DMD č. 27. pro 27. 4. 2017. Téma: Jen ať ti to nezůstane!

Když byl ještě malý, jen co objevil zrcadlo, rád křivil obličej, dělal „ksichty“ a šklebil se. Rodiče mu říkali: „Nedělej to, zůstane ti to a nikdy si nenajdeš práci.“
Měli pravdu, zůstalo mu to. Ale kariéru měl velmi úspěšnou. Zastával velmi důležité postavení v nadnárodní firmě. Měl pracovní auto až pro patnáct lidí, kancelář s divokou šelmou, nosil slušivý pracovní oblek, používal profesionální kosmetiku a k občerstvení jedl jen vybrané dortíky. A když mluvil on, vždy byl středem pozornosti.
Samozřejmě, mnozí by nad takovou kariérou ohrnuli nos, ale on na ni byl pyšný. Přece jen, málokdo se stane cirkusovým klaunem.

„Use portals only in life or death situation,“ said Thorne.
That was in Venice.
Since then she used it once. On his command.
It was life or death situation, in Syria.
It was life or death situation in here, right?
She had no training. But she was able to open portal already, twice.
There was a portal leading near to where he was, she could tell. She could use him as a point of focus, open the portal...
The order was to stay.
She hit the table in frustration.
How is she supposed to know what’s right?
She‘ll learn, soon.

Žila byla jedna holčička. Měla ráda život, lidi, zvířátka. Ráda se smála. Všimla si, že někteří lidé se nesmějí. Chodí zamračení, naštvaní, smutní, pláčou, ...
Na malé barevné papírky nakreslila smajlíky a napsala: Pošli úsměv dál.
Chodila městem a papírky rozdávala. Dávala úsměv těm, kdo ho potřebovali.
Došla na hřiště, tam seděl plačící chlapeček. Dala mu papírek. Udiveně se podíval a přestal plakat. Šla si hrát na pískoviště s kamarádkou. Chlapeček se k nim ale nepřidal a odcházel.
„Jen ať ti to nezůstane! Pošli ho dál!“
„Dám ho do žákovské knížky, kde mám tu pětku. Pro maminku. Děkuji ti!“ usmál se.

"Slez z toho stromu dolů na zem!" říkali jí, pořád a neustále jí to opakovali. Její babička byla snad ze všech nejhorší - "Nelez na ten strom! Ještě tak aby ti to zůstalo, holčičky po stromech nelezou! Jaký chlapec by tě pak chtěl? Pojď, pojď si hrát tady s panenkama!" Dívka jen nasadila zachmuřený výraz a slezla dolů, aby se vyhnula dalšímu křiku.
Na vysoké se odstěhovala od rodičů a kontaktu s příbuznými se vyhýbala pod záminkou náročného učení. Ve skutečnosti trávila volný čas na lezecké stěně, v létě i na lanové dráze vysoko ve stromech, a žádný chlapec jí nechyběl.

První rok života:
Ochutnávám co to je, hračka, jídlo nebo maminka?
Ona je tak roztomilá, asi ji rostou zoubky.
Druhý rok života:
Každé dítě má za život sníst kyblík špíny. Musí zjistit, co je jedlé a co ne.
„Miláčku, tohle se nepapá. Dej si raději jablíčko.“
Třetí rok života:
Tak těch kýblů už bylo minimálně pět.
„Kolikrát jsem ti říkala, že tohle se do pusy nestrká. Do pusy dáváme jen jídlo.“
Čtvrtý rok života:
„Co to máš v té puse? Okamžitě to vytáhni ven.“
„Jen ať ji to nezůstane.“
Ale až uplyne trošku více let, může se jí to hodit.

"Potřebuji dva dobrovolníky, kteří se vydají jako zvědové ke galské vesnici," oznámil svým vojákům centurion Flavius Rychlyklus a v tu chvíli to mezi legionáři začalo hučet jak v úle.
"Já nikam nejdu, já se zrovna vrátil z hlídky!"
"Já taky ne, minule jsem přišel o dva zuby. Měl by jít Husarskykus, ten vyváznul bez škrábnutí."
"To není pravda, ještě teď mám bouli na čele! Ale Hokuspokus se posledně flákal, protože se hodil marod."
"Co si vymýšlíš?! Já měl zlomenou nohu!"
Legionáři si dál přehazovali úkol jako horký brambor, ale dobrovolník nikde.
"Jak chcete,"zavrčel centurion. "Budeme tahat slámky jako vždycky."

"Oto, jez distingovaně! Co ty ruce?! Nemusí se opírat o stůl! Lžíci zvedáme k ústům, hlava se nesklání k talíři," kárá Scholastika Otíka.
Lev jen tiše úpí, ale mlčí. Ví, že Scholastika ozvěnu nepotřebuje. A ta pokračuje se svým kázáním:
"Nevybíráme z polévky husté, jíme, jak to přijde na lžíci! Když budeš mít špatné návyky, tak ti to zůstane! Do dospělosti. Představ si, že jednou budeš třeba pozván do rodiny své nevěsty... Tatínku, nehrb se u toho jídla! Tady vidíš, Otíku, jak to dopadá, když si někdo v mládí nezvykne na kulturní stolování!"
A Lev se narovná necekna ani slova.

„Ahoj Áňo,“ pozdravil Gusta sestru, která se právě vrátila domů. „Je tu babička a přinesla perfektní roládu. Pojď si vzít.“
Sestra se zatvářila, jako by ho chtěla uškrtit.
„Nonono, Aničko,“ pronesla babička káravě. „Nad mojí roládou se neofrňuj! A vůbec, takové škleby děvčatům nesluší! Mohlo by ti to zůstat!“
„Tomu snad nevěříš, babi,“ prskla Aňa. „A jestli jo, mně to nenamluvíš. Přisednu si, ale jíst nebudu. Nalij mi jenom čaj, brácho. Hlavně ať je vlažnej.“
„Snad zase nedržíš nějakou dietu!?“ zhrozila se babička.
Vzdychla. „Nedobrovolně. Jdu od zubaře. Mám v šestce kráter, že bych si tam mohla strčit kyanidovou kapsli!“

Sarmad stepped outside with her to dissuade her.
She insisted and finally, he agreed.
Things Thorne had on him, when taken, lay piled on a table.
She dropped her emergency beacon among them as she grabbed the artifact, activating both.
She hoped the artifact's magic'll hide the beacon's until the response team gets there.
She steeled herself as she went back in.
Hurting Thorne was the only way to protect him.
It just had to look convincing.
The artifact could cause 'phantom pains'.
He can handle physical pain.
At least there'll be no lasting damage.
Not to his body, anyway...

Bruce byl zcela obyčejný člověk. Neměl zas tak málo. Přesto si pořád na něco stěžoval. Sám si tak přivodil, že o práci přišel. Všechno dával za vinu ostatním lidem, okolnostem a neustále Boha proklínal.
Bůh ho slyšel. Zařídil, aby se setkali.
"Bruci, já jsem Bůh."
"No jasně. Těší mě, Bože. Hodně štěstí s apokalypsou."
Bůh s ním moudře rozmlouval, avšak Bruce měl ho za kašpara.
"Kolik prstů ukazuji za zády?" Zkoušel na něj.
Za zády zdvihl sedm prstů. V poslední vteřině však dva prsty schoval, aby Boha obalamutil.
Zděsil se, když mu sedm prstů zůstalo. Ovšem jen na jedné ruce.