DMD Bonus č. 2 pro 7. 4. 2019.

Doctor Roman looked down at his student, his heart clenching.
It was his own fault he couldn’t talk to him, teach him, as much as he wanted to.
To behave as the person he in reality was, would undermine everything he strived for. Their enemy must never discover this secret. Their one winning trump card had to be preserved.
Yet seeing the desperate Ritsuka Fujimaru, he wished he could reveal his true identity, and speak to him as a proper teacher. King Solomon could teach this child every mystery of the magecraft there ever was.
Too bad Doctor Roman couldn’t.

Nákup motorky ve Vietnamu je docela zážitek. To, že si tu nelámou hlavu s přepisem a jen dostanete do ruky techničák, je jedna věc. To, co dostanete doopravdy do ruky, druhá.

U spousty motorek (bůhví kolikrát kradených) dostanete "zaručeně pravé" papíry. Skoro to vypadá, že se ani nešnaží to zfalšovat pořádně a laminujou to do igelitového pytlíku fénem.

Když jste příliš hyperaktivní a zkontrolujete si VIN motoru, tak se dozvíte akorát: "That OK, police no check!" To tak, já pak narazím na toho jednoho blba, co to konrolovat bude, protože jsem bílej. Si radši trochu připlatím za papíry, co sedí ...

Ron se probudil.

„Co řveš?“

„Já měl hroznej sen. Brumbál přede mnou tančil nahatej!“

Potter se rozchechtal.

„Nesměj se. Trelawneyová říkala, že se prej sny můžou vyplnit.“

Harry ho ujistil, že Brumbál netouží ukazovat se mu bez hábitu. Ron se uklidnil, ale jen do doby, než se setkal s Hermionou.

„Je to možné. Jen se vždycky nemusí vyplnit doslova, Rone.“

„No tak tos mě teda uklidnila.“

„Nemrmlej a soustřeď se na to zatmívací kouzlo.“

Zaklínadlo se samozřejmě zvrtlo. Místo Ronova těla začalo mizet oblečení.

„Harry, já budu naostro! Dělej něco!“

Naštěstí měli po ruce Hermionu. Zvedla hůlku a zabránila katastrofě.

Jednoho večera vytáhl ze schránky leták s obvyklými velkými písmeny a slovem akce snad ve všech pádech. Ostrý týden v Lidlu! hlásal papír kousavě.
V pondělí zamířil pro rohlíky – a proč ne jednou jinam? Když tam mají ten akční týden...
U vchodu překročil výmluvně se šklebící past na medvědy.
Při vstupu ho skoro oslepila nadopovaná bílá světla.
Na regálech byly žiletky. Nože. Srpy a kosy.
V zelenině jen čili papričky, cibule a česnek.
V pekárně stála potetovaná prodavačka a v mixéru drtila sklo.
„Svlíkat!“ štěkla, až ho rozbolely uši. Kolemjdoucí pokladní mu pro povzbuzení jednu vrazila. Nikdo nevzdoruje mocnému korporátu.

Babička ležela v posteli a nervózně si podupávala nožkou. V práci se hodila marod, zalezla do postele a teď čekala, až se mladá konečně uráčí dorazit. Drobná očka pomrkávala za sklíčky a drdůlek se klepal. Čekala dlouho. Vnučka šla do puberty a tak se místo obligátní červené oblékla od hlavy k patám do černočerné a jala se víno vypít sama na paloučku u lesa, za vydatného pokuřování sušených durmanových lupenů. Není divu, že když se konečně dopotácela do chaloupky, viděla věci, kterým nemohla uvěřit. Babička koulela očima, skřípala zuby a Karkulce bylo jasné, že není sama, kdo dnes poněkud zvlčel.

Na knížecím dvoře o radosti nebylo nouze. Lovy, hostiny, bály vyplňovaly celé dny a části nocí. Přesto to knížeti nestačilo.

Už jako malý chlapec záviděl klukům v podhradí. Tehdy shodil kabátec a utíkal za nimi. Zpočátku se ho obávali, ale za chvíli už se s nimi honil po louce, pouštěl loďky v potoce, či kradl nezralé ovoce.

Poté, co převzal knížectví, se na krátkou dobu podobných kratochvílí vzdal. Jenže pak přišly dožínky. Převzal od chasy věnec, zazpíval si s nimi a s urozenou společností odešel na hrad. Večer však oblékl režnou halenu a v přestrojení za krajánka vyrazil na tancovačku.

Obléhání Cintry bylo rychlé a brutální. Město nyní stálo v plamenech a vojáci Nilfgardu bušili do posledních dveří, které poslední přeživší cintranští vojáci podpírali vším, co měli při ruce. Věděli ale, že barikáda stejně nevydrží a útočníci vtrhnou dovnitř, aby dokonal dílo zkázy.
Tito poslední obránci přísahali chránit malou dědičku Cintry, princeznu Cirilu, a nyní jim bylo jasné, že svou přísahu zaplatí životem.
Maršálek Cintry to však pojal trochu jinak. Rozhodl se, že malou princeznu raději podřízne, než aby ji černí démoni získali. Vytasil tedy dýku a ohlédl se k místu, kde se krčila malá dědička. Tedy, měla se krčit...

"My ale dobře víme, že nejste žádný baron Kudel Naletěl, pane Alberte Třpytko," naklonil se k němu mladší z mužů.
Vlahoš von Rosret se zatvářil polekaně, ale byl to jeden z jeho pečlivě nacvičených výrazů, ve skutečnosti v duchu zajásal, protože mu všechno vycházelo přesně tak, jak si to naplánoval.
"Ale pánové... to musí být nějaký omyl," hlesl pečlivě roztřeseným hlasem.
"Nemusíte se snažit vymlouvat," usmál se na něj úlisně bělovlasý muž, "a nemusíte se bát, nechceme vás odhalit, naopak vás zasvětit do takového kšeftíku."
Vlahošovi se po tváři rozlil úlevný výraz: "jestli je to tak, pánové, máte mou pozornost."

Kristýna se válela se na pláži s nohama od sebe. Manžel byl opodál, ale snažil se být na kilometry daleko.

Bylo mu trapně - proč se musí tak ukazovat? Jako jasně, jsou v Řecku, nuda pláže jsou v dnešní době normální, ale proč zrovna Bohyně musí lákat všechny chlapy v okolí?

Odkašlal si.

"Už zase to musíme řešit? Neslíbil jsi, že budeš normální? Nikoho nesvádím."

"Jsem nic neříkal, asi mám kašel, to mě nejspíš dráždí sůl, je jí tu všude plno."

Věděla, že se pánové dívají. Líbilo se jí to. Teď neškodný flirt a večer... Večer bude tma, to se nepočítá.

Vlahoš klečel na pódiu a horečnatě přemýšlel. Jeho ruka se právě nacházela na špalku, což bylo nebezpečně blízko obrovské sekeře. Jak lidi bude přesvědčovat bez ruky? Když se ale ostří začalo přibližovat, ozval se z davu hlas záchrany.

"Zastavte to!" Mezi lidmi se prodírala postava v uniformě. "To je Viktor Stříbrník! Byl odsouzen za krádež a podvod!"

Kat se narovnal. "Asi se pletete. Tohle je František Jiskra. My jsme ho odsoudili!"

"Tak to ne! Vždyť je to Jindřich Zlatnička! Dneska ho máme pověsit!"

Vlahoš si povzdechl. Falešné identity měly určitě své výhody, ale vážně netušil, jak stihne všechny tyhle popravy.