DMD č. 27. pro 27. 4. 2017. Téma: Jen ať ti to nezůstane!

Provozovatelé lyžařského areálu, kteří si nechali novou lanovku navrhnout architektem ptáčkem moudivláčkem, se nestačí divit. S přicházejícím jarem se v kabinkách stále častěji objevují bílá vejce. Není jasné, zda je tam zanechávají fanynky, či milenky známého architekta.
Pokud se prokáže, že se jedná o druhou možnost, padne zřejmě celá architektova výplata na alimenty.
„Doufáme, že jim to rozmnožovací šílenství nezůstane navždy. Stávající situace by byla během sezóny neúnosná. Kabinky by bylo potřeba neustále kontrolovat, aby se zabránilo neštěstí.“
Majitelé navíc zřídili v kuchyni jedné horské chaty provizorní líheň.
„Je snad pochopitelné, že během zimy tam potřebujeme ohřívat úplně jiná vejce.“

,,Mně se viklá zub,“ hlásí Gvačara.
Jugháš to ozkouší prstem. ,,Ještě vydrží.“
,,Tak se rozluč,“ pobídnu Gvačaru.
,,Harg, Jugháš-dádâ,“ vrhne se Jughášovi okolo krku. Jugháš otočí hlavu a odplivne si. Pak se zeširoka usměje – třetí řezák pryč. ,,Alespoň nezačne chrastit uprostřed boje.“
,,Přežij, Jugháš-iš.“
,,Vyplním, Igrûn-thrakka.“
Sledujeme, jak se jednotka řadí a vyráží.

Po namáhavém pochodu konečně vytoužené shledání.
Jen polibek je divný. ,,Co máš s ústy?“
,,Ratiště,“ vycení zpola prázdnou dáseň. ,,A dva byly nové.“
Mávnu rukou. ,,Dorostou.“
,,V příštím století.“
Gvačara vykulí oči. ,,To trvá tak dlouho?“
,,Ale ne. Tehdy už ti budou padat podruhé.“

Jednou u nás byla tehdy asi osmnáctiletá dcera naší sousedky. Jmenovala se Šárka a povídala si s náma.

Moje máma: "...a ona si prostě kouše nehty!"
Šárka: "Tak to ne, hele. Koukej si ty nehty nechat dorůst a nekousej si je. Jen ať ti to nezůstane. Já se to neodnaučila a podívej:"
Ukázala mi svoje ruce. Na jednom prstě měla takovou bouličku, nevěděla jsem, co to bylo, tak jsem se na to zeptala. Jenže ona moji otázku špatně pochopila, protože odpověděla: "To jsou moje nehty, vidíš? Takhle taky skončíš pokud neskončíš."

Pochopila jsem to. Nehty jsem si přestala kousat. Konec.

Vysmekla se mu a popadla první věc, kterou nahmatala. Těžký vzduch tmavého pokoje rozzářil vodopád střepů s kapkami krve.
„Dej si pozor, aby ti ta krev nezůstala na šatech!“
Vyjekla, když jí silnými prsty sevřel hrdlo. V jeho očích viděla jen šílenství.
„Je to tvoje chyba!“
Lapala po dechu.
„Kdybys ji netahala na plesy!“
Marně se bránila.
„Za ním! Děvko!“
Poslední zbytečky vzduchu –
Stisk ochabl a Miklós se sesul vedle ní na podlahu. Neviděla, co se stalo, všechno bylo rozostřené, všechno bylo rozdělené na částečky bolesti.

Prohlížela si temně fialovou památku na krku.
Nakonec zmizí, jiné stopy ale zůstanou navždy.

Když se Sirius setkal v domě s Hagridem a leknutím se málem zastřelili na schodech, vyšli raději ven.
Chvíli se venku dohadovali o Harryho, ale Hagrid byl neoblomný.
"No tak jo," zafuněl nakonec Sirus. "Vem si ale moji motorku, budeš u Čmeláka mnohem rychleji. Ta věc skoro lítá."
Hagrid vykulil oči. "Seš si jistej Blacku? Dyť ty ten vehikl úplně miluješ."
"Jo, jsem. Já ji už nebudu potřebovat."
Snad ti to nezůstane pomyslel si, když sledoval Hagrida nejistě vybírajícího první zatáčku.
Pak z budky zavolal pohřební službu, přes dráty nastartoval Hagridovu Toyotu a vyrazil do Londýna. Přesně věděl kam jet.

Chlapec si v sednici maluje. Kreslí chaloupku a vedle prasečí chlívek.
"Už zase čárá," nahlíží mu přes rameno bratr.
"Chci být malířem!" odsekne vzpurně.
"Prosím tebe, jen ať ti to nezůstane, hochu!" spráskne rukama babička. "Malování tě neuživí!"
"A kdo za tebe bude platit studia?" táže se hřmotně otec. "Tady kocour, ne?"
"Mňáááááá!"
"Marš dolů a chytat myši budeš, drzoune," vzteká se starý a zdá se mu, jako kdyby se mu ten černý kocourek vysmíval, než poslušně zmizí za dveřmi.
Nastane ticho.
Otec se vrátí k spravování bot.
"Tos uhodl," ozve se ze dvora tichoučký hlásek, ale nikdo už neposlouchá.

Říkaj tomu dobré zprávy, když jsou plné čerstvé kávy. Když provoní celý dům, to jde trošku na rozum. Do novin teď zírám tupě, abych to měl celé v kupě. Kde se co se děje dnes, kde co přijde na přetřes. Ale nic nového pod sluncem, špekulovat nad koncem. Jak dopadnou další volby, že je nové „dolby“. Doba si holt žádá svoje, že ten herec už má troje? Popkultura ta nás ničí, decibely kolem fičí.
Když odložím noviny, nestačím se divit, do jak děsné roviny, nechám si vše líbit. Tak jen ať ti to nezůstane, a dál ti rozum říká pane!

Hagrid, člen MI5, dobromyslný člověk vysoký 2,5 metru, kterého jste mohli naštvat jen jednou, zastavil svou Toyotu Hilux před zbytky domu Potterových
Dveře visely na jednom pantu, okna se vysypala.
Hagrid vstoupil, obešel Jamese, a když prohledal přízemí, vystoupil do patra. Zde našel v nyní rudě vymalovaném pokoji ztuhlou Lily, zbytky Rätsela a malého chlapce v postýlce.
"Téda, to je poctivá škuba. Jen ať ti to nezůstane," broukl Hagrid k chlapci, který zřejmě usnul vyčerpáním a bolestí. Jeho čelo rozsekly střepiny granátu a vznikla tak rána trochu připomínající blesk.
Vzápětí venku zaburácel motor a ze svého stroje slézal Black.

Louskají v kuchyni ořechy. Hodiny odtikávají noc rozhodnutí.
"Chceš těm banditům dělat pohůnka? Starat se o to, co naloupili?" zlobí se máti. "Už napořád zůstaneš jedním z nich, nikdo ti to neodpáře."
"Mám se radši dívat, jak ty pole rychtují?"
"Zrychtují je tak jako tak." Máti se ohání louskáčkem, jako kdyby to byla palečnice.
Alžběta tiše pláče, černou Tatru už už vidí za vraty. "Co když ho vážně zavřou?"
Jára se pod stolem zlehka dotkne jejího kolene.
"Vezmi to, synku," zabafá otec z fajfky. Zůstal z něj jen stín hospodáře, kterým býval. "Vezmi to a budeme doufat."
Další skořápka praskne.

Měla jsi pravdu, mami,
ty divný obličeje mi zůstaly,
pořád dělám ty stejný tlamy

pořád neznám svá úskalí.

Přijde mi to zvláštní,
že na jedný tváři
se tolik obličejů vášní

a že mi ještě nikdo neřek „lháři!”

Asi jsem i zapomněla už,
kterej ksicht je ten původní,
byla bych asi víc vtipná jako muž

a možná i víc cooltovní.

Měla jsi pravdu, mami,
ty divný obličeje mi zůstaly,
jsou to ale jenom pomíjivý tlamy,

který originál zmrskaly.

Ale hodí se mi ta schíza,
třeba to s ní ještě dotáhnu někam,
protože je to moje divadelní míza,

když před publikem smekám.

Když byl ještě malý, jen co objevil zrcadlo, rád křivil obličej, dělal „ksichty“ a šklebil se. Rodiče mu říkali: „Nedělej to, zůstane ti to a nikdy si nenajdeš práci.“
Měli pravdu, zůstalo mu to. Ale kariéru měl velmi úspěšnou. Zastával velmi důležité postavení v nadnárodní firmě. Měl pracovní auto až pro patnáct lidí, kancelář s divokou šelmou, nosil slušivý pracovní oblek, používal profesionální kosmetiku a k občerstvení jedl jen vybrané dortíky. A když mluvil on, vždy byl středem pozornosti.
Samozřejmě, mnozí by nad takovou kariérou ohrnuli nos, ale on na ni byl pyšný. Přece jen, málokdo se stane cirkusovým klaunem.

Žila byla jedna holčička. Měla ráda život, lidi, zvířátka. Ráda se smála. Všimla si, že někteří lidé se nesmějí. Chodí zamračení, naštvaní, smutní, pláčou, ...
Na malé barevné papírky nakreslila smajlíky a napsala: Pošli úsměv dál.
Chodila městem a papírky rozdávala. Dávala úsměv těm, kdo ho potřebovali.
Došla na hřiště, tam seděl plačící chlapeček. Dala mu papírek. Udiveně se podíval a přestal plakat. Šla si hrát na pískoviště s kamarádkou. Chlapeček se k nim ale nepřidal a odcházel.
„Jen ať ti to nezůstane! Pošli ho dál!“
„Dám ho do žákovské knížky, kde mám tu pětku. Pro maminku. Děkuji ti!“ usmál se.

První rok života:
Ochutnávám co to je, hračka, jídlo nebo maminka?
Ona je tak roztomilá, asi ji rostou zoubky.

Druhý rok života:
Každé dítě má za život sníst kyblík špíny. Musí zjistit, co je jedlé a co ne.
„Miláčku, tohle se nepapá. Dej si raději jablíčko.“

Třetí rok života:
Tak těch kýblů už bylo minimálně pět.
„Kolikrát jsem ti říkala, že tohle se do pusy nestrká. Do pusy dáváme jen jídlo.“

Čtvrtý rok života:
„Co to máš v té puse? Okamžitě to vytáhni ven.“

„Jen ať ji to nezůstane.“
Ale až uplyne trošku více let, může se jí to hodit.

"Oto, jez distingovaně! Co ty ruce?! Nemusí se opírat o stůl! Lžíci zvedáme k ústům, hlava se nesklání k talíři," kárá Scholastika Otíka.
Lev jen tiše úpí, ale mlčí. Ví, že Scholastika ozvěnu nepotřebuje. A ta pokračuje se svým kázáním:
"Nevybíráme z polévky husté, jíme, jak to přijde na lžíci! Když budeš mít špatné návyky, tak ti to zůstane! Do dospělosti. Představ si, že jednou budeš třeba pozván do rodiny své nevěsty... Tatínku, nehrb se u toho jídla! Tady vidíš, Otíku, jak to dopadá, když si někdo v mládí nezvykne na kulturní stolování!"
A Lev se narovná necekna ani slova.

Sarmad stepped outside with her to dissuade her.
She insisted and finally, he agreed.
Things Thorne had on him, when taken, lay piled on a table.
She dropped her emergency beacon among them as she grabbed the artifact, activating both.
She hoped the artifact's magic'll hide the beacon's until the response team gets there.
She steeled herself as she went back in.
Hurting Thorne was the only way to protect him.
It just had to look convincing.
The artifact could cause 'phantom pains'.
He can handle physical pain.
At least there'll be no lasting damage.
Not to his body, anyway...