DMD č. 12. pro 12. 4. 2018. Téma: Kyselé vítězství a sladká prohra

Viděla ho, jak strádá. Postupem času se naučil žít mezi lidmi, předstírat falešné úsměvy a jíst vidličkou a nožem. Ona ale cítila jeho neklid, jeho touhu po nespoutané džungli. A také moc dobře věděla, že zůstával v civilizaci kvůli ní.
Otravnému hmyzu, horku i všem nebezpečím navzdory, rozhodla se.
"Vraťme se do Afriky," prosila ho.
"Má drahá, to bych ti nikdy nemohl udělat," trval na svém. "Patříš sem."
"Patřím tam, kde jsme oba šťastní," řekla. "A já budu šťastná i v Africe."
Nakonec ustoupil.
Když viděla jeho úsměv na kraji džungle, věděla, že zvolila správně. I přes ty hrozné komáry.

Před rokem se démon s andělem opili. Crowley v opilosti přiznal, že mu v životě záleželo jen na jediném stvoření, ale odmítal Aziraphalovi říct, o koho se jedná. Uzavřeli tedy sázku, která se týkala výsledků voleb jisté kolonie. Pokud Crowley prohraje, bude muset danou osobu políbit.
Výsledky voleb byly známy před týdnem, ale démon to okázale ignoroval.
Uslyšel zvonek. Prosil všechny své nadřízené, aby to nebyl anděl.
Pochopitelně to byl Aziraphal.
„Vyhrálsss," zasyčel démon, než mu to jeho kamarád stačil připomenout. „Asi tedy nemám na výběr," povzdechl si, vlepil andělovi pusu na tvář a rychle mu zavřel dveře před nosem.

Vraspír stál uprostřed tunelu. Na Jaroslavovy a Markovy pokusy o komunikaci nereagoval.
"Nevím," řekl pak prostě a dál se nehýbal.
"Nevíš?! Hledat ho nebudeš? Nezburcuješ tunelovou polici, strážce nebo kohokoli?" dorážel Jaroslav.
"Takhle to nefunguje," odpověděl Vraspír a ramena pod kápí mu poklesla. Z jeho hlasu se vytratila veškerá škádlivost. "Budu, kurážný bratře."
Bledý přísvit tunelových mechů kreslil stíny do tváří náhle ztichlých mužů. Jaroslav se srovnával se svým vítězstvím. Bylo to poprvé, kdy měl nad Vraspírem navrch. Vraspír se s obnoveným elánem vrhl na zkoumání stěny, ve které Daniel zmizel. Dokonce si při tom prozpěvoval. Znělo to podezřele vesele.

Rodinné sídlo Blackových představovalo pro Mundunga Fletchera zlatý důl. Aspoň si to myslel, když na Příčné prodával věci, které si ve starém domě nenápadně přivlastnil. O kvalitní starobylé zboží byl zájem, šlo výborně na odbyt. Dokud...
Dokud nedorazila protivná ženská v růžových šatech. A hned spustila, zda má potřebná povolení pro pouliční prodej. Nakonec byl rád, že mu úlovek JEN zabavila, vždyť hrozila Azkabanem.
Na dlouhou dobu mělo vzpomínání na Blackovic věci a růžovou potvoru nakyslou příchuť. Vše se změnilo po válce. Nejenže ji Zlaté Trio oloupilo o medailonek, ale ona sama skončila v Azkabanu za zločiny proti mudlorozeným kouzelníkům.

jejíž vznik byl spojen s nemalými obtížemi. Nemohu totiž vystrčit z vyslanectví ani nos, aby mi před ním někdo nemával v lepším případě knihou, v horším mečem nebo pěstí. Oceňuji oxfordské pedanty, v šíření dobrovolné zabedněnosti jsou schopní.
Nemohu však svoji mysl omezit, stejně jako se nehodlám zavírat před světem a ohánět rozžhaveným uhlíkem jako prý svatý Tomáš (jehož dílo mám nicméně v úctě), čáraje kříže na kůži toho, co neznám a o čem si myslím, že je zapovězené. (Ostatně, když už jsme zde, i v těchto věcech zastávám názor, že lepší než opásání kyselým vítězstvím je podstoupení sladké prohry.)

Kruege měl opět jednu ze svých nálad, kdy se sázel s každým o cokoliv. Nakonec došlo i na sázku s Bídákem. Měl vydržet týden střízlivý.
Jestli někdo předpokládal, že Kruege vyhraje, nedával to najevo.
Po osmi dnech absolutní střízlivosti přišel Kruege v naleštěné zbroji pro svoji výhru. Lahev, kterou Bídák odmítal otevřít a nalít z ní už tři roky.
"Nelituješ, žes o tu lahev přišel?" zeptala se Colleen.
"Lituji jen ušlého zisku z jeho abstinence," pokrčil Bídák rameny.
"Co v té lahvi vůbec bylo?" zeptal se Hora.
"Víno. Zkažené jako celá várka."
Bídák s radostí sledoval Kruegeho pít první doušek.

Unikal dva a půl roku.
Nakonec se jim ho podařilo dostihnout v jednom pohraničním oriadském městečku.
Leokastis rozrazil dveře toho ošuntělého domku s opojným pocitem vítěze. Návrat domů se zdál na dosah ruky!
Caradoc vypadal překvapeně. “Má drahá neteři!” uvítal je přesto jako dávno ztracené leč stále milované příbuzné.
“Strýčku!” Avani šokovalo, jak za těch několik let zestárl.
Leokastis si zdvořilosti odpustil. “Vydej keriakt!”
Muž se usmál. “Copak jsem hlupák? Dávno ho nemám. Nikdy ho nenajdete,” zasípal a rozkašlal se.
Avani sledovala jeho horečnaté oči. “Umírá,” špitla.
Boj o život do večera prohrál, i mrtvému však zůstal úsměv na rtech.

Automatická střílna na zdi. Krátká dávka. Dvojice Makovů na desáté hodině. Dvě dávky mezi pancíře. Dobíjení. Kontrola perimetru. Odjistit kouřový granát. Jak smrtonoši kráčíme vestibulem. Udržujeme rozestupy. Na podlaze zmeť biomechanických ostatků. Uvolněné dráty u stropu plivou jiskry.
Připojím mobilní vysílač k hlavnímu serveru. Pár úhozů do klávesnice. Energo záblesk těsně vedle spánku. Soubory se kopírují. Teď jen vydržet na pozicích. Střílejte po všem, co se pohne.
Mohutný otřes pod nohama. Praštila mě do zad protější stěna. Jak…? Celé tělo se chvěje. Lezavý chlad postupuje od nohou. Ralphe, postarej se o datový disk…
Seržant Kottack padl v akci 12. dubna.

Aladin vycouval z jeskyně rychleji, než tam vešel. Drakovy jiskry v očích a plamenná slova měly za následek, že bylo v jeskyni poněkud přetepleno. Drak měl svou hrdost a za každou cenu si lásku kupovat nechtěl. Když sledoval prchajícího fešáka, cítil se však poněkud vyhořele...
Jaké však bylo jeho překvapení, když na jeskyni zaklepal jakýsi vysoce postavený pobuda a říkal mu, že mu odměnou za Aladina nabízí tři ze svých mužů. Drak přehlédl čtyřicetihlavý dav u své sluje.
„Toho s nejhezčím úsměvem,“ řekla zasněně pravá hlava.
„Toho s nejhezčíma očima.“ dodala prostřední.
„A toho s nejhezčím zadkem.“ zazubila se levá.

„Dnes vyhrajeme v tombole první cenu,“ prorokovala moje žena Lída. „Bude to určitě televize. Romane, jen se podívej na seznam sponzorů, samá elektrofirma. A my už novou moc potřebujeme!“
Celý sál napjatě sledoval průběh tomboly. Desátá cena, devátá, … „Druhá cena, los číslo 45!“
„To jsme my,“ vyjekla Lída a hnala se k podiu. Přinesla litrovou láhev rumu, což komentovala slovy: „Lepší něco než nic, aspoň bude do cukroví na vánoce.“
„První cena, los 21,“ ozvalo se. „My máme 22,“ posmutněla manželka, „televize nebude.“
Nakonec zajásala, že jsme nevyhráli. První cenou bylo živé stokilové prase, které si výherce musel odvézt domů.