DMD č. 26. pro 26. 4. 2017. Téma: Překovat meče v pluhy

Večer nezapálili oheň. Sergej ležel na studené zemi. Nespal – pozoroval své rodiče, ležící na vzdálenost sibiřské stepi. Nevyřčená slova posledních dní stékala do vodopádů.
„Na co myslíš?“ zašeptala Annelise.
„Na ně,“ pohodil hlavou. „Sbližuje je jenom válka.“ Zaváhal. „V normální době by se nikdy nevzali.“
Zamrkala jako kočka. „Jako my, myslíš?“
Sergej mlčel.
„Nikdo nemusíme nést břemena svých rodičů. Ani nemůžeme.“ Vzdychla. „Kadete, mezi námi je přece víc!“
Natáhla ruku.
„Kdybys… šel se mnou… mohli bychom to zkusit.“ Usmála se: „A třeba opravovat auta!“
Sergejova dlaň překryla její.
„To mohli. Teda, ta auta,“ zakoktal se. „A… a to druhé taky.“

Většinu národů, které nebyly majetné, už vyhladili. Byly to snadné terče, jako když plácačkou zabijete mouchu. Neuměli se bránit.
Ty, které ještě na mapě zůstávaly byly nuceny improvizovat, aby měly alespoň minimální šanci na přežití. Zásoby jídla se tenčily, ale i tak všichni začali sundávat radlice z pluhů a tavit je, aby z nich mohli vyrobit meče. Dalšími zbraněmi musely být vidle a další zemědělské náčiní.
Začali cvičit k boji chlapce i dívky, muže i ženy. Každý se musel zapojit. Zemřou v boji nebo zimou a hlady. Byli připraveni riskovat obojí.
Pokaždé totiž nelze nastolit mír a musí přijít válka.

„Stlejdo! Takový nádhelný mečouny!“
Gusta se usmál. Neteř hlídal rád. „To jsou mečíky do jednohubek.“
„Plopícháváš houbičky? Ploč?“
„Jednohubky jsou malé obložené chlebíčky. Aby všechno drželo pohromadě, takhle se to připíchne.“ Demonstroval na kolečku rohlíku, šunce a rajčátku. „Chceš na večeři jednohubky?“
Zavrtěla hlavou. „Blambolovou kaši a žízeček.“
Když mu během večeře zazvonil telefon, šel si hovor raději vyřídit na balkon.
Po návratu nevěřil vlastním očím. V každém kousku rozkrájeného řízku byl zapíchnutý mečík, kaše uhlazená a zbrázděná mečíkem, který holčička držela v ruce.
„Koukni, jak pěkně jsem tu kaši zolala!“ ukázala radostně. „Udělala jsem jednohubky a kaši s pluhy!“

"A maminko, kdy bude mír?"
"Až budeme moci vzít naše meče a překovat je v pluhy," řekla Gilraen. Aragorn tehdy nevěděl, co je pluh. Dúnadané zem neorali, neustále v pohybu. Elfové se živili tím, co jim země sama dala.
Poprvé pluhy viděl, když byl na stráži v Kraji. Pozoroval malé lidičky, jak se lopotí v poli a radují se z plodů své práce.
Trvalo ještě mnoho let, než měl to, co oni. Rodinu. Klid. Možnost odložit zbraně a začít se starat o vlastní zem.
Pak poslal dopis do Kraje panu starostovi Křepelkovi, jestli by mu neposlal nějaké knihy o farmaření.

„Podívejte se na něj. Docela krasavec, že? A jak mlsně kouká po slečnách.“ Obdivný pohled.
„Jo, ten nenechá žádnou sukni na pokoji. Ale je pravda, že moc práce mu to dobývání nedá. Hodně ženských mu samo nadbíhá.“ Pokývání hlavou.
„To se nedivím, vypadá fakt dobře. Asi stojí za hřích, jak se říká.“ Povzdech.
Uběhl rok.
„Pamatujete na toho krasavce, jak měl na každém prstu deset ženských? Tak konečně ho jedna dotáhla k oltáři.“
„Opravdu? Jak to dokázala?“
„Netuším. Ale kde je ten bývalý bojovník a dobyvatel teď? Nadobro pryč. Tak si ho omotala, že s ním může orat i vláčet.“

Psal se rok 2080 a na Zemi rapidně ubývaly zásoby železa. Deset miliard lidí bydlelo v železobetonových dvaceti až třicetipatrových mrakodrapech a bylo zapotřebí dalšího a dalšího železa. Náhradní materiály se příliš neosvědčily a brzy korodovaly. Jelikož vlaky jezdily na vzduchových polštářích, začaly se hromadně rozebírat staré koleje.
A pak nastala prekérní situace. Nebylo dost železa na výrobu zemědělských strojů. Za tímto účelem se sešla Rada světové organizace pro výrobu železa (Council of the World Organisation for Iron Production). Usnesení této rady znělo: Překovat meče v pluhy.
A tak ze všech muzeí zmizely všechny železné zbraně uchovávané tam od nepaměti.

Staré obětní kouzlo není uzpůsobené pro práci s nestabilní ohnivou magií. Je jako voják, kterého pošlete obdělávat pole. Nehodí se k tomu.
Karl horečně dokresluje poslední kruh. Hořící pastelku zahodí do trávy, prudce Česťu obejme. Strhne ho do vody. Horko vystřídá chlad zalézající do kostí, mají sotva půl hodiny.
Voda šeptá Karlovi do ucha. Nebo je to něco jiného?
Zatřese hlavou, vyhledá pohledem Česťu a rázně kývne. Česťa vydechne. Na okamžik strne, pak nechá vodu vniknout do nosu a úst. Pálí, protéká do plic, bodá.
Karl na nic nečeká, povolá si Česťovu duši. S ní vyjde z těla i magie.

Královská kuchyně. Knihovník se ošívá, v hlavě kostrbaté věty, kterým se nechce přes ústa.
Kuchařka, tato vládkyně tajemných receptů a alchymických procedur, čeká.
Konečně knihovník začne.
"Já... vím, měli jsme neshody..."
"Nazval jste mě čarodějnicí!" zasyčí kuchařka.
"Omylem," vyhrkne knihovník. "Přišel jsem... zakopat válečnou sekeru."
V očích kuchařky se divoce zableskne. Tohle si vychutná. Slova odkapávají jako med:
"Vy starý, opelichaný, plesnivinou páchnoucí knihomole, nelžete?"
Knihovník poslušně zavrtí hlavou.
Vládkyně se vítězně usměje.
"Cha!"
A proto jí unikne knihovníkův kradmý pohled ke spíži. Koláče... sýry... legendární domácí marmelády.
Pokud se tato smírčí mise podaří, nepozná knihovník již nikdy více hlad.

Tu noc padla mlha. Chlapec, kterého není třeba pojmenovávat, neb za okamžik zemře, vzal svoji dívku na romantickou procházku po poli. A ano, sice měl postranní úmysly… ale stejně si nezasloužil to, co přišlo záhy.
V tom se s řevem přihnal obrovský kombajn, světla pronikavá jako oči šelmy. Přejel chlapce i dívku. A potom zařadil zpátečku a přejel je znovu. A znovu. A znovu.
„Jachachá!“ zvolal Voldemort za volantem a plácl si se Sauronem, který seděl vedle. „Víš, když předseda stanice poprvé přišel s těmi mírumilovnými kecy o překování mečů v pluhy, zuřil jsem… ale má to něco do sebe.“

Za prvé: Meč slouží k záhubě, pluh pomáhá živit lidstvo. Je užitečný!
Za druhé: Bez válek by nám bylo líp, bez jídla nikoli.
Za třetí (pravil jsem já): Meč smí být i vznešený. Meč smí být i vznešený, ale spíš je svobodný. Pluhem se otročí. Jste otroci.
Za čtvrté: Nejsme otroci, leda vlastního těla, že chceme jíst.
Za páté (pravil jsem já): Vždyť jen právě to jsem řekl.
Za šesté: Rozejděme se v dobrém, vždyť i tebe překují, k čemu meč v dnešní době?
Za sedmé (pravil jsem já): Sbohem tedy, stanu se pluhem. Dříve však, už nebude koho živit.