DMD č. 2. pro 2. 4. 2018. Téma: Němí svědci

Mohlo to dopadnout i hůř, pomyslel si Sirius, protože byl nezdolný optimista.
Ještě byl trochu omámený, ale bolest necítil.
To je asi trochu divný... Někdo mu zřejmě musel poskytnout první pomoc, zastavit krvácení, podat nějaký lektvar...
Stále nemohl odtrnout zrak od levého rukávu svého hábitu. Rukávu, který byl strašidelně prázdný.
Sirius ucítil ledové nitky počínající paniky. Ale no tak, pravá by byla horší.
„Víš, už pár týdnů se tě chci zeptat, jestli se ke mně konečně nastěhuješ,“ ozval se vedle něj Kingsleyho hluboký hlas.
Nad nimi se tiše tyčily věže hradu. Oheň na nejvyšší z nich zvolna vyhasínal.
Bylo dobojováno.

Žaludek na vodě a třesoucí se ruce.
Vešla do třídy.
Spolužaččiny blond vlasy svírané chlapeckou rukou. Rozházené pastelky. Smích.
Nadechla se.
Dnes, dnes něco řekne!
„Nějakej problém?“ vyjel a…
Šla na místo. Udělala chybu; podívala se na ni.
Ty oči.
Zavřela svoje, mysl zaplnila výmluvami, srdce vztekem nad nezvanou zodpovědností, v hrsti svírala sluchátka. Ale neměla žaludek vložit si je do uší. Přišlo jí to nějakým zvráceným způsobem příliš neuctivé.
Zvonek zazvonil. Židle vedle zaskřípala.
Výtvarka začala.
„Půjčíš mi modrou, prosím? Já…“ Rozpačité pokrčení rameny.
Prsty, posměšně si hrající s modrou tužkou o lavici dál.
A ty oči, plné… pochopení.

Poslední hosté odešli. Hannah spočítala tržbu a pak se vrhla na úklid. Spěchala, aby se mohla věnovat tomu nejdůležitějšímu, péči o květiny.
Když přebrala Děravý kotel, rozhodla se ho zútulnit, vytvořit domáckou atmosféru. Požádala o pomoc manžela a ten pro ni vypěstoval nové speciální rostlinky. Na první pohled vypadaly obyčejně, ve skutečnosti však ...
Neville vyšlechtil květy, které nejenže zachytily vše, co slyšely, ale ještě to telepaticky předávaly dál.
A to se podívejme, pomyslela si, když otírala zaprášený zelený lístek, tak Zabini se bude potřetí ženit. Hm, a Malfoyovi se pokoušejí o druhé dítě. Není nad to být manželkou geniálního botanika.

Viděly to, co se stalo. To hrozné utrpení Syna člověka.
Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Viděly naše selhání. Nebylo první ani poslední. Nebylo snad ani největší. Ale bylo nejvýznamnější.
„Ukřižuj ho, ukřižuj ho!“
„Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží!“
Slyšely jeho modlitby. Byly svědky toho posledního okamžiku.
Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.
Dokonáno jest.
Vědět tak, co se přesně stalo. Co kdo řekl a udělal. Kdo selhal více a kdo méně.
Bylo to přesně tak, jak je všude psáno?
Nevíme.
Možná bychom chtěli.
Ale kříže nemluví.
Možná je to dobře.

Je tomu už mnoho let,
co vydechla jsi naposled.
Však necítím se tady sám,
vím, že pořád Tě tu mám.
Občas najdu neumytý hrníček,
jindy cítím vůni Tvého potu.
Schovalas na prádlo kolíček?
Nebo odkopla jsi moji botu?
V noci se šouráš po kuchyni,
slyším, jak šoupeš bačkůrky.
Zvuky noci jsou již rutinní.
Ráno najdu chleba bez kůrky.
Někdy postel necháš rozestlanou,
když domů se ráno vracím.
Tvůj odraz mihne se nad vanou,
ohlédnutím jej ztrácím.
Mlčky se na můj život díváš,
čekáš až odrazím i já se od břehu.
S naším světem tiše splýváš,
jsi němým svědkem mého příběhu.

Vítek se vynořil zpod hladiny malé tůňky, kam jej zvolna potopila překvapivě pevná ruka bratra Metoděje. Užuž otvírá ústa, aby jásavě vykřikl, jako když se koupe, ale zavčas si uvědomil, komu se dnes zaslíbil. Místo obvyklého dovádění podal ruku bratru Metodějovi, aby starci pomohl vystoupit na břeh.
Pan Jan z Cimburka uznale přikývl. „Přece jen měl pravdu Metoděj,“ pomyslel si. „Skutečně dozrál natolik, aby mohl přijmout křest. Je opatrný,“ usmál se při vzpomínce, jak obratně Vítek odpovídal minulou neděli na všetečné otázky zástřizlského kaplana.
„Je tak jiný, než byl můj Jindřich,“ potajmu setře slzu. „Jestlipak si vzpomene... a žije vůbec?“

David Bartoloměje děsil.
Vždy měl čerstvě vyžehlenou školní uniformu. Ve sboru nechával své prsty tančit po klaviatuře, aniž by hleděl na noty. Vyvolával v Bartolomějovi nové, strašidelné pocity.
Děsil ho, když se s Bartolomějem na sboru náhodou bavil. Děsil ho, když se smál Bartolomějovým vtipům.
Děsil ho, když spolu jednou v učebně po zkoušce zůstali sami, děsil ho, když si to odpoledne povídali, děsil ho, když se Bartolomějovi všechna hrůza nahrnula do krku a donutila ho Davida políbit.
Děsilo ho, že se to stalo.
Naštěstí vzápětí zjistil, že oba místo slov hrají jako piano.
Jediní dva svědci o tom nepromluví.

Upadla mi hlava
jejda
válí se tu po zemi
všichni na ni zírají
a mlčí
Zastavila se o něčí nohu
mlčí
ten někdo
tupě civí
na hlavu
pak do prázdna
mlčí
Hlava jen zakroutí sama sebou
to je dneska mládež
Odráží se
kutálí se pryč
utíká co nejdál
přes pole
přes louky
do lesa
přes lávku
a lidi?
mlčí
Kam ta hlava spěchá?
chce se odvolávat k Bohu
poprosit ho
aby ji zrušil
a tělo?
tomu je všechno jedno
zůstalo tam kde je
a je tam pořád
bez hlavy
a lidi mlčí
Rouhám se tu
nevidím
jak taky
nemám hlavu!

Naše pravá jména nikdo nepamatuje. Ani oni je neznají.
Bývaly doby, kdy se nás báli. Tehdy syn jejich krále, aby dokázal svou odvahu, přísahal, že se vydá cestou, kterou střežíme. Zahynul. Nevěděl snad, že cesta je uzavřena a čas ještě nepřišel?
Teď si nás ani nevšimnou, když projíždí kolem. Mají jiné starosti, nad zemí se vznáší puch války. Jedou na pomoc Kamennému městu. Jejich král se nevrátí.
My se také nevrátíme. Brzy přijde dědic krále Kamenného města a my budeme povoláni, abychom splnili porušenou přísahu. Pak odejdeme navždy. Zůstanou jen mrtvé kamené sochy v zákrutech cesty.
Oni jim říkají Púkelové.

Pátek odpoledne. Sluneční paprsky jsou neúprosné.
Rachot motorů. Netrpělivé houkání. Nadávky řidičů. Občasný průjezd metra rozduní stěny tunelu.
Stojí. Den co den, rok co rok. Sveřepě? Lhostejně? Otupěle? - Němě.
Ve svých 27 letech dostávají ocenění. Pro lidi velká sláva. Od nich žádná reakce. Nikdo by ji ani nečekal.
Emoce? Proč? Nemůžou je projevovat. Nesmí! Vždyť jejich úkol je prostý. Držet a stát. Nic víc se od nich nežádá. A na nic víc nemají právo.
Ale když se ten nebožák vrhá dolů, chtěly by plakat. Protože ta slavná stavba, kterou nesou, bude v lidské paměti navždy spojená s přízviskem Most sebevrahů.