DMD č. 16. pro 16. 4. 2019. Téma: Únava materiálu

„Kdo to vymyslel?“ prskal vztekle Harry. „Ta témata nejsou fér!“
„Nevím,“ odvětilo zrcadlo.
Mladík se na něj zamračil a dál nadával: „Nejdřív sklepmistr a Snape žije ve sklepení, potom pořád spolu a jeho dvacet let trvající láska k mojí matce a teď? Únava materiálu! Jasně, že má víc bodů, když je starší. Ke mně se to prostě nedá vztáhnout. Co myslíš?“
„Jsem lektvaristické zrcadlo předělané na počítadlo, pane Pottere. Já nemyslím.“
„Tak mi alespoň řekni, proč o mě nikdo nepsal, když byla nejzářivější hvězda. Jsem Chlapec-který-přežil!“
„Možná proto, že v zemi zdejší je ze všech nejkrásnější Severus Snape.“

„Ven!“ zařval Armid.
Popadl Yvana a uháněl k východu. Venku je dohonil Rokar.
„Co to má znamenat?“ obořil se na dračího prince, který začal vysvětlovat.
„Ten smaragd pochází z dračího chrámu Rozloučení. A je moc nebezpečný, protože po staletí absorboval smutek truchlících. Vlastně to ani není kámen, nevím, co to je. Každopádně před několika lety přišel za otcem velekněz, že ho musíme odstranit, jinak exploduje a žalem zamoří celou zem. Proto rozhlásili báchorku, že kámen unavily smuteční rituály a tak sublimoval.
Netuším, jak se dostal do té jeskyně, ale všechny ohrožuje.“

Čaroděj kouzlem zabezpečil sluji. O smutnou zemi nikdo nestojí.

„Automobil?“ zopakovala po ní a z nějakého důvodu se stále smála. Co víc, její smích nabýval na síle s každým dalším nádechem.
Nořina nálada se stejným tempem propadala. „Co je na tom směšného?“ Představa, že by musela své zájmy a profesní cíle obhajovat právě před Karoline, ji kousla do srdce, do plic, do nejhlubší hlubiny...
A pak se sedátko nesoucí veškeré hraběnčino sukňoví poroučelo k zemi.
Nora zahájila svou dávku smíchu zachrochtnutím.
„Únava materiálu!“ křikla aristokratka, dočista zelená, značně nedůstojná.
Zvedaly se skoro hodinu a důkladně...

Když se vrátily do Vídně, dostala Nora jako opožděný dar budoucí garáž budoucího automobilu.

She flashed me a wicked grin from below her sweaty bangs. "I gotta admit, you're pretty good for someone who's never done this before. Been a long time since I got so winded."
I threw an equally naughty grin back at her. "Well, what can I say? I guess I've got a natural knack for it. Now imagine me when I actually get some real practice." I waggled my eyebrows.
"You up for another?"
I laid back on the grass. "The spirit is willing, but the flesh is spongy and bruised."
She sheathed her sword. "We'll fence again tomorrow, then."

Trčím tu už dvě hodiny. Jsem festovně seklá. Pobíhám sem tam. Skáču do vody, potápím se, vynořuju a znovu. Hopsám po schodech nahoru dolu, šplhám po řetězu a skáču jak Perskej princ. Volám na svou psí slepici. Vždycky se ponoří beze mě. Nejde se jí chytit. Lezu po každém výklenku, zkoumám každý kout a mrcasím se v každé škvíře. Nic. Bože, jak jsem unavená. Mozek, ruce, záda i zadek mi tuhnou od toho dlouhého sezení. Už mi z toho hrabe. Ze zoufalství se snažím narvat do zdi. Takhle to dál nejde. Uložím hru a zkusím to příště s čistou hlavou.

Stránky během let zažloutly. Některé jsou popsané latinkou, jiné azbukou. Těch druhých je víc. Na dalších listech byly kdysi samolepky, něžné obrázky růží, srdcí a ptáčků. Lepidlo na jejich rubové straně už dávno vyschlo, vazba deníku se rozpadá, stránky voní čajem a plísní.
Někdy v minulém století patřil ten sešit jisté slečně Melitiji. Na jedné z jeho stránek je vybledlá kresba a tužkou psané zamilované řádky. Legionář, který je psal, podlehl svému zranění krátce poté, co dorazil do Československa. Melitija Čirkina se vdala, měla děti a žila šťastně až do druhé světové války.

Slečně... v upomínku... President Grant... Jaroslav Stýblo...

Kolem těžařské lodi Červený trpaslík poletovaly kusy hmoty. Davovi jeden proletěl kolem okna při ranním vytahování nosních chloupků.

„Hole, co je to tam venku?“

„Zdá se, že někdo potrhal prostěradlo a cáry pak vyhodil do vesmíru.“

„Neke! Krytone, co myslíš ty?“

Android se hluboce zamyslel. „Podle mých výpočtů jsou to části lodi. Jde o únavu materiálu, tedy stav, při kterém se loď postupně rozpadá."

„Krytone, pochybuju, že hluboko ve vesmíru nalezneme mezigalaktický servis," přisadil si Rimmer.

„To je fakt! Stálo by to majlant."

„Co tedy navrhujete, pane?"

„Krytone, sežeň Kocoura. Bude se malovat. Ať se mu to líbí nebo ne."

Nemocničním pokojem se nese smích, tichý zpěv i tóny akustické kytary. Zdi jsou vyzdobené fotkami, obrázky i vánočními světýlky.

Unavené byly hned od začátku. Doktoři ihned věděli, že nepracují správně. Dech za dechem, minutu za minutou. Naplní se hlenem, který bude muset vykašlávat. Bude se jí těžce dýchat a její plíce budou čím dál unavenější. Stejně jako zbytek jejích orgánů a svalstva.

Tři roky? Možná pět let. Osm? Deset? Bylo jí čtvrnáct, když upadla do kómatu. Prý už se neprobudí. A přece. Dospělosti se ale nejspíš nedožije.

Dvacet jedna.

Transplantace proběhla úspěšně. O týden později pacientka zemřela na mozkovou mrtvici.

Nervozita špikovaná očekáváním, které ze spánku dělají polospánek.
Potřeba myslet, rozhodovat, ptát se, i když mozek by nejraději vypnul.
Fyzické nepohodlí přerůstající v pulsující bolest, která každý odpočinek spolehlivě přetrhne.
Doufání v úlevu, která je příliš dočasná a přináší nové obavy, které mysli nedovolí utéct do snů.
Tělo v ohni, agónie, která důmyslně kličkuje kolem otupění a vynoří se tam, kde ji nečekáš.
Dětský pláč.
Konečně úleva. Radost. Úžas, který smyje vyčerpání.
Nová vlna obav, vzbuzená tím, že na tobě někdo závisí.
Vír pocitů a myšlenek, rozdmýchávající jiskry energie, příliš silné na to, aby se daly vypnout.
První dny mateřství.

Ještě dlouho nebylo přesně vidět, co že to tam v dálce hoří, ale naděje, že je to fakt jenom výjimečně svítivá hvězda, vzaly rychle za své.
Geralt pochopil, že jde o objekt k navigaci nepoužitelný, a přestal se o něj zajímat, Johanka nebyla hrůzou schopna slova. Nejen že budovu poznala, v jednu chvíli dokonce viděla, jak plameny pohlcují její vlastní sochu, takže měla co dělat, aby se s křikem nevrhla přes palubu.
Edvin je ležérně ujistil, že to léta namáhané, viditelně opotřebené dimenzionální štítování kapesní sféry co nejdřív vymění, a v přetrvávajícím tichu přemýšlel, jak se má jeho kamarád Varg.