DMD č. 27 pro 27. 4. 2011 Téma: Čajové obřady

fandom: Avevina totalita
poznámka: Uznávám, že píšu nesmysly, ale ten duben je nějak podezřele dlouhej…
-------------------------------------------------------------
Poslední výnos narazil na nebývalý odpor ještě před svým zveřejněním. Měl původně závazně doporučit čaj jako ranní nápoj pro veškeré obyvatelstvo. „Šálek čaje po ránu budiž vaším každodenním rituálem,“ psalo se původně v dokumentu.
Proti výnosu se samozřejmě postavila nejen Vzora, ale i Gary, který byl jinak Diktátoře ve všem oporou. Když informace pronikla na veřejnost, začaly hrozit dokonce protesty.
Že byla v dobré náladě, povolila Diktátora konání referenda.
Celou zemi obletěla hesla jako „S Diktátořiným čajem na věčné časy“ nebo „Vzora a Ianto vědí, co je dobré“.
Jen malý Juliánek se mračil, protože mu nikdo nedovolil hlasovat pro kakao.

Fandom: tak teď nevím - historie přesně vzato ne, spíš pověsti
Napsáno podle historky, se kterou jsem se kdysi seznámila na angličtině.
Paní Thompsonová si nadšeně prohlížela zvláštní, slabě vonící lístečky.
„Takže to se vaří?“
„Ne, máti,“ vysvětloval trpělivě Stuart. „Jenom se přelijí horkou vodou a po chvíli se scedí.“
Celá zářila. Každý nemá syna, který se dostal až na konec světa a přivezl takové exotické pochoutky!
„Tak nezapomeň přijít v neděli,“ loučila se s ním. „Chesterfieldovi a Gordonovi si rádi poslechnou, co jsi na tom Východě všechno viděl.“
Mladý Thompson v neděli zastihl matku s přáteli v družné zábavě. Na talířcích měli čajové lístky s máslem a solí.
Stuart užasl: „A kde je voda?“
„Tu jsem přece vylila,“ usmála se matka.

Fandom: Alternativní čajová realita
Poznámka: I v Porcelánové zemi se ctí jisté tradice :D
***
Smuteční síní se ozýval tesklivý pískot varné konvice.
Tuhle tu oktávu, ale neměl děda Green vůbec rád! Měl rád Zelenou ódu pro tři podšálky, tu co mu hráli i na promoci v pětačtyřicátém. A pěkně od podlahy! Žádný cukr!
Celej tenhle obřad by se dědovi nelíbil. Green juniorův junior to věděl.
Prý, všichni povinně naředit černým čajem! Pche!
Slyšel tichounké cinkání porcelánu o kov, to se děda obracel na podstavci, uložen v stále nezakryté čajové plechovce. Obracel se nelibostí, ve svém provizorním hrobě.
Děda - vysušený jako šušeň.
Juniorek věděl, že to děda dokáže, odplavat za pomocí lžičky medovou řekou Styx.
***

„Milý studenti.“ Usmál se Horácio Křiklan.
„Rád bych vám oznámil, že stejně jako každý rok, budu pořád naše Čajové dýchánky. Někdo by mohl říci i obřady. Účast není povinná předem budete zváni.“ Rozhlédl se po příjemně osvětleném kabinetu, ve kterém po sobě nervózně pokukovalo několik žáků z různých kolejí.
„Teď by bylo slušné se představit.“ Otočil se na studenta, sedaje si po jeho pravici. Pak již nic neřekl a sledoval dění kolem stolu.
Horácio Křiklan, měl tuto činnost rád. Rozšiřoval svou sbírku studentů. Všichni nadaní nebo s konexemi, ty vše si zde shromáždil a teď je bude ždímat, co půjde.

fandom: realita (fakt! Znám takové dva!)
Vemte kastrol. Dejte vařit vodu. Zkontrolujte, jestli ty párky nejsou nějaký divný. Jestli jo, radši je opláchněte.
Ukrojte chleba a připravte hořčici. Hořčice je důležitá, obsahuje spoustu vitamínů. Dáváte-li přednost rohlíkům, volte zásadně ty den staré - rychleji zasytí.
Uvařte v kastrolu párky a vyndejte je na poklici kastrolu. Talíře jsou změkčilost, a vůbec, ekolog nádobí zbytečně nešpiní.
Zalejte vodou pytlík čaje v plecháči. Centimetr pod okraj.
Doplňte rumem. Odstraní případné nedostatky chuti a dodá výživné látky.
Zbylou vodu nechte v teple, použijete ji na mytí nádobí, tj. poklice a kapesního nože. Plecháč se nemeje, rum dezinfikuje.
Nechte si chutnat!

Fandom: Originální
Poznámka: BJB :D
Ona prostě milovala čaj. Ovocný a hlavně pořádně sladký, samozřejmě. A vlažný. Kdepak horký nebo dokonce vařící... Kdo to kdy viděl. Něco takového by nepila.
Kdykoliv narazila na nějaký obzvlášť dobrý, nemohla se od něj odtrhnout. Prostě to nešlo. Neustále kroužila okolo a snažila se k němu dostat co nejblíž. A dařilo se jí. Lidé rádi nechávají svůj čaj nedopitý. A tak se z něj mohla těšit ona. Přiblížila se, jak to nejvíc šlo, a obřadně usrkávala. Ale když si vychutnáváte něco tak výtečného, snadno zapomenete na opatrnost…
Malá muška prostě milovala čaj. A jednoho dne se v něm utopila.

Fandom: Doctor Who
Poznámka: Voda z vodovodu by teda byla inspirativnější. Čaj nepiju a v životě mě nenapadlo, že by mě měl zajímat, takže to holt dopadlo takhle.
Rose je tady! Její holčička se zase jednou ukázala doma! Jak jinak ji přivítat než tradičním šálkem čaje?
Rozzářená Jackie postávala nad konvicí, čekala, až z ní začne stoupat pára, a překotně vykládala poslední novinky. Kamarádka je nemocná, představ si to. Na rohu otevřeli novou pizzerii, můžeme tam třeba někdy zajít. V televizi běží nový seriál. Mickey přijde určitě každou chvíli, nemohl se tě dočkat… Po chvíli zmlkla.
Rose ji jako obvykle vůbec neposlouchala. Zírala na televizi. Hlasatel vážně oznamoval jakousi dramatickou událost.
Jackie postavila hrnky s čajem na stůl. Než doběhla pro cukr, dveře od bytu zaklaply.
Měj se.

Na tuhle chvíli se moc těšila.
Povinnou konverzaci při večeři už absolvovala a ty malé příšerky, kterých byl jinak plný hrad, už byly naštěstí zaparkované ve svých věžích a sklepeních.
Teď má konečně chvilku pro svoji samotu. Práce ji poslední dobou dost zmáhala.
Postavila konvici a sáhla po čaji. Pu-erh? Nabrala pár snítek a vhodila do hrníčku.
Po chvíli vodu vypnula, počkala na příhodnou teplotu a lístky zalila. Usadila se u okna a koukala, jak se nad zapovězeným lesem stmívá.
Dopila hrnek. Pohlédla dovnitř a … Ne! Zase ta práce. Sibyla si povzdechla. Věštec si nemůže v klidu ani vypít čaj.

„Šelý, nechceš se přidat k mému čajovému dýchánku?“
„Nechci.“
„No tak, Šely, já, komtesa Gerbera i slečna Pampelišková bychom s tebou rády vypily šálek dobrého čaje!“
„Ty neumíš udělat správný imaginární čaj tak, aby mně chutnal. A stejně je ten tvůj imaginární čaj jenom imaginární.“
„Šely, nebuť protivnej. Slečna Pampelišková se na tebe těěěšííí...“
„Nech mě pracovat. Mám se svými imaginárními kolegy dost práce, tak nezdržuj.“
„Tak jak chceš, necháme ti jenom prázdné šálky.“
„Pro mě za mě, my tu budeme mít svůj vlastní malý čajový dýchánek, že pane Spocku?“ řekl Scheldon a zvedl ještě zapečetěnou zásilku z jaderného ústavu.

Než si se mnou poprvé promluvil, uvařil si šálek čaje. Silného. Černého. Velice pečlivě.
Zadíval se soustředěně na jeho hladinu a začal mluvit. Než skončil, čaj vystydl.
Vysvětloval. Svoji minulost, své viny, své plány.
Omlouval se mi. Mým vlastním hlasem.
Nemohla jsem odpovědět, ale uvěřila jsem mu. Nakonec.
Chtěl jen získat odpovídající tělo, tělo svého vraha. Nechtěl mi při tom ublížit.
Připadalo mi to poeticky spravedlivé. Ve skutečnosti... Fandila jsem mu, i když mi tolik ublížil.
Jenže se ukázalo, že to nebude fungovat.
Teď čekám.
On se rozhoduje, který z nás dvou zemře.
Ten studený čaj byl hořký a přelouhovaný.