DMD č. 21. pro 21. 4. 2019. Téma: Jednou za sto let

Rozbitou starou cestu používanou již jen traktory a jinou zemědělskou technikou lemovaly stromy. V jejich korunách preludoval vítr.
Motýlkovi jeho píseň připomínala skladbu, kterou regenschori zahrál na Rybovy varhany. Její název si dívka bohužel nezapamatovala, neboť byl v latině. V hlavě jí však utkvěla slova „... hraná jednou za sto let.“ Nebo to bylo poprvé po sto letech? Či dokonce po dvou stech?
Motýlek si v srdci si uchovala pouze jímavou krásu tónů. Slova jí připadala nicotná.

"Tady se to jasně píše: 'Objevuje se na místě svého násilného skonu vždy jednou za sto roků a žalostně lká!'"

"A co tak žalostně loká?“

"Lká! Jako že naříká."

"Jo takhle. Já lokat jen jednou za sto let, to bych taky naříkal. A kdy že skonal?"

"Prý 'druhého roku požehnané vlády božského císaře Trajána,' což by připadalo na rok 100 po Kristu podle našeho kalendáře."

"To je ale náhodička. Jaké roky ten lkavec používá v té své stoleté minutce? Solární? Lunisolární? Nebo snad rovnou lunární?"

"Jak to mám vědět? Je to duch thráckého legionáře. Nemyslím, že umí do sta počítat."

Princ slýchával o zámku ukrytém za hradbou růží a trnů. Kdokoli se přiblíží, zahyne děsivou smrtí. Tento princ měl štěstí, protože přišel v den, kdy uplynulo sto let od kletby. A najednou růže samy ustupovaly. Vkročil do věže, kde spala překrásná princezna. Políbil ji na rty.

Dívka otevřela oči a zeptala se: „A vy jste jako kdo?"

Zarazil se.

„Jsem princ Krasoň. Zachránil jsem vás a budeme žít šťastně až do smrti."

„A já do toho nemám co mluvit? Vždyť se neznáme! A víte vůbec, že je mi patnáct?"

Jednou za sto let princ zachrání princeznu… Která o zachránce nestojí.

„Ještě jednou,“ objednávám.

Teda… chci objednávat. Vyskytl se problém, jehož hloubku jsme nejprve nepochopili.

„Dos equis už není.“
„Hm, tak Técaté?“ navrhuji a všichni kývají, protože jedna z věcí, které máme společné, jsou pivní preference.
„Došlo.“
„Indio nebo Sol?“ začínám být lehce nervózní, neb se dostáváme ke značkám poněkud pofidérním.
„Nejsou.“
„No tak Coronu…“ hlesnu zoufale.
„Neuvěříte,“ usměje se číšník, „ale byli tu cvoci, kteří vypili i Coronu.“
„Vážně nemáte žádné pivo?!?“
„Vypít mexickou hospodu se nepodaří každý den,“ přitočí se ke stolu stařičký domorodec, „nepamatuju si, že se to někdy vůbec stalo.“

Rekord, ze kterého ale nemáme velkou radost.

Čtrnáctou hodinu ozvlášťňuje Siegfriedovo vyprávění o stařečkovi a jeho střečkující koze, která vyskočila na střechu kostela.
„To neudělala!“ nevěří Josefa. „Nedělej si ze mne legraci, prosím tě.“
„A próóč!? Jednou za sto let to má povolený!“ ozve se poltergeist Poplašňák.
„Sklapni!“ zchladí ho Siegfried. „Opravdu se to stalo. Potom nevěděla jak dolů a nikdo neměl tak dlouhý žebřík. Museli jsme svázat tři žebříky, než jsme milou Rózu dostali na zem.“
„Byla v pořádku?“ zeptá se Daniel a seskočí z parapetu.
„Kozu vezmi čert! Jak to, že žiješ?“ vykřikne ředitelka. „Teda, jsem ráda, ale… Nechápu.“
„Žiji. A musím jít vyučovat. Půjdeme?“

Voda mlátila do oken, až se celej barák třásl. Doufám, že ten perník ještě něco vydrží… Ona „nejničivější bouře na Krkonošsku za posledních sto let“ není každej den.
Nejhůř na to byl Santer. Jasný, Sauron ho neměl provokovat, ale jak jsme, prokrakonoše, měli vědět, že se tak hrozně bojí bouřky?
Chtěl jsem být dobrák a nabídnout mu vodku. Nakonec to vyřešil Voldemort. Nevím, co Santerovi vykládal, ale asi něco hezkýho. Každopádně pak spolu u okna seděli celý odpoledne. Ježibaba se tlemila a pořád mlela, jak jim to spolu sluší.
Vlk se dal na psaní fanfiction.
Tu vodku jsem vypil sám.

Bilbo léta studoval elfy a znal i jejich slavnosti. Nicméně krátce poté, co přišel do Roklinky se schylovalo k oslavě. Namáhal si hlavu, ale nevzpomněl si, co by elfové slavili uprostřed Quellë.
„Příteli, mnoho jsem o elfech četl, ale nanapadá mne, co by se slavilo v polovině Quellë,“ zeptal se Aragorna, který také přijel do Roklinky.
„Slaví se narozeniny mistra Elronda,“ vysvětlil. „Všichni už se těší. Naposledy je slavil před sto lety.“
„To slaví všichni elfové narozeniny po takové době?“ vyptával se nechápavě Bilbo a vzpomínal, jak miloval oslavy narozenin.
„Nevím, ale podle Arwen slaví její otec už jen kulatiny.“

„Co blázníte, takhle tu běhat po tmě?“ bafne na ni voják.
Zmůže se na prosté: „Promiňte.“
„Jste celá studená,“ zavrtí hlavou a konečně ji pustí. „To jsou nápady, jít na průvod v lehkém kabátě. Vždyť už je listopad.“
Nepřizná, že jiný kabát zatím nemá. Teplejší si chtěla koupit z listopadové výplaty, ale přišlo prý jen pár kusů. Nedostalo se na ni. Někdy má pocit, že nové zboží chodí do obchodů jednou za sto let…
„Kde bydlíte?“ zajímá se voják.
„Proč bych vám to měla říkat?“ odsekne zamračeně.
Muž trochu zrozpačití. „Já bych vás radši doprovodil. Aby se vám něco nestalo.“

Všechno se někdy někde musí stát.

Na oddělení Jednou za sto let byl frmol. Do toho všeho nezbytná administrativa.

Výdajový doklad 35 A: Otevření libovolné skály s pokladem.
Potvrzení totožnosti v triplikátu: Narození naděje národa nebo spasitele.
Formulář 779: Zjevení zakleté duše a její úspěšné osvobození.
Povolení 4768 v příslušné jazykové verzi: Políbení Šípkové Růženky dané národnosti statečným princem.

Úředník 98749 byl celkem spokojený. „Na stará kolena,“ říkal si, „se nechám přeřadit do Na svatého Dyndy. Tam je větší klid.“ Druhý den mu přišla složenka s pokutou. Měl v oddělení Na stará kolena uhradit vydání Formuláře 654: Změna pracovní pozice.

Do kotle s vodou přidala bobkový list, nové koření a spoustu muškátového ořechu, ať jsou po jídle divoké sny. Usmívala se, ačkoliv žaludek se už bolestně kroutil. Konečně se zase jednou poměje, ať jsou z toho klidně titulky v novinách.
Dítě se krčilo v koutě a prosilo o slitování. Nabízelo peníze svých rodičů, slibovalo, že se polepší ve všem myslitelném, křičelo o pomoc. Zamyslela se.
„Jednou za století vždycky udělám dobrý skutek, abych si nezkazila pověst. Výjimka totiž potvrzuje pravidlo, že, hehe. Dám život těm, kterým už visí na vlásku. Bohužel, milé dítě, dnes je to teprve devadesátdevět let, hehe.“