DMD Bonus č. 2 pro 7. 4. 2019.

Zelená barva nad dveřmi tlumeně svítila a dodávala okolí zelenkavý nádech. Seregil přivázal koně. Chtěl si dát deci vína, nechat se rozmazlovat a pak jet domů.

Později však uviděl odcházet lorda Crivelliho, kterého delší dobu sledoval. V rychlosti se oblékl a vyběhl ven. Po rychlé jízdě městem uznal, že lord Crivelli ujel a obrátil se domů.

„Stalo se něco?“ zeptal se Alec, když viděl, že Seregil jde hodně zeširoka.
„Měl jsem trochu divočejší jízdu městem a někde jsem si zapomněl spodní prádlo.“
Proklínal se, že zvolil volné kalhoty.
Alec jen nadzvedl obočí. Vždycky si myslel, že hraje po večerech bakši.

S radostí mě vítali, když jsem se tehdy vrátil domů. Byli naštvaní, ale báli se o mně. Proto se snažili rychle zapomenout. A mně nezbylo, než udělat to samé. Potřeboval jsem rodinu. A tak jsem se stal takovým, jakého mě chtěli.

***

Prameny dlouhých tmavých vlasů mi v chomáčích padají k nohám. Místo své noční košile mám na sobě oblečení, které jsem ukradl otci. Perfektně zakrývá mé křivky. Takhle je to správně. Ale vidět mě takhle nemůžou. A nedokážu už dál žít ve lži.
Otevřu okno. Je chladno. Naposledy zaváhám, když zaslechnu zvonění. Chvíli mi trvá, než se rozpomenu.
"Zvonilko?", zašeptám.

Ty změny byly na první pohled nepatrné - kdo by si všiml dobře nabroušeného šperháku, vetknutého do culíku, dýky schované za pasem pod zástěrou, nebo toho, že pod oblečením nosila spodní kalhoty?
Další změna byla ještě nepatrnější. Dnešní úkol už nebyl 'na zkoušku'.
Zvonek nad dveřmi krámku kupce Prudy se rozcinkal, když s úsměvem vešla.
Pár zdvořilých slov, žádost o zboží, letmý dotek, když z jeho tuniky ometala imaginární smítko.
Nevšiml si, že se jeho klíč přesunul do Tereziny kapsy.
Večer se do zamčeného pokoje jeho dcery proplížil stín.
Ráno si musela vyjít bez košilky - tou se chlubil kohelnický mlynář Vojcek.

„Milosti, přišli za vámi poddaní z vesnice Hejná, vede je rychtář,“ oznámil Půtovi Švihovskému sluha Michal. „Mám je pustit dál?“

„Přiveď je,“ odpověděl naštvaně rabský pán. Jak by nebyl naštvaný, když mu ráno utekla z hradu opice, teď je odpoledne a zvíře nikde.

Vrzly dveře, do místnosti vrazilo množství postav. „Náš pane, chytli jsme čerta a zabili jsme ho,“ překřikoval jeden druhého. „A tady ho máte.“
Hradnímu pánovi začaly šlehat z očích blesky. „Vy blbouni, to není žádný čert, ale moje opice. Protože způsobenou škodu je nutné nahradit, bude každý rok vaše ves odvádět do hradní pokladny daň zvanou opičné.“

„Můžete mi říct, kdo zase rozbil to okno?!“ řval jsem, až mi vyskakovala cévka na čele. Sauron ji docela pobaveně sledoval, ale neodpověděl mi nikdo.
„Jestli mi to hned neřeknete,“ pohrozil jsem. Vlk hodil po ostatních nervózním pohledem. Zabavil jsem perník, Santerovy pistole, Voldemortovu nohu od židle i Sauronův těsnicí kroužek. Když mi ho dával, brečel. Nezabíralo nic.
Zhluboka jsem se nadechl. „Zavolám klaďase,“ řekl jsem smrtelně vážně. Otesánek na místě omdlel a Voldemort mě proklel. Nakonec se přiznala Ježibaba. A že je jí to líto.
Ale copak jsem se mohl zlobit? Takovou soudržnost jsem u nich ještě nikdy neviděl…

Vzduch v Batyldině sklepě byl chladný a páchl zatuchlinou. Vládlo tu šedé přítmí.
Gellert se rozhlédl po nějakém harampádí, jako by potřeboval pár vteřin, než bude připraven pohlédnout Albusovi do očí.
„Dlouho jsem to studoval,“ řekl Albus, aby si dodal odvahy. „Věříš mi?“
„Věřím ti.“
„Nikdy se nepostavíme proti sobě.“
„Nikdy.“
Gellert zatnul zuby, když přiložil hrot hůlky k dlani, kde se objevila krvavá rýha. Albus sykl, když i on ucítil ostrou řezavou bolest. Dlaně se dotkly. Gellert v konečcích prstů jasně cítil tlukot Albusova srdce.
Dvě kapky krve se vznesly vzhůru, spojily se a vytvořily pečeť.
Přísaha byla stvrzena.

V panujícím vedru, těžkém, lepivém a neutuchajícím, slibovala řeka chladivou úlevu. Ačkoli, řeka - spíše hnědá stružka s několika hlubšími tůněmi, kroutící se mezi kameny.
Hopewell složil šatstvo na úhlednou hromádku a vklouzl do náruče líně tekoucí vody. Byla nečekaně teplá, ale na holé kůži to byl přesto učiněný zázrak. Kapitán se chvíli jen tak nechal laskat vlnkami, než ze sebe začal smývat špínu a pot.
"Yu no ken i stap hia."
Hopewell sebou poplašeně škubl a ponořil se hlouběji do kalné vody, aby skryl svou nahotu. Cítil, jak mu rudnou tváře.
Domorodka dál stála na břehu a nepřestávala se culit.

Jakmile se postava vynořila zpoza papírů věděla, že se nezmýlila, byl to Dante.
„Dante! To jsem já Eleanor.” radostně spustila.
„Chodili jsme do stejné třídy pamatuješ?” nedala mu žádnou šanci odpovědět, protože hned pokračovala, „byla jsem to já, kdo s tebou dělal závěrečnou zkoušku. Měli jsme za úkol splnit jednoduchou žádost a pak její hotovou podobu poslat tomu, kdo o ní požádal. Sice mi simulace šli úplně v pohodě, tehdy bych ale vytvoření příběhu naostro nedala, kdyby nebylo tebe,” dalo by se říct, že ze sebe téměř vychrlila.
Dante ale mlčel a Eleanor si uvědomila, že něco není v pořádku.

Kdysi se říkalo, že upíra poznáte podle chybějícího odrazu v zrcadle. Vážně se lidé báli toho, co v zrcadle nevidí?
Došlo jídlo. Musel vyjít ven. Peněženka, mobil, vypouklé zrcátko. Stopnout si zády ke dveřím, nastavit zrcátko ke dveřnímu kukátku, protože kukátkem samotným nic neuvidíte. Čočka nemá tu moc.
Nikdo pořádně nevěděl, jak to funguje. Hlavně že to funguje.
Důkladně rozhlédnutí, krok, druhý, otočka se zrcátkem, nic, protože Oni se odrazům vyhýbají.
Potraviny mají vytřískaná okna, ale stále zbývá dost odrazných ploch.
Proběhne, posbírá pár konzerv, pryč odtud.
Uklouzne na listí.
Rychle vstane a srdce se mu zastaví.
Zrcátko je napadrť.

Dvojice se setkala na baru. On pohledný mladý muž s brýlemi, ona starší elegantní dáma. Po několika drincích zamířili do blízkého hodinového hotelu. Tam zábrany spadly a stejně tak z nich spadlo jejich oblečení.

„Pojď ke mně, Harry," šeptala.

„Nic nechci víc, Minervo," odpověděl.

Přibližoval se k ní, ale pak se zarazil.

„Blbě jsi to vypočítala. Říkalas, že máme ještě půl hodinu!"

„Cože?"

„Proměňuješ se!"

Naštvaně slézal z postele.

„Minerva" se dotkla svého obličeje a cítila, jak se její rysy vrací do původní podoby.

Mnoholičný lektvar sice naplňoval jejich fantazie, ale byl zrádný. Protože když vyprchal, nezbylo jim vůbec nic.