DMD č. 26. pro 26. 4. 2017. Téma: Překovat meče v pluhy

„Ty už tady dlouho zaclánět nebudeš!“
„Proč jsi tak hnusná? Co jsem ti udělala? Jsem čarodějka stejně jako ty, nemáš se na mě co vytahovat! Co vlastně chceš? Já se od tebe už buzerovat nenechám!“
„Ty krávo zoufalá amagovská, jaká čarodějka? Co tvůj tatík?“ zaryla si Ambra do už tak dost citlivé rány.
„Ty mrcho!“
„Jen pojď,“ vykřikla Ambra a v ruce držela pilník na nehty, jako by to byl meč.
Alenka bezmyšlenkovitě popadla tupý jídelní nůž.
PRÁSK!
Pilník a nůž se náhle proměnily v motyčku a hrabičky.
„Školní trest vám jistě nemusím vysvětlovat, že?“ pronesl spokojeně profesor Karneol Nemo.

Krev mu zalévala oči a promáčklou helmu ztratil během souboje s Haraďanem, jehož krk zdobil náhrdelník z utrhaných lidských prstů. Zdálo se, že proud bojovníků vycházejících z Morannonu je nevyčerpatelný. Sevřel pevněji svůj meč a jeho šik se dal opět do pohybu...
"Barthone, miláčku, zase bojuješ? Vzpamatuj se, jsi doma a začíná svítat, je čas vstát."
Barthon se posadil na posteli, přikrývku omotanou kolem nohou a čelo zpocené ledovým potem. Vyhlédl oknem, za nímž se pod narůžovělou oblohou táhl Anórien a v dáli se první sluneční paprsky odrážely od bílých zdí Minas Tirith.
Je po válce a hladové ovce čekají.

Přišel jsem k chalupě a bál se, jak mi jí Stanko ohlídal.
"Překoval jsem ti meče na pluh," chlubil se hned.
"Taky jsem tu našel zbytek barvy, tak jsem ti přetřel branku.
V kuchyni máš upečený kuře, a zalil jsem ti kytky. Měj se, Milane!"
Poté, co jsem oplakal svou jedinou kamarádku, slepici Dášu, omyl jsem si ruce terpentýnem od barvy a vyrazil do dílny.
Roztopil jsem meč a překoval pluh zase zpátky na meče. Víkendový LARP musí dopadnout dokonale.
***
Po návratu z LARPu jsem zjistil, že mi uhnily skoro všechny kaktusy!
Díky Stanko, příště zase přijmu tvou nabídku pomoci!

Jdu zemí spálenou, plnou bolesti a utrpení, krví potřísněnou, sevřenou samotou, nad níž větší není. Jak těžce kráčím, a všude klid a ticho, jsem voják a je mi to moc líto. Líto těch zamřených lidských životů, tak svou pušku opírám plaňku u plotu. I má helma, končí na zemi, ten pohled oku lahodí, na růže jež rostou mřížemi, a rez jim vůbec nevadí.
Už jen pár kroků a má uniforma bude dole, už jen pár kroků a přede mnou je velké, pusté nezorané pole. Je čas! Čas překovat meče v pluhy, já, stojím, stojím v míru na začátku té duhy!

"Tati, co to znamená, že atom není voják, atom je dělník?" ptá se Zdirad.
"To máš ze školy?"
"Ne."
"No proto."
Pankrác si nemůže nevzpomenout, jak kdysi, ve Zdiradově věku, slyšel na školním shromáždění v tělocvičně od paní ředitelky přednášku o hrozbě neutronové bomby. A doufá, že toho jsou dnešní děti ušetřeny.
"To je heslo ruských atomových vědců, že atomy by se neměly využívat do zbraní, ale k něčemu mírovému, například v elektrárnách. Není to nic nového, je to jen zmodernizované rčení o překování mečů v pluhy."
"A bude atom dělník?"
"Doufejme. Jako voják by byl horší než tisíce mečů."

I byvše bratři žili, kdy Čech byl ještě rvavý,
a starší Weslaw patřil na správu týchž državy.
Povládl kněžec něžně, snad obával sa nožů,
a každoročně Sasuom šel spravit volsku kožu.
Však mladší Belslaw prudký se hanbil, trýznil skrytě,
a vzkřikal že poblouděc se psiskům klaní hbitě.
Že lepším bude kněžcem, než bída stydná vkleče:
Ne překovat meč v pluha, však z pluhu sbíti meče!
Tak předlouho ten volal, až příršeří nad ránem
se s mrtvým pročež střetlo kde byvše svietlo s Pánem.
Což polomeno ohněm, a žil pak Belslaw ladem,
že z pluha Přemyslova tu meč byl ukut hadem!

Jak poslední rytíř na stráži stojíš.
Hájíš čest svoji i jiných.
Bojuješ se světem či vlastními stíny?
Ach lásko, odlož tu zbroj a schovej meče.
Cožpak ti neřekli, že válek již není?
Minul čas krve a lítých bojů.
Otoč tvář ke slunci, vyjdi mu vstříc.
Utečme do hor a začněme žít.
Na lukách ovečky v huňatých svetrech.
Maličká okna do naší roubenky.
Kachlová kamna a vůně chleba.
Políčko lnu, květy modré jak oči mojí matky.
Tkalcovský stav klape a ožívá.
Po kopcích nese se radost a smích.
Zapomeň na války a lidská muka.
Však čest se dá bránit beze zbraní.

Neobdělané rýžoviště v půli dubna Usagiho překvapilo. “Nemůžeme ani vyjít na pole,” stěžovali si vesničané, “hned nám kdosi začne tahat motyky z rukou! A v noci obcházejí kolem kůlen s nářadím duchové!”
“Přineste mi nějakou motyku,” požádal je Usagi. Nemusel ji zkoumat dlouho. Třicetkrát překládaná ocel je nápadný kus kovu. “Kdepak jste je vzali?” zeptal se přísně.
Po chvíli váhání jeden z nich začal: “Na planině za kopcem svedli na podzim bitvu dva pánové…”
“Copak nevíte, že meč je duše samuraje?” zvolal Usagi rozhořčeně. “Seberte všechny ty motyky a běžte je zakopat zpátky na bitevní pole, jinak nebudete mít klid!”

Stmívá se – ve tmě se snáz sahá po hvězdách a snáz se věří ohni.
Dlaně odkládají knihy a berou zbraně, tma zamyká zítřky a slibuje zlato z hvězd. Sousedé stojí proti sobě, uhýbají očima a modlí se za totéž, jen jinou řečí.
Jednou jsme byli bratři. Jednou z nás bude stejný prach.
Krev vře a krev chladne a hvězdy jsou zrádné odlesky zbraní.
Svítá a hvězdy mizí, oheň vyhasíná a zůstává jen zima.
Zasypou a zakřižují kosti a zalijí slzami ohně, hlad po chlebu překřičí hlad po snech – a malé kamínky všednosti jsou skály, na kterých se znovu staví svět.

Byla jsem unavená, ale pořád jsem měla štěstí, že to byla jen obyčejná chřipka, která mě trápila. Že jsem žila tady a teď, protože jiní to štěstí neměli.
Žádné dítě by nemělo vyrůstat ve strachu, že přijde o rodinu, žádné dítě by nemělo zažít hlad, protože místo toho, aby se selo a sklízelo a pěstovalo a chovalo, se jen bojuje.
Možná brzo nastane ten čas, kdy se odloží zbraně a zase se bude orat a žít. Není řešení, aby všichni uprchli pryč. Jediné řešení je ukončit válku a žít tam, kde jsem se narodil.
Jenže současná situace tomu moc neodpovídala.