DMD č. 26. pro 26. 4. 2017. Téma: Překovat meče v pluhy

Koutek země oddělený jen pro ně.
Bohatá pastva pro stáda a pole, která mohli obdělat.
Nomádi poznali pohodlí a dostatek.
Přivedla je sem nouze a láska.
Ale nebyl to domov.

Své místo ztratili, nové ještě nenašli.
Válečné vozy v patách a zrní padající z nebe.
Osvobození otroci táhnou přes žhnoucí písek a bouřící vody.
Pouští je vede plamen a oblak.
Cestu domů otevře meč.

Země zaslíbená a rozdělená, jejich.
Čas se usadit a znovu sít a sklízet.
Vyvolení vyhnanci však nedokáží odložit meče.
Pohromadě je drží zaslíbení a tradice.
Domov však není rájem, který čekali.
Ten může dát jen Hospodin.

Vojáci hledí zamračeně z věží rižské pevnosti. Pod hradbami chodí nějací lidé s podivnými přístroji. „Zavolejte velitele! Nemají tu co dělat. Ať rozhodne, co s nimi!“

„Nechte nás na pokoji!“ Švédští vojáci nerozumí, co jim Rusové říkají, ale vědí jedno. Velitel si nepřeje, aby někdo přeměřoval pevnostní opevnění, příkopy a přístav. Taková drzá očividná špionáž! „Pochytejte je, půjdou s námi!“

Než se strhne boj, prodere se dopředu impozantní muž.
„Ustupte! Jsme tu v míru! Jsem Petr Veliký, car vší Rusi.“

Druhý den je car i s doprovodem za asistence švédské posádky naloděn na loď. Musí odjet.
V Rize není vítán.

Severus zkontroloval, zda Hermiona opravdu spí. Jednak se potřebovala vyspat, jednak… nemusela vědět všechno.
Poodhrnul peřinu, položil dlaň na její vzduté břicho a pod prsty ucítil pohyb… Jeho syn rozhodně nespí. Ucítí jeho magii?
Ano!
„Budeš nejsilnější ze všech, naučím tě ty nejmocnější útočné kletby,“ šeptal, rty přiložené k teplé kůži.
Do vlasů se mu zabořila hebká ruka a uslyšel ospalý hlas své ženy.
„Severusi, válka skončila před sedmi lety. Nemohl bys naše dítě naučit něco jiného? Třeba uvařit lektvar proti kašli?“
Neochotně souhlasil.
Ještě netušil, že bude mít dceru.
Ještě netušil, kolik radostných chvil s ní stráví v laboratoři.

Stará žena na konci tisíciletí ve svém domě na Floridě během dlouhého telefonního hovoru přechází kolem vystavených fotografií svých manželů a plakátů svých filmů. Je ve velkém domě sama, s šestým manželem, rozvodovým právníkem, se rozešla před pětatřiceti lety.
Ukončí hovor, ale mobilní telefon pořád drží.
Jiná herečka, její vrstevnice, se proslavila tím, že skočila z písmene H v nápisu HOLLYWOODLAND. Ona se proslavila tím, že se svlékla.
Za mlada milovala techniku, i bez technického vzdělání vymyslela inovativní způsob navádění torpéd. Škoda že z toho nic nebylo.
Její mobil ještě připomíná cihlu. Netuší, jaký rozvoj komunikačních technologií přinese její vynález.

Drak s princem se pod rouškou tmy konečně dostali domů.
„Dej sem manžela.“ ozvalo se jim za zády.
„Je to svobodná bytost. Pojďme překovat meče v pluhy a vyřešit to dohodou.“
„Tohle je MŮJ manžel, ty přerostlá ještěrko!“ ukazovala Popelka vztekle prstíčkem. Takřečený se schovával za drakem a snažil se dojít neviditelnosti, ač mu k tomu scházely všechny atributy.
„No dovol! Začínám ztrácet trpělivost!“ vykřikl drak a z nozder mu vystoupal dým. Ozvaly se jeho staré problémy se sebekontrolou.
Popelka dál podupávala nožkou. „Naval ho sem!“
Drakovi se zatmělo před očima a sežehl Popelku…doslova na Popelku.
„Ups.“ procedil drak.

Většinu národů, které nebyly majetné, už vyhladili. Byly to snadné terče, jako když plácačkou zabijete mouchu. Neuměli se bránit.
Ty, které ještě na mapě zůstávaly byly nuceny improvizovat, aby měly alespoň minimální šanci na přežití. Zásoby jídla se tenčily, ale i tak všichni začali sundávat radlice z pluhů a tavit je, aby z nich mohli vyrobit meče. Dalšími zbraněmi musely být vidle a další zemědělské náčiní.
Začali cvičit k boji chlapce i dívky, muže i ženy. Každý se musel zapojit. Zemřou v boji nebo zimou a hlady. Byli připraveni riskovat obojí.
Pokaždé totiž nelze nastolit mír a musí přijít válka.

"A maminko, kdy bude mír?"
"Až budeme moci vzít naše meče a překovat je v pluhy," řekla Gilraen. Aragorn tehdy nevěděl, co je pluh. Dúnadané zem neorali, neustále v pohybu. Elfové se živili tím, co jim země sama dala.
Poprvé pluhy viděl, když byl na stráži v Kraji. Pozoroval malé lidičky, jak se lopotí v poli a radují se z plodů své práce.
Trvalo ještě mnoho let, než měl to, co oni. Rodinu. Klid. Možnost odložit zbraně a začít se starat o vlastní zem.
Pak poslal dopis do Kraje panu starostovi Křepelkovi, jestli by mu neposlal nějaké knihy o farmaření.

Psal se rok 2080 a na Zemi rapidně ubývaly zásoby železa. Deset miliard lidí bydlelo v železobetonových dvaceti až třicetipatrových mrakodrapech a bylo zapotřebí dalšího a dalšího železa. Náhradní materiály se příliš neosvědčily a brzy korodovaly. Jelikož vlaky jezdily na vzduchových polštářích, začaly se hromadně rozebírat staré koleje.
A pak nastala prekérní situace. Nebylo dost železa na výrobu zemědělských strojů. Za tímto účelem se sešla Rada světové organizace pro výrobu železa (Council of the World Organisation for Iron Production). Usnesení této rady znělo: Překovat meče v pluhy.
A tak ze všech muzeí zmizely všechny železné zbraně uchovávané tam od nepaměti.

Královská kuchyně. Knihovník se ošívá, v hlavě kostrbaté věty, kterým se nechce přes ústa.
Kuchařka, tato vládkyně tajemných receptů a alchymických procedur, čeká.
Konečně knihovník začne.
"Já... vím, měli jsme neshody..."
"Nazval jste mě čarodějnicí!" zasyčí kuchařka.
"Omylem," vyhrkne knihovník. "Přišel jsem... zakopat válečnou sekeru."
V očích kuchařky se divoce zableskne. Tohle si vychutná. Slova odkapávají jako med:
"Vy starý, opelichaný, plesnivinou páchnoucí knihomole, nelžete?"
Knihovník poslušně zavrtí hlavou.
Vládkyně se vítězně usměje.
"Cha!"
A proto jí unikne knihovníkův kradmý pohled ke spíži. Koláče... sýry... legendární domácí marmelády.
Pokud se tato smírčí mise podaří, nepozná knihovník již nikdy více hlad.

Za prvé: Meč slouží k záhubě, pluh pomáhá živit lidstvo. Je užitečný!
Za druhé: Bez válek by nám bylo líp, bez jídla nikoli.
Za třetí (pravil jsem já): Meč smí být i vznešený. Meč smí být i vznešený, ale spíš je svobodný. Pluhem se otročí. Jste otroci.
Za čtvrté: Nejsme otroci, leda vlastního těla, že chceme jíst.
Za páté (pravil jsem já): Vždyť jen právě to jsem řekl.
Za šesté: Rozejděme se v dobrém, vždyť i tebe překují, k čemu meč v dnešní době?
Za sedmé (pravil jsem já): Sbohem tedy, stanu se pluhem. Dříve však, už nebude koho živit.

Čas všednosti. Čas překovat meče v radlice, hroty šípů v násadky per, vyměnit vládu za podřízenost, trůny za nepohodlné školní škamny. A přece se v nich něco změnilo. Všichni to vycítili.

„Víš,“ zakoktal se chlapec, který jí chtěl zřejmě složit poklonu, „ty jsi jiná než ostatní holky. Jsi hrdá… skoro jako královna.“ Trefa do černého. Co na to říct?
Po chvíli ticha se usmála, s nečekanou lehkostí odhodila tu rozumnou Zuzanu a řekla: „Protože jsem královna.“
Hoch na ni s nepochopením zazíral, a když ho míjela, nezmohl se na slovo. Věděla, co si o ní pomyslí. Potrhlá „královna“. Tak ať.

"Řekni mu, že je špína chlap a zbabělec!"
"Tím asi nezačnu..."
"No promiň, opustit ženskou s malým děckem, to chceš omlouvat?!"
"Vždyť já ho nehájím!"
"Vzkaž mu, že už ho nechceme do smrti vidět!"
"Uvidím..."

"Myslíš si, že tu svoji taky občas nechci zabít?"
"Nevypadáte na to! Zuzka si nedá pokoj ani na veřejnosti!"
"Aspoň ti ostatní neklepou na rameno, jaks to vyhrál!"
"Ale představ si, že..."
"To já mám pořád!"
"Fakt?"
"I horší věci, kámo."
Přibarvoval? Trochu.

Vratil jsem se, pípla mu druhý den esemeska.
Vyhrál bitvu, nikoli válku.
Ale tomu klukovi, svému kmotřenci, o pět let prodloužil dětství.

Živobytí v horských obcích bylo vždy tvrdé. Kamenitá půda nevydávala mnoho plodin, nerada se vzdávala nashromážděných minerálů. Kolonisté, kteří se svými povozy přijeli do brdských lesů, museli vzácné meče překovat do pluhů, sochorů a seker, aby vyrvali přírodě svá políčka.
Možná kvůli jejich námaze byla pole i po letech, kdy je nikdo neobdělával, v krajině stále znát. Poutníci postáli u jednoho z nich.

Když chansonští zjistili, že je mistr Hjalmar podvedl a že celou dobu plánoval věci tak, aby na jejich hradě Mandala vznikla, byli tak roztrpčení, že jim nestačilo Mandalu jen zapečetit.
Začali ji nenávidět.
A byla to právě Elvíra Sánchez, ta, jež se Mandaly od začátku nejvíc bála, komu začalo být mladičké a hned už umlčené Mandaly líto. Chodívala si sednout na její obrubu, protahovala ruku mezi žebry magických pout, povídala si s ní, dokonce jí někdy broukala jako dítěti.
Mandala jí odpovídala tak, jak ve svém stavu mohla. Mlžnými obrazy.
A Elvíra zjistila, že se z nich dá úspěšně věštit.

Když mu bylo deset let, rozhodl se, že tohle není život pro něj. Nechtěl už mít s tou koulí hnoje zvanou Aerleon nic společného.
V osmnácti se sbalil a zmizel. Odnaučil se přízvuk. Zbavil se mozolů na dlaních. Dostal se na školu. Získal práci ve vládě. Byl vědec. Přestěhoval se na Capricu a předstíral, že nikdy nežil jinde. A přes dvacet úžasných let neviděl pole a nedržel v rukou pušku.

Za posledních pár dní se mu podařilo porušit obojí.
Přez mozoly a puchýře skoro nepoznával vlastní ruce. Když potom otevřel pusu a zaslechl svůj starý přízvuk, vlastně se ani nedivil.