DMD č. 27 pro 27. 4. 2011 Téma: Čajové obřady

fandom: ze života
„Mohu vám nabídnout kávu?“
„Ano, děkuji.“
„Dáte si kafe, že jo?“
„No… ano.“
Kafe, kafe, kafe - někde dobrý, někde obarvená voda bez chuti a bez zápachu. Po šesti jednáních mi srdce buší jako o závod a v žaludku mám určitě zaděláno na žaludeční vředy.
Obchodní jednání v Číně. Rozsadí nás kolem stolu, ale kafe nám nikdo nenabízí. Před jednáním se jako duchové zjeví půvabné Číňanky. Nenápadně postaví pro každého na stůl nádhernou porcelánovou misku. Do té nalévají elegantními pohyby zelený čaj. Vypadá to jako magický rituál. Není to běžné občerstvení, tohle je obřad. Jednačkou se s vůní čaje šíří pohoda.

Fandom: Equilibrium
16.12 1773, Boston, těsně po setmění
--------------------------------------------------------------
Liam se otočil na ostatní. Všichni tomu rozumíte? Na všech lodích vyměníme vrchních 40 beden. Zbytek ukotvíme, aby se k nim nedostali. Otázky?“
„Jo, jedna,“ ozval se Ismael „proč proboha zachraňujeme čaj?“
Liam si povzdechl. „Tak znova. Protože je to výborný čaj a já nenechám ty nedomrlé, hloupé ignoranty ho zničit.“
„Přeháníš, ne? Vždyť někteří z osadníků jsou z Británie.“
Incubus ho zpražil pohledem zpoza čajového šálku: „Ne. Jsou to zdegenerované pozůstatky velkých civilizací. Nesou na sobě kletbu indiánských bohů, za to, co udělali jejich zemi. Tihle prostě na čaj nešáhnou.“
„Haleluja chcíplino,“ smál se Ismael.
Loďky odrazily od břehu.

Fandom: Vlastní
Poznámka: Toto je útržek z novelky, která zatím existuje pouze v mojí hlavě (a spokojeně tam hnije). Třeba ji jednou vážně napíšu.
Poznámka dvě: Ono to v těch sto slovech nějak moc nefunguje, no.
*
Paní Aloisie si ze svých bylinek chystala čaj každý večer. Dnes to byla levandule, trocha meduňky a chmele, snítka máty a kousíček ibišku pro barvu. Nápoj voněl, ale paní Aloisie spokojená nebyla.
Vyšla na zahradu, jako obvykle poněkud neuspořádanou, obzvlášť v kontrastu s dokonalým růžovým sadem p. Thorpeho vedle. P. Thorpe seděl na lehátku a se zavřenýma očima chytal poslední paprsky.
Vypadal trochu jako vrásčitý starý leguán.
Aloisie tichounce přicupitala k plotu, natáhla se a opatrně utrhla jediný okvětní lístek čajové růže - přesně to, co jí chybělo.
„Nemyslete si, že jsem vás neviděl,“ prohlásil leguán a zamrkal.
Paní Aloisie zrůžověla.

Napil se alkoholového drinku a doufal, že se záhy dostaví ono slastné otupění.
Nic se však nestalo. Jeho mysl zůstávala čistá a nepříjemné myšlenky se opět pokusily dostat na povrch.
Poddal se jim a začal vzpomínat. Na chuť horké kávy, rozlévající se po jazyku. Na prsty, jemně hladící jeho šíji.
A tu se zjevil Doctor. Předal Jackovi malý dárek a znovu zmizel.
Alonso. Když ho pozval na čaj, Jack se nebránil, ačkoli se v něm při tom pomyšlení něco bolestně sevřelo.
Nejspíš protože věděl, že jakýkoliv čajový obřad, který podstoupí s Alonsem, se nikdy nevyrovná tomu, co měl s Iantem.

Charles měl volno po mnoha hodinách na sále. Radar mu donesl poštu. Balíček z domova v Bostonu obsahoval máslové sušenky a krabičku dobrého černého sypaného čaje. Nebyl Angličan a tak nemusel čekat na pátou hodinu. Dal si vařit vodu do plechové konvice. Zatímco se zahřívala, našel gramofonovou desku. Pustil ji. Vytáhl si svůj bílý keramický hrnek, který koupil od korejského prodavače. Do vřící vody nasypal přesně odměřenou dávku čaje. Nechal jej na dvě minuty a třicet devět vteřin vyluhovat, scedil si jej do hrnku a osladil. Vytáhl si oblíbenou knihu, otevřel krabici sušenek a posadil se na postel.
,,Přivážejí raněné!“

Seděla jsem s Lucií a Michaelem u konvice Lianemu a probírala směr naší cesty. Měli jsme jet tajně, jen v šesti lidech a navštívit jednotlivé vévodství. Tahle chvíle mi připomínala čajové dýchánky u nás doma, s lidmi, které jsem už dlouho neviděla. Kdo ví, jaké to bude, až se vrátím. Navždy mi budou chybět lidé, co jsem tady poznala. A nejvíc Damián.
Měla to být jejich svatební cesta, na které poznají území, kterému budou později vládnout. Kromě nich měli jet dva komorníci, já a Damián. Půl roku s ním skoro o samotě. To může být opojné jako šálek zeleného čaje.

Fandom: Národ
Poznámka: Velmi BJB
Dafné upravila kovový talíř s několika připálenými hromádkami. Mohla by ty koláčky vydávat za experimentální humrové. Nebo by je taky prostě mohla vyhodit. Na druhou stranu by se pravděpodobně daly vydávat za Úsporné dobročinné cosi pro Nezasloužené chudé.
Slunce zasvítilo do okna a ona se pokusila roztáhnout svůj slunečník tak, aby více plnil funkci, která mu byla původně určena. Krajky proti tropickému slunci sloužily spíš jako rozptylovač než stínidlo.
Když oknem (a nebohým slunečníkem) proletěl oštěp, usoudila Dafné, že na některé situace ji její babička opravdu nikdy nepřipravila, jakož i že její umění improvizace pravděpodobně bude v této situaci nezbytné.

fandom: Harry Potter
poznámka: SS/HG. Aspoň jednou, že jo ;)
Neuměl vyjadřovat city slovy. Od koho se to měl asi naučit? Ale Hermiona brzy začala rozpoznávat jeho tajný jazyk.
Když stavěl konvici na čaj a zeptal se jí, zda má přidat vodu i pro ni, znamenalo to: “Všímám si tě.”
Když do Hermionina hrnku odměřil dvě lžičky jejího milovaného Darjeelingu, znamenalo to: “Záleží mi na tobě.”
Když se k ní posadil se svým Earl Greyem a beze slova upíjel, znamenalo to: “Je mi s tebou dobře.”
A když pak po nich oba hrnky umýval, znamenalo to: “Jsem do tebe blázen, lásko.”
“Taky tě miluju,” zašeptala a přitiskla ho ke dřezu.

Fandom: Stargate
„Chtěl jsi poznat nápoj, kterému se jaffové věnují místo alkoholu, O'Neille. Varoval jsem tě, ale tys mě neposlouchal. Pro toho, kdo jednou nastoupí cestu Shak'ran, aby se k nápoji dostal, již není návratu, dokud úkol neukončí.“
„Skvělé.“ Jack se zoufale rozhlédl kolem sebe. Kdyby raděj zůstal u Guinnesse a nesnažil se přijít na kloub tajemnému nápoji jaffů. Nebyl přece žádný botanik, aby znal každý plevel, a bez této znalosti ho bludiště odmítalo pustit dál, třebaže směr by našel.
Když se Jack nakonec s Teal'covou pomocí z bludiště dostal a konečně k ústům přiložil nádobu s nápojem, zjistil, že pije... čaj.

Fandom: Scolares (na dang.wz.cz mám k tomu rubriku a odkaz)
Ondra se potichu vykradl z ložnice – dříve Danielova pokoje – do kuchyně, relativně veliké. Pod oknem zůstala po bývalém Danielově spolubydlícím stará, ale pohodlná pohovka. Ondra si ji oblíbil, když trávil rána s hrnkem voňavého kafe. Daniel většinou ještě spal.
Jakmile nahmatal sklenici s kávou, došlo mu, na co včera zapomněl. Zadoufal, že tu má Daniel alespoň čaj! Nahlédl snad do každé poličky, ale nic, co by se dalo použít, nenašel. Vysypala se na něj jen plechovka s hromadou malého svinstva. Nikde ani jeden jediný pytlíček!
Daniel se ode dveří snažil nesmát. Toho rána Ondra poprvé ochutnal čerstvý sypaný Earl Grey.