spolupracovala se svým známým, původní účel byl k navádění torpéd odolných proti rušičkám, americká armáda ale technologii převzala až během Kubánské krize, dnes se technologie používá k mírovým účelům, pro wifi vysílání a bluetooth přenosy.
Ale tak jo, tu představu, že v lesích mezi Brnem a Blanskem, v Lesnickém Slavíně, je taková malá obdoba Ryhopského lesa, mám ráda. A ačkoli to asi není pravda (a z mobilu se mi nedaří dohledat), přísahala bych, že tu máme i ty Veverky.
Pravěká tlupa z Býčí skály opět vytáhla proti osadníkům ze Starých Hamrů. Jejich šance byly malé, ale hnal je strach z těch ostrých blýskavých věcí.
Po boji, tedy hlavně pokřikování, si Hamřané uvědomili, že jejich příliš vzdálení sousedi sídlí příliš blízko na to, aby mohli setrvávat v nenávisti.
Dary a obezřetným seznamováním se dosáhli porozumění a začali své starší přátele učit. Každý pomocník se hodí, zvlášť když se právě pouštěli do výroby ruchadla. Ano, i osadníci dokázali využít své pozice mytág a z památníku bratranců Veverkových odkoukat, jak na to.
Blýskavé věci v rukou pralidí zkrotly a začaly vyrábět jídlo.
Drak s princem se pod rouškou tmy konečně dostali domů.
„Dej sem manžela.“ ozvalo se jim za zády.
„Je to svobodná bytost. Pojďme překovat meče v pluhy a vyřešit to dohodou.“
„Tohle je MŮJ manžel, ty přerostlá ještěrko!“ ukazovala Popelka vztekle prstíčkem. Takřečený se schovával za drakem a snažil se dojít neviditelnosti, ač mu k tomu scházely všechny atributy.
„No dovol! Začínám ztrácet trpělivost!“ vykřikl drak a z nozder mu vystoupal dým. Ozvaly se jeho staré problémy se sebekontrolou.
Popelka dál podupávala nožkou. „Naval ho sem!“
Drakovi se zatmělo před očima a sežehl Popelku…doslova na Popelku.
„Ups.“ procedil drak.
