DMD č. 4. pro 4. 4. 2018. Téma: Královna cest

Stroji můj, jenž jsi věčně zasviněný od oleje, Stříbrňák je jméno tvé (stejně jako Zgarboňák, Peklostroj a *§!!x*x**!).
Buď vůle tvá dnes dojet do cíle - a ne mě opět ponechati v půlce cesty. Věřím, že tvé jankování je jen součástí vyššího plánu vrchního nebeského konstruktéra. Kterýžto mi však do dnešního dne nikdo neosvětlil.
Jo a odpusť mi, že do tebe kopu, jako i já ti možná odpustím 24. červen 2016.
Na oplátku se spolu budeme prohánět cestou necestou a vyfukovat dým na cyklisty. A budem se cítit děsně svobodně.
Však víš, že tě mám ráda do posledního rezavého šroubku. Amen.

Děsivý hlas utichl. Salix se začala třást potlačovanými vzlyky.
Jindřich, ač byl naštvaný, do čeho ho zatáhla, se na ni nedokázal v tu chvíli zlobit. Přistoupil k ní a objal ji.
„To bude v pořádku. Najdeme klíče. Dojdeme pro Vypravěče. Všechno bude jako dřív,“ utěšoval Salix. O tom, že ho na konci bude hledat zřejmě sám, se nezmiňoval. Odmítal si to připustit.
„Vrbová královno, ty která strážíš cesty do skrytého města, pověz. Kudy se vydat pro první klíč?“ pronesl vesele Jan. Salix se přestala třást. Odstoupila od Jindřicha a plaše se usmála
„Tři vrchy, tři potoky, tři brány,“ naznačila nesměle.

Severus se namáhavě vydrápal na protější břeh řeky.
Opatrně rozhrnoval zelené roští a doufal, že tam dneska zase budou.
Dvě dívenky přibližně jeho věku na téměř zapomenutém dětském hřišti.
Jedna byla sice kapku protivná, ale ta druhá…
Srdce mu poskočilo. Děvčátka seděla na houpačkách, komíhala nohama a něčemu se chichotala.
„Ahoj, Seve!“ vykřikla ta mladší, když ho prozradilo prasknutí suché větvičky. V tmavě rusých vlasech jí zářil věneček pampelišek. Připadala mu s ním trochu jako princezna.
Princezna, která se později měla stát skutečnou královnou jeho životních cest.
První. Poslední.
Navždy.
Tenkrát to ale ještě nevěděl.
Ošil se. „Ahoj,“ pípl nesměle.
***

Todle sem cejtíval dlouhý roky pokaždý, dyž sem se blížil k hradu. V září v loďce na jezeře s tim mrňavým potěrem, co jede do Bradavic poprvý, i po cestě z druhej strany, vod Prasinek. Jak se za zatáčkou vobjevily známý věže, věděl sem, že sem patřim. Že sem tady doma. A tu cestu že mám nejrači ze všech cest, po kerejch sem se za celej život něco nachodil.
A teď je to šecko pryč.
Protože to samý cejtim, dyž du každej pátek navečer vopačným směrem. Za hranice bradavickejch pozemků, vodkaď už se můžu přemístit k Olympě a děckám. Domů.

Obrys přístvu bledl v zářijovém slunci. Před přídí nekonečná dálava. Ocel zdobená zlatem laskala oblé boky.
Frances stála na zádi. Ruce založené za zády. Za soustředěným výrazem se skrývaly střípky radosti. Z jasné oblohy. Z prostého pohybu vpřed. Tohle byl její domov. Její maličké království. Všude a nikde. Svázané pravidly a přece bez řádu. Bez jistoty příštího svítání.
Gillingham se držel stranou. Povinnosti plnil s hranou sebejistotou. Jeho svět rozmetali. Z řadové lodi na šalupu. Šalupu které velela žena! Přece tam patřila. Zásluhy kalené krví a mořem. Věděl to. Záviděl drsnou odanost posádky i věrné psí oči.
Záviděl. A nenáviděl.

Marek se zavrtěl ve spacáku.
Zdržel se u Mária.
Už nešel sám.
Mariova neteř nevěděla o odboji.
Představovala riziko.
Takže ji poslali pryč.
Kdyby jen tušili...
***
"Jsem na straně opozice."
Nevěřil.
"Mám programátorskou školu a náhodou jsem narazila na starou knihu."
Měla ji sebou.
Na přebalu počítač s krabicovitým monitorem.
Historie.
"Měli ji zakázat, ale nikdo to neviděl."
"Nejdřív ani já."
"Už tehdy měl internet stokrát větší rozsah než dnes."
Pořád nevěřil.
Jenže pak mu to došlo.
V odboji je pěšákem.
Sandra královnou.
***
Znovu se zavrtěl.
Dívčí vlasy a obličej na hrudi.
V jednom spacáku.
Už dlouho neusínal tak spokojeně.

"Tady vládnu já!" řekne veverka.
"A co já s tím?"
Jsem z práce unaven vší tou nadřazeností.
"Nekuř tady!"
I ty, Brute?
"Nebo mi dej cigárko!"
Kouříme spolu, to sbližuje.
"A komu vlastně panuješ?!"
"Nechci žádné poddané! Pořád jen něco chtějí a nic jim nevoní! Kraluji tichu a kamení a houbám."
"To se nikdy nedozvíš, zda dobře..."
"Ani... že špatně."
"Vypadněte odsud," řekne on, protože vlastní. Něco, někde, jinde, více než já.
"Tahle cesta patří královně Veverce," řeknu odhodlaně.
Nechci nikomu brát žádná práva. Nechci nic zpochybňovat.
Ale když se střetnou mocní, tiše se směji. Rozsápala ho, starší, rezavější.
Tak.

"Když se řekne královna..." začne Thea.
"Co má Panna Maria," osopí se většina, co většinou nemá pravdu, "s cestami?!"
"S tou jednou, co je zároveň Pravdou a Životem, něco hodně jo!" nedá se Ukřičovaná.
"Já každopádně," hlásí nejhlubším hlasem, co umí, Filcin, "s láskou vzpomínám na banány, co to jistí..."
"Ponořit se," nevyvádí ze slepé uličky, ale neztrácí naději Linkva, "do beznaděje nám nepomůže!"
"Královna je moc. Moc je boj!" nemalomyslní Apolo.
"Vládkyní cest je smrt," soudí Sikar, "bez ní je nuda!"
"Na túru se najezte," podává večeři Taura, "to vás posilní!"
Nikdo netuší, že Viktorka objevila cestu na chodbu.

Hodinářův Jirka pozvedne svou očarovanou lucernu: „Aby bylo jasno, vůdce výpravy jsem já. Jsem nejstarší a nejlíp prokouknu tmu.“
„Jenže já,“ opáčí Bořek naježeně, „jsem tady na rozdíl od tebe už jednou byl. S tátou pro dřevo na hůlky.“ Tehdy ho Evžen bezpečně provedl tajnými liščími cestičkami. „Liškomágovi v černém lese nic nehrozí, stačí vědět, kudy jít,“ opakuje otcova slova.
Radka mlčí, dokud ji role mladší sestry neomrzí.
„Jirka není liška a ty si cestu beztak nepamatuješ. Tamhle někde šumí voda. Vezmeme to podle potoka, ať nezabloudíme. Potom se uvidí.“
První sebejistě vyrazí naznačeným směrem.
Klukům nezbývá než ji následovat.

První vznikla dávno za císaře pána, ale další brzy následovaly. V těch dávných letech ovšem měly příchuť zakázaného ovoce, díky jistému panu Bachovi, pro kterého byli více než tři lidé nebezpečný dav.
Později, když už si lidé nemuseli dávat bacha, přibývalo jich víc a víc. A lidí, co je měli rádi, také. A tak se postupně organizovalo, zjednodušovalo, sjednocovalo, až se utvořil možná ten nejdokonalejší čtyřbarevný systém.
Ještě později sice přišly války, horké i studené, ale jejich počet stále rostl. A roste i teď.
Česká republika je s více než osmdesáti tisíci kilometry královnou všech cest.
Tedy těch značených, turistických.