Aldorma - Ve stínu klášterních zdí

Adamar měl klášter skoro celý prozkoumaný.
Kuchyň byla zamčená. Což očekával.
I tak doufal, že se mu podaří sehnat něco k snědku.
Zbývalo už jen projít jediné křídlo. Pomalu vystoupal po samonosném schodišti a vešel do patra, kde byli ubytováni nemocní bratři.
"Čekal jsem, že dorazíte dřív, bratře," ozval z pootevřených dveří léčitelův hlas. Adamar vstoupil a zavřel za sebou.
"Je o mně známo, že nepodporuji opatův názor na hladovku za trest," dodal léčitel a odvedl Adamara do své pracovny.
Na stole ležel krajíc chleba se sýrem.
"Jste asi jediný, kdo se mu odváží otevřeně vzdorovat," podotkl Adamar.
"Byl jsem."

Byla hluboká noc, ale Adamar stále nespal. Vyčkával. Měl v plánu si v noci projít klášter, aby v dalších dnech nebloudil. Jen ať se všichni diví, jak se může orientovat v místě, které nezná.
Sice byl zákaz nočního vycházení. Ale to Adamara nezajímalo. Vždyť přeci dračí kněží vždy tvrdili, že cesta víry je tou jedinou správnou. Adamar s nimi bezvýhradně souhlasil. Sám po takové cestě šel.
Měl víru.
Věřil v sebe samého!
Navíc, i když zradil království, draci, kteří byli jeho zradě přítomni, ho nepotrestali.
Co jiného si mohl myslet, než že tím mlčky souhlasí s cestou, kterou si zvolil?

Díky soukromé audienci u opata zmeškal Adamar večeři. Tak nějak měl pocit, že to byl opatův záměr. Hlad sice měl, naštěstí jeho žaludek odmítal, tak jako on sám, dát najevo svoji nespokojenost nahlas.
Následoval jednoho z bratrů, který jej měl odvést k jeho cele.
Uvězněn v klášteře v soukromé cele. Jak ironické, pomyslel si.
"Vaše komnaty," pronesl bratr a poodstoupil. Adamar dělal, že jeho úšklebek nevidí a raději se rozhlédl po pokoji.
Byl čtvercového tvaru a odhadoval jej na maximálně tři na tři metry. Jediným nábytkem byla dřevěná pryčna a klekátko.
"Mohlo to být horší," pronesl, čímž zkazil bratrovi náladu.

Plameny v opatově pracovně pohlcovaly dopis. Poslední list zmizel v nenávratnu. Adamar vše mlčky pozoroval.
"Aby jste nezapomněl, že součástí trestu byl zákaz komunikace s okolním světem," pousmál se opat Caleb.
"Dopis byl od mé ženy," podotkl klidně Adamar.
"I ona byla poučena. Nikdo jí nemůže zabránit v psaní dopisů. Já však králův rozkaz hodlám plnit. Jak už jsem jednou řekl. Veškeré dopisy budou spáleny," prohlásil klidným hlasem opat.
"Calebe, udělal jste největší chybu svého života," pousmál se Adamar.
"Draci jsou mi svědky, že jsem neměl jinou možnost," odpověděl opat a zadíval se na sedm dřevěných dračích hlav nad futrama.

Adamar Brangan stál na nádvoří kláštera a rozhlížel se kolem sebe. Tohle měl být jeho nový domov. Odsud již nikdy nesměl odejít. Trest za to, že se odvážil riskovat. Kdyby to vyšlo, mohl manipulovat novou královnou. Být šedou eminencí v pozadí řídící všechno a všechny.
Jenže dračí vůle je dračí vůle a králem se stal Creagan Elat. A protože nechtěl začít kralování rozkazem k popravě vzpurného vévody, vykázal jej do kláštera.
Adamar se rozhodl, že z nastalé situace vytěží co půjde. Všechno nebo nic. To bylo jeho motto.
Opat Caleb by se měl začít bát o svoji pozici, pomyslel si.