DMD č. 3. pro 3. 4. 2018. Téma: Tři krát tři

"Kolik dáme E1?" zeptala se Houba otráveně. "Viděla bych to tak na 80%, co ty?" odpověděla taky už dost unavená Snílka, když vytyčovala plochu dnes už pátého fytocenologického snímku. "Proč ne."

"Takže kokoška pastuší tobolka. 2b?"
"3?"
"Tak 3."
"Medyněk vlnatý?"
"Dej 1."
"1"
"Třezalka?"
"Tý je málo. R."
"Dám +."
"Dej r."
"Prasetník kořenující?"
"2a?"
"2a."
"Co je tohle?"
"Nevim. Možná výtod? Koukni na minule, měli jsme to tam taky."
Kdyż Houba otočila stránku na poslední záznam, zhrozila se.

"Ale ne! Neeee!" zakřičela. "Snílko. Ten snímek má být 16 metrů čtverečných, ne 9!" dodala zoufale.
"Musíme to všechno udělat znova."

The light was dim and the air was filled with the scent of opium. Two men were sitting on a divan, talking. Their half-empty glasses were standing on the table.
Henry was saying something but Victor wasn't listening. He could only hear humming in his ears. Like from a factory.
Victor noticed the men were sitting very close. Touching. He could feel Henry's fingers on his thigh. He had two glasses already and the poisoned air wasn't helping either. He needed to concentrate.
"Five and five is ten, three times three is nine." more random numbers. Counting. It usually helped.

Čemeřice. Blín. Zlatobýl.
Kovářova dcera prochází soumračnou loukou, sukně jí těžkne rosou. Dnes nesbírá býlí po nemocné. Je svatojánský večer.
Jitrocel. Chrpa. Vlčí mák.
Před dvěma lety se vrátila z Budče do rodné vsi. Navlékla si ji jako starou rukavici, znovu zapustila kořeny. Rodí děti, rovná údy, léčí bylinami, dotekem. Nikdo jí neříká čarodějko.
Čekanka. Koukol. Mochna.
Je jí dvaadvacet, snad by se mohla vdát. Točí se kolem ní několik hochů. Její srdce krčí rameny, čeká, co řekne devatero bylin. Vkládá si je ve tmě pod polštář.
V noci jí propálí duši žhoucí zrak. Ráno přitáhnou do vsi černí myslivci.

"Je tu dost místa pro nás všechny," prohlásil slavnostně Jupiter.
"Existuje jen jeden bůh," zahřměl Bůh v odpověď.
Freya na něho ostře pohlédla: "Vidím tu tři bohy Germánů, tři Římanů a také tři z vašeho náboženství. Nemůžeš tvrdit, že existuje jen jeden bůh."
"My jsme trojjedinní, no a vy jste démoni," zamumlal místo Boha v odpověď mladý muž s utrápeným výrazem.

"Starý blázen, kluk co vypadá jako skald a mluvící vzduch," obrátil se Wodan na Jupitera, když tři bohové z východu odešli, "nemáme se čeho bát, příteli."
Jupiter nechtěl svému dávnému rivalovi odporovat. Přesto dál s obavami hleděl k východu.

Vytáhla se na špičky, ale pořád se zdály nedosažitelně vysoko. K čemu to čtení je, když člověk na písmenka ani nevidí? Štěstí, že to měla naučené, třetí sloupec, třetí stiskátko shora. Nikdy nevěděla jak dlouho je správně, dvakrát? A čekat? Nebo znovu? Co, když se budou zlobit? V mluvítku to zapraskalo zvukem neindiánského dupání po suchých větvičkách.
Ano?
Dobrý den, je Davídek doma?
Chceš s ním mluvit?
Jestli by nešel na hřiště...

Štěstí, že už měl uklizeno. Křídy máš? Se ví.

Nikdy nebylo jasné kolikrát zvonit. Štěstí, že si pořád pamatovala bručící medvědy a kouzelný čtverec trojek.
"Je David doma?"

Tři prasátka podala stížnost kvůli nevhodné metodice přidělení stavebního materiálu.
Trojice sester z pohádek hrozila žalobou pro pomluvu a jasnou předpojatost, neboť není statisticky ani biologicky možné, aby byla skutečně nejchytřejší a nejkrásnější vždy nejmladší sestra.
Tři medvědi si stěžovali na vloupání a pasivitu úřadů.
Devítihlavá úředníce Odboru pro záležitosti pohádkových bytostí toho začínala mít dost - a navíc přišla o přestávku na oběd.

Tři medvědi se zřejmě stali obětí zlatovlasého lupiče.
Ze zmizení prasátek byl obviněn vlk.
U sester byl podobný profil pachatele, tak mu to přišili taky. Porota sudiček na alibi "Žral jsem Karkulka!" nehleděla.
Na úřadě byl klid.

"Hľadáte šťastie, mladý muž? Lásku, či slávu?"
"Slávu, starký. Poradíte?"
"Veľa som videl, veľa počul, ale ste švarný šuhaj, od pohľadu statočný, bystrý, hádam vy kráľovi Rubínovej ríše perlu Morského vládcu donesiete. Hladkú jak sklo, žiariacu sťa mesačný svit! Mnohí pri tom život stratili. Morský vládca je mocný, poklad bedlivo stráži. Ak však na brehu mora, u modrej skaly, správne na tri otázky, čo ozvena trikrát zopakuje, odpoviete, bezmocný bude Morský pán...

***
Keď mladík, celý rozžiarený, konečne odišiel, starký si spokojne zamäl ruky.
"Tak moju perlu by si chcel, holomok!" zabručal. "To určite! Práca šľachtí, v morských doloch budeš makať!"

Nejdřív psaní, pak čtení, nakonec počítání.
Dva plus dva.
Čtyři mínus tři.
Tři krát tři.
Slabikuješ nápisy nad obchodem zeleninou, počítáš punčochy při látání. Do malé modlitební knížky vykreslíš své jméno.
Počítáš hlavičky svých sourozenců a střepy rozbitých talířů. Počítáš pohlavky a slabikuješ tiché „au!“.
„Mario!“ hlas matky. „Proč máš v jizbičce neuklizené panenky?“
„Chtěla jsem si hrát...“ sklíčený vzlyk.
„Nejdřív práce, potom zábava. Nikdy nic neodkládej! Ukliď si hračky! Umyješ nádobí, zameteš, dojdeš nakoupit. A ne, že se necháš při vrácení obrat! Hezky počítej!“

Marii bylo dvanáct. Do školy už rok nechodila.
Vše, co k životu potřebovala, už uměla.

Setkali se ještě v uniformě, s nechápavými pohledy a nedůvěrou vepsanou ve tváři.
První pivo vypili na ex.
Druhé jim přistálo na stole.
Postarší pán u vedlejšího stolu hlasitě lamentoval. Opakovaně provolával slávu jejich zemi Československé, zemi medem oplývající, zemi posvátné-
Zemi, co zanedlouho přestane existovat, vmísil se do toho hořce mladík s dlouhými vlasy.
Vrhli se na sebe.
Ostatní je pasivně sledovali.
Tak, jak budou muset podle rozkazu sledovat obsazení vlastní země.
Objednali si třetí pivo.
A jakmile je vypili, s pevným odhodláním v srdci vstali od stolu.
Tři králové si beze slov slíbili, že se bez boje nevzdají.

"Haničko, pověz nám, jak jsi na tom. Už jsi na tento jednoduchý příklad přišla?" zeptala v minulosti tak milá pÚčitelka.

"Víte, že je to devět, jak jsem už říkala..." nedala se Hana. Devátá rána ukazovátkem do hýždí přinutí Haničku chytnout se první lavice, kde sedí Kája. Obě se hodně stydí.

"Svého krále jsem poznala během tří vteřin, zamiloval a pak umřel, trvalo mu to tři roky; chudáček, měl raka," směje se pÚča.

"Třikrát tři je deset milionů, ale musíte umět počítat za roh! A teď čekám, až se vyřídí dědictví, smradi!" dovykřikne do svého prvního infarktu.

Děti mlčí a chápou.

Celý den byla, jak na trní. Včera s ním strávila takový krásný večer a dnes se ani neozval. Donesli jí malý balíček. To bude určitě od něho! Honem se s ním uchýlila do ústraní.
Opatrně začala rozbalovat. Byla to menší kazeta, krásně intarzovaná. Že by hrací skříňka? S představou rozverného menuetu otevřela víko. Rozlinula se jemná melodie ve třídobém rytmu. Ale to není menuet, to jsou třikrát tři doby, to je chorál z Bachovy kantáty, proč? Zoufale sebrala lístek ze dna krabičky.

Má nejdražší, nelze mi jinak, odjíždím. Nechť je Jesu vaší radostí a potěchou srdce.
Jesus bleibet meine Freude…

Přes svou roztěkanou osobnost shledávala neodolatelným řád daný čísly.
Nacházela zvráceně intelektuální zálibu v rozpočítávání, sčítání i násobení.
Bylo něco půvabného na dělení jednotek do dokonalých skupin.
Někdy to možná malinko přeháněla...

První batalion
Margareta, Wilhelmina, Beatrix. Všechny už skoro na vdávání a všechny naprosto paličaté.

Druhý batalion
Hedvika a Hugo (dvojčata), Frieda. Nevyzpytatelné jádro domácnosti.

Třetí batalion
Julius a August (dvojčata – Pane Bože, proč jsi mě opustil?! Za to je pojmenujeme podle pohanů!), Johana. Princezna a velcí bratříčci.

Když si uvědomila, že čeká další, modlila se o jedno nebo o tři. Protože ani dětská prvočísla se nijak dělit nedají.

"Méďo, kolik je dnes spotřební daň na jeden půllitr piva?" obrátí se Lev na hostinského.
"To se musím kouknout do faktury, nač to chceš, proboha, vědět?"
"Budu vytvářet matematický příklad pro Otíka."
"Co?" zareaguje Tadeáš.
"Ano, každý z nás tří obvykle za večer vypije tři piva, jsme tu tak třikrát týdně..."
"...a ještě se dozvíme, že na každém půllitru jsou tři koruny daně," doplňuje Tadeáš.
"Je to koruna sedmdesát pět halířů za půllitr," hlásí z kuchyně se navrátivší Méďa.
"Takže Otík nebude mít počty tak jednoduché, ale i to je dost," konstatuje Jimram, "stát je a vždycky byl nenasytný moloch."

„Jednoho pošleme do Klaje,“ řekl Šauroň. Hlavní generál škytů položil jednoho cvrčka na příslušné místo na mapě.
„Další pojede do vesnice Hůlky a poslední bude hlídat češtu do Loklinky.“
Generál položil do Hůrky vypaseného červa a k Větrovu pohodil mrtvého pavouka.
„To by bylo, aby ten malý šklček plokloužl.“
Bulva si pobroukávala veselou melodii a mnula si pomyslné ruce.
Přítomní škyti se pošklebovali a tupě kývali hlavami.
---

„Cháška miželná. Kde je Čelnokněžný klál Altyčoku!“
Přízrak se bleskurychle přihnal, aby se mocná bulva Šauroň nerozlítila ještě víc.
„Pojedete k blodu a tam je žadlžíte. Bude váš devět, tak to šnad nepohnojíte.“

Dvě čárky svisle, dvě čárky vodorovně.
„Začínáš,“ řekla hnědovláska. Té se říkalo Liška, abyste věděli.
„Hm?“
Čekali na břehu řeky. Neschválené jehněčí se pořád neukazovalo a jeho převozník už teprv ne. Vran využil příležitosti, a když viděl, že hlídá někdo jiný, usnul.
Teď ho Liška probudila.
V bahně mřížka, dvě čárky svisle, dvě vodorovně.
„Co já s tím?“
„Piškvorky. Hrála bych je sama se sebou, ale to vždycky prohraju. A já radši vyhrávám. Začínáš.“
„A jak že se to hraje?“
Vysvětlení pravidel moc dlouho netrvalo.
Prohrála. A pak znovu. To nebylo fér.
Než mohla prohrát potřetí, ozvalo se vzdálené zabečení.