Na krásném modrém Dunaji

Seznamuje se s různými druhy žalu. Jako by seděl za stolem, za řekou, za velkou bariérou, a před ním se na židli jako na orloji střídali jeho nejbližší.
Jeho žena je plná vzteku. Na něj, na sebe. Na plynutí času.
Jeho muž tiše hledí na jeho tvář, aby nezapomněl na jedinou vrásku.
Jeho sestry vyjednávají s osudem. Když půjde ještě na jednu zdravotní procházku, když vypije ještě jeden bylinkový čaj… On přece neodejde jako první.
Jeho děti se bojí budoucnosti. Svět skončí, až zavře oči.
Poslední návštěvnice mu podá ruku.
Wilhelm Sternbach zemře 28. května 1914, měsíc před Františkem Ferdinandem.

Klára Wernerová měla ráda svého muže. Opravdu! Bez příkras a bez podmínek. Milovala svoji dceru. Ale srdce měla plné dálek, oceánu, slunce a horka.
V Brazílii byla šťastná, i když byla sama.

Aneta Sternbachová svoje srdce dala jednomu městu, jednomu muži a sobě samé. Nemusela krotit vášně, protože planuly pro ty, které měla ráda.
Ve Vídni kvetla jako divoká růže s ocelovými kořeny.

Karoline Sternbachová splynula se srdcem jiného a nechala se vést, kam šel on. Hořela pro lásku a láska ji zhltla na jedno sousto.
Na lodi do Ameriky se nadechla, jako by to bylo poprvé. Nikdy se neohlédla.

Letos jsem se opět vrátila do Vídně, byť mírně neplánovaně až s osmým tématem a silně nepravidelně, a stejně jako loni jsem rozhodla drahému čtenářstvu nabídnout souhrnný soubor v pdf.

Najdete ho zde: Dunaj 2020
Nabízím rovněž loňský ročník: Dunaj 2019

Možná časem hodím do úvodu do fandomu souhrnné vydání všech pěti (O_O) ročníků. Tedy pokud o to bude zájem (dejte případně vědět v komentářích).

Lina Sternbachová celý svůj krátký život sledovala rodiče při vítání hostů, obvykle tajně, s jistotou tedy přistoupila k roli hostitelky v dětském pokoji.
„Jak se jmenujete?“ pronesla důležitě k návštěvnici.
„Jak se jmenuješ ty?“ řekla návštěvnice a rozšlapala společenskou strukturu.
„Já se ptala první!“
„Já se ptám druhá,“ založila si podospělácku ruce.
Lina si ji pečlivě změřila. Porušení etikety vyžadovalo netradičních řešení. „Dáš si čaj?“
Pokrčení rameny. „Mám radši kakao.“
„Hm... Chceš si vyrábět masky zvířátek?“
„Tak dobře,“ souhlasila nepředstavená. „Budu kočka.“
„Ne ne! Já chci být kočka!“
Vetřelkyně výhrůžně zamňoukala. Sepraly se. Ale nakonec v pokoji byly kočky dvě.

Prinz Heinrich ve žlutém kabátě se řítil prašnou cestou mezi poli. Jeho osazenstvo, soustředěná šoférka ve středních letech a tři mládežníci (dva výskající, jedna křečovitě svírající klobouk), si vyrazilo na testovací jízdu.
„Rychleji!“
„Tenhle model víc nevydrží,“ poznamenala motoristka. „Takhle kdybychom jeli Antoinettou...“
„Kdyby ji někdo nenechal v příkopu...“
„Do cesty mi vběhlo hejno husí!“ bránil se nejmladší účastník výpravy.
„Nemůžeme, prosím, zpomalit?“ zasípala Lina z prostředního sedadla.
„Jak pomalu by sis představovala?“
„Radši bych se vůbec nehýbala, děkuji.“
Nora Sternová se zasmála a letmo pohlédla na Juditu: „Tak zrychlíme.“
Karoline Sternbachová, mladá dáma, zavřela oči a začala se modlit.

August Rätzel seděl v parku vedle svého zákonného manžela a se zamyšleným výrazem pozoroval děti honící se za míčem a manžela svého muže, kterak odolává touze se k omladině přidat. Slunce se pomalu klonilo k západu, lehký vítr rozebíral účesy chodců i impresionistických povalečů.
„Na co myslíš?“ zeptal se Wilhelm, už notnou dobu pozorující svou pozorující choť.
„Příští týden vyjde Rätzelovi poslední feuilleton,“ pronese rozhodně, bez náznaku zaváhání. Přece trochu smutně.
„Nastal čas?“
Usmála se do slunce. „Chci, aby mě lidé znali.“
Když odcházeli z parku, nechali Rätzela sedět na lavičce. A poslední spisek z nejposlednějších si pověsili na stěnu.

Zemřely si. Každá na své hoře z pravdy a pýchy. Rozdělily si dýchánky, matiné, večeře i procházky v parku. Snažily se jedna druhou nevidět. Ale stejně se pořád měly před očima. Nenápadně kradly slova, věty, příběhy. Co asi dělá ta druhá mrtvá? Jak tráví své dny, své noci? Kde a s kým? A myslí na tu druhou, mrtvou, myslí na to, že by něco udělala jinak? Že by neutekla? Od minulosti? Od budoucnosti? Proč metafyzikou trpí nejvíc přítomnost?

Chybíte mi. Vraťte se. Prosím.
Nejistou rukou odkládá pero, vpíjí lásku do inkoustu. Probudí nemrtvou?
Papír končí v krbu. Dnes ještě ne.

Kamaráde!

Velké novinky – máme novou spolubydlící. Je jí pět let, je tvrdohlavá a pěstuje si závislost na šlehačce. S Norou si dobře rozumějí. Mě bere na milost, i když kvůli ní dělám všechno možné: chodím s ní do parku, sháním jí potravu (bojím se, že bude vyrůstat na hospodské stravě, asi našetříme na kuchařku), dokonce mi někdy dovolí, abych jí četl. Víš, že Lině můžu číst jen málokdy, takže jsem za to rád. Tu naši mademoiselle ovšem zřejmě nudím. Vždycky usne.

Slyšel jsem, že se chystáš na Moravu. Rád bych tě zase jednou viděl.

Tvůj Alexandr,
otec práce všeho druhu