DMD č. 27. pro 27. 4. 2017. Téma: Jen ať ti to nezůstane!

Hladila ho pohledem a ovívala ho vějířem řas. Od jejích rozzářených očí vanul obdiv. Krásně a šťastně se smála. Její smích dělal přemety a zněl tak příjemně. Nakazila ho svou radostí. S ní zapomínal na svět okolo. Když se nesmála, tak se usmívala. Chtěl líbat ty úsměvy. Stále. Tak vymyslel jednoduchou hru.
„Jen ať ti to nezůstane,“ zašeptal tajemně.
„Copak?“ zeptala se udiveně.
„Moje políbení. Chci ho vrátit. Komu zůstane, prohraje,“ řekl a políbil ji.
„Mě neporazíš,“ opáčila sebejistě a dala mu pusu.
Tak mezi nimi lítaly hubičky jako tenisový míček. Dlouho. Při polibku na dobrou noc usnuli.
Nikdo nezvítězil.

Stála osamocena uprostřed zahrad, její tmavé vlasy vlající ve větru. Byl oslněn tou krásou, tou představou, až bude sedět na trůně s ní po boku.
Všimla si ho. "Lorde Ohtare, přišel jste se mi opět dvořit?"
"Má paní, vaše krása je nedozírná a mé srdce je ztraceno..."
"Vidím, že jste na svých slovech od minula zapracoval. A slyšel jste tu novinku? Můj otec ustanovil, že i ženští potomci mohou vládnout Gondoru."
Ústa mu zůstala otevřená dokořán a jeho sen se rozplynul.
"Dejte si pozor, lorde, slyšela jsem, že když se budete takhle tvářit dlouho, obličej vám v té pozici ztuhne."

Ithunn přihopsala domů celá uválená a v durch mokrých botách.
Lily, zvyklá na všechno, ji usušila, nalila do ní dryák, po kterém Ithunn z každého ucha vyletěl obláček páry, a pak řekla: „Tak spusť.“
A Ithunn vykládala o spolužačce, kvůli které se poprala se starším klukem, a koťátku na stromě a o spoustě jiných maličkost, jimiž se snažila vylepšit svět.
„A ty boty?“
„No, víš, jak je za domem ten potůček?“
Holčička se odmlčela.
„Tak ten jsem chtěla přeletět.“
Lily si s úsměvem povzdechla. Ithunn má možná zachránit jejich svět, ale jinak je docela normální. Merline, ať jí to zůstane.

Polír na Hradčanskou nechodí, ale Prcek se občas zatoulá. Žijí tam tamti. Jejich děti nemusí pracovat, chodí se učit a často hrají hry. Většinou v nich jde o to, něco nemít, něčeho se zbavit, což Prcek nechápe (proč, například, je zlé mít babu? Prcek má svou babičku rád a žít bez ní by neuměl). Ale rád se na ně dívá a jim to nevadí, vlastně si ho vůbec nevšímají. Po jedné z her našel zapomenutou obrázkovou kartičku (nikdo ji nechtěl, komu zůstala, ten prohrál). Prcek ji má doma a někdy, když je sám, si s tou smutnou, umouněnou tvářičkou povídá.

Spoutali tě hradbou. Zbavili tě svobody. Vzali ti volnost. Do cesty se ti postavili překážky, násilím tě vyrvali z přirozeného běhu. Narovnali tě. Už nemůžeš plynout, občas se zatoulat a přinášet život. Spěcháš a vlastně nevíš kam. Místo životadárné síly odnášíš to nejhorší. Proměnili tě ve stoku.
Občas se v tobě probudí nezměrná síla. Vytrháváš se z okovů a diktátu civilizace. Nazývají tě potom ničivou, ale ty si jenom bereš, co bylo vždycky tvé. Své místo a dávné království. Nedej se, nenech se uvázat do betonových koryt a dřevěných přepadů. Vrať se do zákrut a písčin. Buď svá. Divoká Vltavo.

Naléhavé zaklepání vyrušilo šéfa odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů. Aniž by dotyčný čekal, rozrazil dveře a dovnitř vpadl Moody.
„Pojď dál,“ ironicky poznamenal Břichnáč, „co potřebuješ?“
„Jestli Weasley ještě jednou ohrozí mé lidi, tak poletí!“ vyhrožoval vedoucí bystrozorů.
„Chceš říct, že stážista, co vylezl z Bradavic, ohrožuje bystrozory?“ divil se šéf, „jak, prosím tě?“
Něco v jeho hlase však Moodyho zarazilo.
„Ty ho kryješ?“ nařkl Břichnáče, přičemž ho, jedno oko přivřené, zkoumavě pozoroval.
„Jistě. Já a ještě ministr. A na to oko bacha, aby ti tak nezůstalo.“
Když Smrtijedi během války připravili Moodyho o oko, vzpomněl si na jejich spor.

Zbytek cesty k Bílému koni, jejich spáse, nebyl nebezpečný. Jen strašně těžký.
Záboj klopýtal. Nenáviděl svět. Horečku doprovázela zimnice - vodka padla na dezinfekci.
Anna hledala cestu očima letících ptáků. Bodlo ho v záňadří. Znovu zklamal. Smrt jí stála za levým ramenem, družka v lovu. Nedokázal ji zahnat.
Uklouzl, sebeovládání prasklo. Zvedla ho ona.
Třásl se. „Promiň,“ zaprosil.
Naklonila hlavu.
„Muselas zabíjet,“ vzlykl.
„Děláš, jako bych neznala smrt,“ odvětila ledově
Nerozuměl. Pak ztuhl. „To… není totéž!“
„Není,“ řekla pevně. „Tohle bylo správné.“
Stisk předloktí, dotek motýlích křídel.
„Smrt s námi žije už dlouho, Záboji. Je čas naučit se žít s ní.“

Musel utéct. Nemohl to už dál snášet.
V noci se opatrně proplížil kolem stráží a sám byl překvapen, že se mu povedlo dostat se až ven.
Na vlak se vetřel bez pasu.
Ale doma nikdo.
Sevřel se mu žaludek. Unesli je! Kvůli němu!
Začal panikařit a panikařil by doteď, kdyby na něj nenarazil náhodný soused.
"Roco! Nejanči, nebo si ublížíš a už tě nesešijeme! Tví rodiče tě jeli hledat až nahoru, dokonce i s Avatarem."
Avatar? Hledat jej? Ale jak ví...
Hope!
Na sloupku na nádraží ve Střední čtvrti byl vyvěšený plakát s jeho portrétem.
Rozběhl se na uvedenou adresu.

Milý synku,
děkujeme ti za balíček, ale všechno to ovoce shnilo dřív, než sem došlo, starý Vejšprecht je už stár, tak mu jedna obchůzka trvá dva měsíce. Neboj se, dala jsem to aspoň na kompost a táta na ty mouchy nachytal pár dobrých pstruhů.
Jsme rádi, že se ti daří dobře a netrpíš hladem, ale mrzí nás, že jsi si nevzal naše rady k srdci. Kdyby ses tolik nepitvořil a nedělal škleby, nemusel si dopadnout tak, jak si dopadl. Fotografii jsme babičce radši ani neukázali. Třeba se s tím dá ještě něco dělat, od čeho si mág.
Pusu,
tví rodiče.

Zpočátku chodila Elvíra utěšovat mladinkou Ptačí mandalu kvůli pocitu viny. Ostatně to byl její názor, který v těsném hlasování rozhodl pro zapečetění, a její ruce, které mistru Baldwynovi pomohly tu klec splétat.
Potom k ní začala chodit ze soucitu. Mandala byla jako dítě: naivní, nezralá...
Později tam chodila z lásky. Naučila se milovat zamlžené krajkoví proměnlivých obrazců, dokonce i stíny bytostí tam v dálce, za pevnými pruty Baldwynovy mříže a za bezpečným kruhem Mandaly.
Ale pak do Chansons přišla malá Denisina dcera. Mandala se rozezvučela jejím jménem a zapomněla na všechno ostatní. Bernadette!
Elvíra polkla hořkou slzu – a napsala Ayremu.