V.O.L.D.E.M.O.R.T.

Po tom, co se Lin Hermioně přiznala, kým ve skutečnosti je, se Hermiona ve večerním kurzu informatiky dva týdny neukázala.
Lin, v masce Clarissy, bez výrazu hleděla do monitoru a trpěla, když na její ruce svírající myš s lehce sedřeným nápisem Logitech přistála druhá. Překvapeně vzhlédla.
„Všude jinde je obsazeno.“
Lin se nemusela rozhlížet, aby věděla, že půlka učebny je prázdná. Cítila, jak rudne – od prstů pod Hermioninými se šířila naděje. A taky touha ji odvést na chodbu, přirazit ji ke zdi, líbat ji, dotýkat se jí na úplně všech místech. Muselo to být naprosto jasné.
„Zajdeme pak k tobě?“

V Bradavicích byla zdrženlivá – učila se, objevovala, obdivovala z dálky.
První přítel byl mudla. To, jak moc se podobal jejímu otci, ji od něj nakonec odehnalo.
Pak přišel Rojvol. Přežila. S následky.
Ve Oadagou potkala Aishu. Po manželství z hororu se k ní upnula jako jmelí na osiku. Srdce si vlastně zlomila sama.

V tmavém baru vedle univerzity zhodnotí terén. Vlasy. Nohy. Boky. Oči. Po jediném krátkém rozhovoru má, koho toho večera hledala. Na jednu noc nebo na několik týdnů. Na sex, snad přátelství. Ale rozhodně ne na lásku.

Minerva už ví, co chce, a odmítá se za to stydět.

Bylo třetího září a Harry už zasahoval u první bitky. Banda nebelvírských třeťáků si mezi sebou přehazovala prváka ze Zmijozelu, jako by byl hadrový panák, a pokřikovala cosi nepublikovatelného o klukově duševním zdraví. Alespoň co dovedl posoudit. Bohužel tuhle kombinaci kolejí (s Nebelvírem na té špatné straně) nerozháněl poprvé.
„Hej!“ zahulákal svým postupně budovaným učitelským hlasem. „Nechte ho být a padejte do tříd!“
„Ale pane profesore, on…“
„Dvacet bodů od každého z vás! Vyfičte, než k tomu přidám školní trest!“
Třeťáci vyklidili pole.
Malý Zmijozel trochu nejistě postával uprostřed chodby.
„Jste v pořádku? Jak se jmenujete?“
„Robert Lestrange, pane profesore.“

Harry, Ron a Hermiona postávali na balkóně hotelu.
„Nejhorší na tom je,“ pokračoval Ron v načatém monologu, „že se všichni tváří, že jsem nějakej zelenáč. Já přitom jenom zrovna makám na sobě.“
Harry mu předal cigaretu. Ron potáhl a poslal dál. Pokračoval. „Není to ani o dětech. Táta byl úplně nadšený z Charlieho asexuální polykuly… Ať už je to co je to.“
Hermiona zvážila, jestli se zapojit výkladem. Nakonec Ronovi jenom vrátila žváro.
„Už mi začali i dohazovat rande. Naposled mi Blaisova ségra sehnala hokejistu.“
Harry s Hermionou si vyměnili pobavený pohled.
„Ale není to pro mě.“
„Hokejisti?“
„Ne, chlapi.“

Do Vydrníku Svatého Drába jezdil dvakrát denně jediný autobus. Výhradně ve všední dny. Příjezdem ale ještě nebylo vyhráno. O Billovi, zrzavém klukovi, kterého před lety potkala na fesťáku a strávila s ním tři dny, nevěděla skoro nic a svým popisem „má šest sourozenců a mrtvou mámu, ne, jeho příjmení neznám“ nevzbudila u místních právě důvěru. Ach jo. Myslela, že je to osud, ale nikdy jí už nezavolal.
Výsledek osudu teď šlapal vedle ní mezi vysokými keři a trval na tom, že v dálce vidí dům.
„Mami, dívej se pořádně!“
„Beruško, tady ale opravdu…“
Křoví se rozestoupilo. Z ničeho povstala... budova.

Charity se o půlnoci domů vracela utahaná jako kotě, ale nadšená jako… jiné kotě, pravděpodobně před svým utaháním. Na třetí reprízu jejího autorského představení Nasrané čarodějky jako zázrakem pořád chodili lidi. Dneska se na děkovačku vracely dvakrát!
Rabastan ji po puse na uvítanou tiše odnavigoval k postýlce v ložnici.
„Není možná!“ zašeptala, aby nerušila sedmiměsíční dárek rozvalený v ní. „Jak dlouho?“
„Zabral asi před čtyřmi hodinami,“ odvětil pyšně. „A od té doby klid.“
Vzala ho za ruku. Významně. „Musíme si to užít, dokud to jde.“
Zmateně zamrkal, pak málem zničil celé noční snažení.
„Ne!“
„Jo.“
„Vážně?“
„Vážně.“
„Já tě miluju!“

Když Remuse zatkli těsně před úplňkem, děsil se každé uplynulé hodiny. Kdyby se uměl modlit, klečel by na kolenou a plazil se s prosbami před kdovíjakým oltářem. Už skoro cítil měsíc v žilách, když se stal zázrak – dveře cely se otevřely a za chvíli stál venku ve studeném listopadovém dešti.

Ležel ve sklepě, sám, spoutaný, hladový, vzteklý. LOVIT. KREV. SVOBODA. Pak přišel zázrak. Magické řetězy se rozplynuly jako pára. Pod tlapami ucítil studenou dlažbu. Zvedl hlavu a radostně zavyl na měsíc.

Regulus krvácel odevšad. Už ani nesténal. Každou chvíli ztrácel vědomí a byla mu hrozná zima. Pak se stal zázrak.

Začne to Verou Yaxleyovou, matkou bez dítěte. Poprvé v životě ví, co musí udělat. Infiltrace. Pramen je v začátcích a podléhá nejvyššímu utajení. Rodiče ale mohou být u porodu. Nepředpokládá se, že by čistokrevní návštěvníci představovali riziko.
Porod se táhne třicet hodin. Vera se prochází, pozoruje, zapisuje. Poznámky putují dál. Rukama Evelyna Flinta jako oklikou k jednomu rukávu odboje. Longbottomovi naoko skončí jako bystrozoři, jejich diskreditace je kompletní, je čas na začátek konce.
Začne to Verou. Zatknou ji doma s jedinou zatoulanou stránkou zápisníku. Zabije ji vlastní bratr, než z ní něco dostanou. Není nic horšího než zkažení dobré krve.

Milý deníčku,

teta na hlídání my dneska řekla, že mezi mámou, a tátou, je zlá kref krev. Myslým, že jsem to já. Babička Merope – když mluví – pořát mluví o krvy. Říká jak sme všichni špinavý a horší než mudlovsští šmejďi (ale nikdy ne před tátou (asi se ho bojí)). Proto jsem asi zlá krev... , protože já se ho nebojím (teda ne pořád). A kvůli tomu co jsem udělala Veře.

Ve škole děláme zlomky. Ješťě to moc nechápu. Mám skoro dvojku. Až se máma vrátí domů, tak mi to vysvětlí. Nebo se v létě zeptám táty. Kdyš kdiž se nebudu bát.