Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Princ docouval k svému oři, zakryl si punčochy v místech, kde ho poznamenala stresová inkontinence a rozjel se tryskem pryč od dračí sluje. Ještě že ho nikdo neviděl!
Ale zkuste se spolehnout na to, že se v pohádkovém lese udrží nějaké tajemství, když každý druhý kámen při měsíčku drbe…
„Vlk dal přednost Karkulce před babičkou…“
„Jezinka šeptala Smolíčkovi, že je k sežrání…“
„Široký na odtučňovací kůře prozradil, že co se říká o Dlouhém zdaleka není pravda, Bystrozraký to viděl na vlastní oči. Nebo spíš neviděl!“
„A viděli jste dneska prince?“
Na druhý den věděli o princově udatnosti za devatero horami.
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
Jedna z vídeňských cukráren, 2018
a dávno před tím
Durynsko a okolí bavorského Coburgu, od roku 1769 do skončení první světové války
Se zalíbením sledoval, jak se zakousla do Mozartovy kuličky.
„Výborná, viď?“
Přikývla.
„Jestlipak víš, proč má zrovna tenhle tvar?“
Zavrtěla hlavou.
„Je to na památku mramorových kuliček na hraní. Ty kdysi dávno proslavily Salcbursko. Nikdo nechápal, jak můžou být tak dokonale kulaté, když jsou z mramoru.“
Téma ji, téměř proti její vůli, zaujalo. „Jak to udělali?“
„Jednoduše,“ usmál se. „Měli na to speciální mlýny.“
„Fakt?“
„Jenže prvně museli nalámat kámen, potom jej rozbít na kousky a opracovat na malé kostičky. Teprve ty se dávaly do speciálních otáčecích sudů…“
Zájem v jejích očích pohasl. „Hm… teď bych si dala ještě sachr.“
Já doufám, že váš zájem o mlýny na kuličky nepohasl tak rychle, jako slečně ve vídeňské cukrárně, a proto si dovolím přihodit ještě něco informaci.
Mramorové kuličky na hraní byly opravdu ve své době velmi žádaný artikl po celé Evropě. Ve svých nejlepších dobách (kolem roku 1880) se z durynských mlýnů vyvážely miliony kuliček do celého světa. Samozřejmě už ne pouze na hraní. Ve velkém byly používány v námořních válkách jako střelivo, zvané kartáče. Ty trhaly takeláže lodí až do doby, kdy díky zavedení parního motoru plachty zmizely. Také se dávaly jako zátěž do lodí, které pluly do indických a afrických kolonií – byly těžké, nezabraly moc prostoru a dobře se nakládaly. Na místě pak byly z lodě vyneseny a bylo naloženo nakoupené zboží - například koření či látky. Legendární obchody, kdy se kuličkami mělo platit za eben, slonovinu či otroky, nejsou nikterak doloženy a zůstávají jen domněnkou. Jak v Africe, tak i v Americe byly také kuličkami zdobeny domy – ukládaly se v pěkných vzorech do omítek.
Výroba – po vytěžení a nalámání kamene – byla pracná. Z rozbitých kamenů se musely vytesat malé rovnoměrné kostičky. Balily se do beden přesných rozměrů – tím se ulehčilo počítání. Zručný otesávač dokázal za den vyrobit devět až deset tisíc kostek. Plné bedny byly přepraveny do mlýna – malé budovy, kde byly zabudovány mlýnské kameny tak, aby postupně obrušovaly hrany. Na sedm set kostek se položilo na litinový kámen, opatřený drážkami, seshora se spustila hřídel z tvrdého bukového dřeva s dalším mlýnským kamenem a kola se začala otáčet. Jedno semletí trvalo asi třicet až čtyřicet minut. Počítaly se pomocí počítacích prken – v každém bylo sto prohlubní, na prkno se nasypaly kuličky, přebývající se smetly a stovka se vysypala do pytle.
Dnes jsou mlýny na kuličky už dávnou minulostí, kterou si můžeme připomenout buď pytlíkem dětských hliněných či skleněných kuliček, nebo právě proslavenými Mozartovými koulemi…
Zdroj: Michaela Vieser, Irmela Schautz - Mastičkáři, čichači kávy, brabenáři - aneb čím se živili naši předkové
Oba osm osmin.
Z dvaceti osmi rodin.
Postavení, vliv, majetek.
Našemu synovi nic nehrozí.
Stačí být věrni svým názorům.
Nikdy je neměnit. Jen v mrknutí oka...
To jsme přeci věděli a zastávali vždycky.
Naslouchat, kývat, číst ty správné novináře.
Neptat se, nezajímat se o to, co se nás netýká.
Budit se zachvěním větru, křikem padající hvězdy.
Najít na prahu Belindu Raddleovou a umírající skřítku.
Děti poslat spát, nechat to odklidit a do noci sedět a mlčet.
Dnes jsme ještě němí. Lin odevzdáme její starší sestře a budeme doufat, že jsme neudělali chybu. Nemůžeme si chyby dovolit. Zůstaneme čistí, dokonalí, pozorující...
“Neměl teď někdy končit svět?” vzhlédla první poplašeně od pletení.
Druhá mrkla na nebe.
“No jo. Už brzy. Bouře a hladomor a pak ta potopa.”
Třetí, zachmuřená jako vždy, posunula větev v ohništi a ze zvyku krákoravě přidala svou část věštby:
“Pokud hrdina nenajde klíč ve vejci v břiše sojky na nejvyšším stromě v nejhlubším údolí za devíti řekami a nedonese ho starému muži na kraj světa.”
Chvíli bylo ticho.
“Neměly bychom to někomu říct?” napadlo první.
“Co?” zamračila se druhá. “Zbylo od oběda?”
To je tak, když Sudičky stárnou spolu se zemí.
Slyšela je jen veverka a několik stromů.
“Pořád dokola. I na detektoru.” Vyšetřovatel Jack Martin si promne oči.
“Pohádka o přízraku?” Návladní Jim Garrison se napije studeného kafe. "Fuj."
“Jo. Oswald tvrdí, že než stačil vystřelit, objevil se tam maskovanej chlap a třikrát vypálil.”
Garrison zavrtí hlavou. “Zkouší to. Oddělal JFK, zatraceně. Klidně to hodí na tvojí mámu, když bude moct.“
Martin položí na stůl igelitový pytlík na důkazní materiály. Uvnitř jsou tři nábojnice.
“Tohle tam zajistili technici. 7,62 milimetrů Mosin.”
Chvíle ticha.
“Rusáci?”
“Rusáci.”
Garrison si odkašle.
“Tohle se nesmí dostat ven, Jacku. Za žádnou cenu. Nebo máme na krku třetí světovou. Rozumíme si?”
“Naprosto.”
Mám takový vlastní kánon, že atentát na JFK vskutečnosti spáchala Hydra prostřednictvím Winter Soldiera. Dobře, není to tak úplně můj kánon. Ale jsem fanda konspiračních teorií.
Příště se podíváme, jak to doopravdy bylo s Versacem.
Letos to na tu lehkou notu zatím moc nejde. Snad se to změní.
Drabble obsahuje Kruegeho = vulgarismus.
Když poprvé přišli vojáci do Northgardu, nebyla ještě ani pevností. Jen vískou s jednou strážní věží. Postupně se však rozrostla a opevnila.
Bídák si je všechny pamatoval.
První měsíce nikdo z nich nepromluvil.
Byli uzavření ve svém vlastním světě. Ve světě, na který toužili zapomenout, ale nedařilo se jim to.
Nejhůř na tom tehdy byl Kruege. Měl ale Poetu a Mallera, kteří s ním trávili veškerý volný čas. Prázdné korbely na stole byly svědky jejich boje s minulostí.
"Zkurvenej život," pronesl tiše Kruege. Těmi prvními slovy se vše změnilo a ti tři se rozhodli, že je čas opět začít žít.
Megan je o fous méně než v minulém drabblíku. Asi tak jedenáct. Teddymu osmnáct.
„Opravdu Teddy chodí s Vicky?“ uslyší za dveřmi Meganin vzrušený hlásek.
„S mojí sestřenkou?“ doplní její kamarádka Susan.
Odkud to, umerlina, ty dvě ví?
„Jistě,“ odpoví hluboký hlas, který nepoznává.
„A muchlují se, vážně?“
„Pokud máte na mysli, že se líbají, pak ano, často.“
„Jééé!“ Nadšené holčičí povzdechy.
Vtrhne dovnitř, než jim neznámý hlas řekne víc, než by v jejich věku bylo vhodné. Překvapeně zírá na svou sovu, moudře mžourající velkýma očima.
„Ahoj,“ houkne.
„Ty, ty mluvíš? Zrádkyně,“ vypraví ze sebe a poprvé zalituje, že tu údajně němou tvář s sebou bere úplně všude.
„Táta vymyslel překladové zvěropastilky,“ vysvětlí Susan.
Pro upřesnění. Vicky je nejstarší dcera Billa Weasleyho a Fleur Delacourové. S Teddym chodila i podle kánonu přesně v uvedené době.
Susan je dcera Rona Weasleyho a Gabriely - Fleuřiny sestry. Ron a George Weasley provozují obchod s žertovnými předměty. Prodávají tam leccos.
Na Betsy byly přípravy k vyplutí v plném proudu. Trup čpěl novým nátěrem. Zásoby bylo potřeba uložit do podpalubí.
Gillingham se rozhlédl po tom mumraji. Hledal kapitána. Zahlédl jen uniformu kadeta.
„Kapitán je na přídi, pane,“ mávl rukou chlapec.
Gillingham marně pátral po kapitánské uniformě. Pak si všiml postavy v obnošené vestě.
Tohle že je kapitán?
Prodíral se na příď. V zádech pátravé pohledy. Ukazováky salutovaly. Ústa mlčela.
„Poručík Gillingham. Hlásím se na palubě, pane.“
Uhlazeným slovům odpovědělo napjaté ticho.
„Vítejte na palubě, pane Gillinghame.“
V hlase chladná zdvořilost.
„A pro příště mne oslovujte madam.“
Práce neustala. Jen ticho zašumělo.
Doufám, že jsou ti němí svědci zřejmí. Taky doufám, že jsem se nepřepočítala. Místní počítadlo hlásí sto, ale openoffice s ním nesouhlasí.
Prešla som lesnou čistinkou a posadila som sa na lavičku. Vedľa sa týčil tmavý hranatý balvan, zľahka obrastený machom.
„Ahoj, balvan,“ oslovila som ho priateľsky. „Ty si porfyrický granit, však?“
Kameň mlčal, ale mňa to neodradilo. Sprisahanecky som sa naklonila bližšie.
„Pamätáš si ešte dobu ľadovú? Vtedy si sem prišiel, nie? Počuj... nemohol by si mi povedať, kde si stál predtým, než si sa ocitol tu?“
Balvan mlčal, tváril sa chladne. Nuž, za pokus to stálo.
Otvorila som zošit na poslednej strane.
Praktikum z geológie: opíšte bludné balvany v lokalite, určte pravdepodobné miesto ich pôvodu.
Budem musieť použiť konvenčné metódy.
O geológii neviem ani toľko, čo by sa za necht vošlo. Odborníci, prosím buďte zhovievaví.
Marcel, syn Popeláře, přivedl do jiného stavu Violu, dceru Zedníkovu, jenže místo andělských křídel jí narostl na pozadí prasečí ocásek. Skandál se nepodařilo ututlat, neb všichni chtěli u soudu vidět dívčí zadeček jako předmět doličný, a Cech stavitelů žádal nejvyšší trest.
Popelářstvo mě podplatilo, abych svědčil proti Františkovi z kantorské rodiny, mají brýle a žádné peníze. Soudce byl o všem zpraven, porota též, spiknutí všeobecné, jen Franta se bránil a kulil oči. Stačilo pod přísahou ukázat prstem.
„Pane svědku, koho jste viděl vejít do Violy?“
Nebyl jsem s to vydat hlásku, náhle němý.
Za trest to svedli na mě, nemluvu.
