DMD č. 4. pro 4. 4. 2018. Téma: Královna cest

"Dosavadní královna cest byla uražena, z tohoto důvodu bude konáno rytířské klání, jež rozhodne, kdo je úplný vítěz."
Konaly se veliké přípravy, sjížděli se nejlepší rytíři, aby se utkali. Služebnictvo neustále řešilo catering, i když mu tak neříkali, a vinaři degustovali drahá vína, aby Veličenstvu chutnalo. Panstvo i měšťanstvo si chystalo nejlepší oblečení a vesnické děti měly další téma na hraní. Celý svět byl vzhůru nohama, všichni si šeptali: "Ach, ta královna cest. Kdo nebo co je to?"
Až v den oslav se zjistilo, že došlo k omylu. Písař se přeslechl nebo upsal. Možná obojí.
Ach, ta uražená králova čest.

Jedu vždy v čele. Stále vpředu.
Před mou hrdou skrání každý se s úctou klidí.
I když už mám svůj věk, nezapomínám na dobré vychování. Jest totiž nutno držet ustálené tempo, ani příliš rychlé, ani příliš pomalé. Jen ať si mne každý dobře prohlédne.
Kudy projedu, zanechávám svou přirozenou vůni.
Občas se nějaký odvážlivec hrne přede mě, ale ne vždy se mu to podaří, a navíc, zmizí rychle v prachu cesty.
Pravda, mé modré roucho by již potřebovalo důkladnou péči, ale rez je prý teď v módě, ne?
A navíc, stále zastanu dost práce!
Jsem totiž královna cest.
Jsem Avia.

"Královno křižovatek! Gorgo! Mormo!"
Hellboy je zase spoutaný řetězy. Nebude těžké se z nich dostat, myslí si.
Ale tentokrát to je těžké.
Kolem pobíhají dvě malá prasátka. Starší, holčička, volá: "Jsem královna Hekaté! Mávnu kouzelnou hůlkou a proměním tě v žábu!"
Dovnitř vejde prasečí maminka a odemkne řetězy. "Nedáte si čokolávový koláček?"
"Ne, maminko! Má moc velké bříško!" volá holčička.
Hellboy pije ke koláčkům čaj se šesti cukříky.
"Spravíte nám počítač?" dožaduje se prasečí holčička.
"Ne," usměje se Hellboy. "Jsem sice na tyhle věci tak trochu odborník, ale... musím se už vydat na cestu. Rozvážím dnes poštu místo pana Zebry."

Bahno je všudypřítomné. Zdá se to jako detail, ale není. Svět se skládá z bahna. Pěšiny jsou bahno, pokud nejsou potok, pokud nejsou obojí. Kopce jsou bahno. Nebo kameny. Nebo kameny v bahnu, samozřejmě. Nebo bažina. Ano, i na kopci s padesátistupňovým svahem.
Vřes ne. Ten vás jenom chytá za nohy a podráží vám je, takže sebou zdárně plácnete do bažiny.
Vran a Liška se tímhle terénem uměli pohybovat. Místy postupovali rychlostí až tři kilometry za hodinu.
V jednom z mnoha sedel Liška zastavila, zkontrolovala mapu a pak okolí.
„Aha! Tam!“
„Co tam?“
Pod svahem se leskla stuha železniční trati.

Muž ztišil hlas. „Říkají jí Královna cest, protože ji potkávají ti, co zabloudí. Má dům z perníku, a abys zlomil její kouzlo, musíš ji hodit do pece!“
Karel poslouchal Hanse jen na půl ucha. Jenže další den se ztratil v lese. Chodil mezi staletými velikány hodiny, než v dálce zahlédl světýlko. Přišel blíž.
„Královna cest,“ zašeptal. Neodolal a vytrhl ze střechy jeden šindel. Sotva se zuby zakously do opršeného dřeva, otevřely se dveře.
„Kdo mi to tu zase ničí střechu?“ Stařenka se zhojenými popáleninami v obličeji držela v zafačovaných rukou brokovnici.
Hans nelhal, teď už jen najít v chalupě pec.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či ste zasa s Ančou nešli na cesty.
- Jáj, starý môj, Anču mi radšej ani nespomínaj. Novú motorku vytiahla.
- Hej? A odkiaľ?
- Ako odkiaľ? Z garáže. Minulý mesiac ju kúpila a nič vedieť nedala. A teraz keď som ju na preteky vyzval, tak okolo mňa prefrnkla, že som ani nevedel, čo sa prihodilo.
- A to ťa tam samého nechala.
- Vari si zabudol, že to je naša Anča? Vrátila sa ako vždy. Na motorku ma k sebe posadila a spolu sme jazdili.

„Psst! Schovej se, už jede! Někdy tu jezdívá docela nahatá, třeba budeme mít štěstí!“
Z ohybu silnice se vynořilo vozidlo. Kusy dřev, nějaké to kolo, ale rybář s mlynářem si vrzající podivnosti nevšímali. Hltali mladou postavu, která se vehementně odrážela, až za ní kusy oděvu vlály.
„Hele, ztratila botu,“ špitl mlynář.
„Minule ztratila podprdu, to byla větší švanda,“ odvětil rybář.
„Kdyby měl král rozum, vždycky dá vědět dopředu, že se vrací domů. Královna by od kolouška nemusela chvátat oblečená neoblečená, obutá neobutá.“
„A nedostal by dar nedar,“ ušklíbl se rybář. „Jestlipak už pan král ví, že bude vychovávat kukaččí mládě?“

Má ramena, ale není to řeka. Není to ani dívka.
Někomu připomíná průsvitný, vzdušný závoj bílé paní. Namísto flitrů je zdoben tisíci třpytivými diadémy hvězd. Fantastický, tajemný, úžasný háv.
Z jiného pohledu vypadá jako větrník, který roztočil vítr.
Dalším připomíná hada, stočeného do spirály nebo ulitu šneka.
Pro mnohé je podobná protáhlé kaluži rozlitého mléka.
Ti bez fantazie vnímají jen galaktickou gigantickou šmouhu.
Lidé za jasných nocí hledí se zvrácenou hlavou do prostoru. Vidí největší cestu, chcete-li dráhu, na které naše Země je jen jako zrnko prachu. Nikdo po ní nejezdí. Právem si ale zaslouží titul královna cest.
Mléčná dráha.

Spojovala tři pekla. Nemilosrdná, zapáchající a zkažená. Anglie - Západní Afrika - Jamajka. Zvykl si na ni, dávno už nevnímal zápach strachu a smrti. Ale pořád nenáviděl třtinový cukr. Tvrdili mu, že lovit lidi je stejně čestné jako lovit lvy, slony a gazely. Byla to pravda, na ničem z toho nic čestného nebylo. Jenomže byl kluk z Livrepoolu. Neměl peníze, zato měl staršího bratra.
"Všechny cesty vedou jediným směrem, patří jediné královně, která nás všechny vykoupí."
Tehdy věřil, že ta Guinejka mluví o smrti. Teď stál hrdý a vzpřímený na palubě HMS Lydia. Svobodný, jak jen námořník může být. Jinou královnu nehledal.

„Milý Johne, určitě jste slyšel o té loupeži v hotelu Four Rose. Co o ní soudíte?“
„Jediné, co vám mohu odpovědět je to, že ze zamčeného pokoje hraběnky z Parmy zmizel její vzácný diamant, který ona sama nazývá Princezna cest,“ odpověděl Watson. „Jediný, kdo měl přístup do jejího pokoje, byla pokojská. Pachatel je tedy jasný.“
„Zcela prostoduché řešení,“ zareagoval Holmes. „Musíte vzít v úvahu fakt, že okno hraběnčina pokoje je na té straně hotelu, která se opravuje a je tam lešení. Pokud je mi známo, strýc jednoho ze zedníků je šmelinář s diamanty. Zatčení toho zedníka necháme našemu příteli Lestradovi.“