Aldorma - Inkoustové stezky

Brett stále ležel nehnutě, ale cítil, že již brzy dojde ke střetu. Kopr začínal ztrácet trpělivost. Což povede ke vzteku, který ho donutí udělat chybu.

O půl hodiny později, kdy se Kopr zvedl ze svého úkrytu a začal pátrat po Brettovi.

„No tak, kamaráde, kdepak jsi?“ mluvil lehce zvýšeným hlasem.

Brett nereagoval. Kopr, aniž by to tušil, se pomalu blížil k Brettově úkrytu. Když mu Brett podrazil nohy, zmohl se jen na překvapené zalapání po dechu. Brett vyskočil na nohy, a bez váhání kopnula Kopra do hlavy.

„Zapomněl jsi na první pravidlo,“ odplivl si Brett. „Žoldák se nikdy nenechá vyprovokovat.“

Brett si vždycky zakládal na tom, že dokázal z každého vyčíst jeho pocity. Stačilo se na daného člověka podívat a hned věděl, jak k němu přistupovat a co si může dovolit. I teď, kdy na Kopra neviděl, v něm dokázal číst jako v otevřené knize.

Už to dávno nebyl ten vtipálek, se kterým strávil pár let života. Radost byl pocit, který ten člověk v sobě zadusil. Jediné, co teď dokázal cítit, byl vztek.

Nebude mu stačit, že zabije jen mě, pomyslel si Brett. Robin a Sandrik jsou v nebezpečí a já přísahal, že je ochráním.

Doufal, že se přátele nezklame.

Robin se snažil dívat se kamkoliv, jen na nahý pár. Bylo to ale složité, neboť k němu stále mluvili a jemu přišlo neslušné dívat se při tom na zem.

„Víš, chlapče, nevybral sis zrovna dobrý stan,“ pronesl pán a pohodlně se rozvalil. Že by se hodlal zahalit ho ani na chvíli nenapadlo.

„Velmi se omlouvám. Hned odejdu,“ pokusil se Robin chovat podle vybraných způsobů.

„Tebe nenapadlo, že je s námi něco špatně, když jsme takto odstrčení?“ zasmál se pán a Robin jen zavrtěl hlavou.

„No tak, nestraš ho,“ vložila se do toho žena. „Nejsme malomocní. Jen trošku náruživější a hlasitější.“

Sandrik nechal Robina, aby si s Brettem promluvil. Potřebovali vědět, co mohou očekávat a na ten rozhovor byl Robin vhodnější osoba. Když odešli, dal se Sandrik do přípravy ohniště a stavění stanů. Jakmile měl vše hotovo, rozhodl se vyrazit k ostatním a popovídat si s nimi. Krom tvorby mapy chtěl sepsat i cestovatelský deník a zkušenosti místních a jejich životní příběhy bylo to, čeho měl v zápiscích poskrovnu.

Po chvíli zjistil, že byl přijat do jedné rodiny, když mu dali za úkol připravit zeleninový salát. Byť jejich dialektu nerozuměl, pochopil, že dnes jsou on i jeho přátelé zváni na večeři.

„Cože?!“
Ryko, který právě opravoval lavici v kuchyni, málem spolkl hřebíky. Irena, sedící na stole a předčítající poslední dopis od Robina, se zazubila.
„Slyšel jsi dobře, náš synáček jedl červy,“ potvrdila. „A dobrovolně. V Gaetě na trhu jich za pár halířů dostaneš celý kornout.“
„To je hnus,“ nakrčil Ryko nos.
„Jak se to vezme. Spousta chudších lidí si nemůže dovolit maso a tohle je nejlepší náhražka. Dodává jim živiny, udržuje je zdravé. Pokud je umí dobře okořenit, tak si člověk i pochutná.“
„Pochutná? Vážně? Radši mlč, ženo, nebo už v životě nevezmu do pusy nic, co jsi vařila,“ zavrčel Ryko.

Brett využil chvíle, kdy Robin odvedl pozornost a rychle se přesunul. Potřeboval se ukrýt a jedno místo se zdálo jako dokonalé. Takže ho vůbec nepřekvapilo, že to bylo to nejhorší místo, které si tu mohl vybrat.

Během chvíle mu po celém těle lezly stovky malých potvor. Brett netušil, jestli jde o mravence nebo jiný hmyz. Jedno však věděl jistě. Ty mrchy se rozhodly se ho sežrat zaživa. Během chvíle mu zalezly pod kalhoty a košili a nepřestávali ho štípat. Nejdřív to bylo jen nepříjemné štípání. Po chvíli se ale změnilo v neskonalou bolest.

Brett mlčky trpěl a vůbec se nehýbal.

Robin utíkal a kličkoval, jak to po něm Brett chtěl. Srdce mu bušilo jak splašené. Hlavou se mu honilo tisíce variant, jak to může dopadnout.

„To dáš, to dáš, to dáš,“ dodával si po celou dobu odvahy.

Konečně spatřil jeden ze stanů, rychle do něj vběhl a o něco zakopl.

„Co to…,“ vykřikl jen a dopadl do polštářů, ve kterých se nahý pár ve věku jeho rodičů oddával manželským povinnostem.

„Já, pardon, promiňte,“ koktal Robin celý rudý.

„Nevadí. Vždycky jsem toužil zkusit to ve třech,“ pronesl pán. „Jen jsem doufal, že to bude s dvěma ženami.“

Robin zalapal po dechu.

https://scontent-prg1-1.xx.fbcdn.net/v/t1.15752-9/93110272_250139564012…

Robin se rychle odplazil k palmě a schoval se za ní. Brett ho hbitě následoval.

„Jestli nás z toho dostaneš, udělám cokoliv,“ zašeptal Robin. Brett neodpovídal. „Vážně! Přísahám. I kdybych měl pak zbytek života strávit ve vězení.“

„Nepřežil bys tam ani minutu,“ odpověděl Brett pobaveně.

„Ale jo. Složil bych oslavnou píseň o tom, jak si mi zachránil život uprostřed pouště. Naučil bych ji všechny vězně. Týrali bychom zpěvem strážce tak dlouho, než by nás propustili,“ pokračoval Robin.

„Potřebuji živý terč, abych viděl, kde je schovaný,“ prohlásil Brett a Robin jen překvapeně zamrkal. „Říkal si, že uděláš cokoliv. Utíkej a kličkuj.“

Karavana dorazila k oáze. Všichni uvítali možnost na chvíli si odpočinout od cesty ve stínu palem. Večer se šel Robin s Brettem projít.

„Vážně si myslíš, že po tobě pořád jde?“ zeptal se Robin. „Cestujeme kolik dní a nic. Třeba si z tebe jen někdo udělal legraci.“

Brett místo odpovědi Robina srazil k zemi.

„Stačilo říct, že o tom nechceš mluvit,“ vyprskl Robin s pusou zarytou v písku.

„Do týhle oázy vedou dvě cesty. Naše, bezpečná. A kratší, ale riskantnější,“ zašeptal Brett a rychle si přilehl k Robinovi. Kývnutím hlavy ukázal na kmen palmy, ve kterém byla zabodnutá jedová šipka.