DMD č. 14. pro 14. 4. 2020. Téma: Karanténa

„Zavřete ho sem a odejďete,“ pronesl Bernard. Nemusel dlouho čekat. Nikdo si nedovolil mu odporovat.

„Udělal jste velkou chybu, že jste se rozhodl tu čmuchat,“ pronesl s pohledem upřeným do Adamových psích očí. „Poznali, že jste kožoměnec. Máte štěstí, že jsem tu byl. Jinak by vás stáhli z kůže zaživa. Předejte prosím přes svého upíra vzkaz Lovcům. Obě dívky budou v pátek večer zdrogované. K ničemu je nepotřebuji. Odpor vám budou klást jen dvě dvojice. Byl bych rád, kdybyste je zadrželi. V bytě číslo deset najdete dost důvodů, proč to udělat. A nebojte se. Nic za tuto pomoc nebudu chtít.“

Žil byl jeden vir. Nevznikl ale žádnou mutací, nýbrž ho vytvořil jeden hacker a místo kapének dával přednost e-mailovým přílohám. Navenek se tvářil jako roztomilé video s koťátky, ale ve skutečnosti se snažil zahltit celý počítač. Nic strašlivého, měl i horší příbuzné, ale pár nadávek díky tomu vždycky vyloudil. Nadávky, to bylo jeho.

Jednou takhle dorazil do schránky dalšímu člověku a po stažení se začal množit. Ve chvíli, kdy zaplnil celou kapacitu se ale stalo něco neočekávaného. Nejen, že se člověk, který ho spustil, vůbec nenaštval, ale navíc ho něco vymazalo. Chudák vir byl totiž vypuštěn pouze na malé pískoviště.

„Edmunde!“ rozčilovala se královna. „Kde je mé benátské zrcadlo?! Mělo tu být už včera!“
„Hluboce lituji, Veličenstvo,“ řekl Černá zmije s uctivou úklonou, „ale naše loď se pravděpodobně zpozdí. Dostal jsem zprávu, že v Benátkách kvůli moru vyhlásili quarantenu.“
„Vyhlásili co?!“ nechápala královna.
„Každá loď, která do Benátek připluje, musí čtyřicet dní čekat, než její posádka smí vystoupit na břeh.“
„Takové cavyky při dnešní úrovni medicíny? To je směšné!“ odfrkl si Melchett.
„Výborně Melchette,“ uculil se Černá zmije. „Právě jsem se chystal navrhnout, že kdyby někdo Benátským osobně předvedl výhody pijavic a pouštění žilou, mohlo by to naši objednávku urychlit.“

“Běžte do pokoje a hrajte si, tatínek musí pracovat.”
Otec vstal od počítače a jal se vyhánět dítka z pracovny.
“Ale tati, my se nudíme!” odporoval starší synek. “Proč nemůžeme jít ven?”
“Venku řádí corona! A dost skuhrání, užívejte si prázdnin vy sebranko.”
“Tatí!!!”
“Jestli toho nenecháte tak se z vás zblázním!”
***
Chlapci jako chumel vtrhli do pracovny, tahajíc se o hračku. Okamžitě toho v překvapení nechali. Otec seděl na židli a na sobě měl puntíkované šaty z kanafasu.
“Co s nimi uděláme pane Filuto?! Cože? Ale to by nešlo, kdo by to potom uklízel!”
Otci se červeně rozzářily oči.

Setmělou relaxační místností se nesl uklidňující šum moře, přerušovaný sametovou deklamací Severuse Snapea.
„Létání na koštěti je rychlejší než jízda autem.“
Šššššššš.
„Přemísťování je pohodlnější než let letadlem.“
Ššššššš.
Ššššššš.
„Nezdravý hamburger mi nechutná.“
Ššššššš.
Jak já bych si dal hamburger, povzdechl si Rodolfus Lestrange, se sýrem a slaninou, vraždil bych pro něj.

„Rodolfe,“ Belatrix přerušila ječákem jeho snění, „nesoustředíš se!“
Lestrange okamžitě zaplašil mlsné choutky a zaposlouchal se do antimudlovské meditace. Jinak by si tohle peklo, které Voldemort nařídil všem, co se zúčastnili akcí proti mudlům, musel prodloužit. Další dva dny v karanténě, pod dohledem své ženy by nezvládl.

Žili šťastně a spokojeně. Jejich společenství si zakládalo na stabilitě. Každý z jeho členů měl své místo a svou úlohu. Nepochybovali, věděli, co je správné.
A pak se objevili Oni.
Byli jiní. Nezapadali. Jejich těla postihovaly podivné deformace.
Tak je poznávali. Nahnali do houfu. Ošklíbali se nad nimi. Děsili se jich.
Pak zazněl verdikt.
“Okamžitě opustíte území našeho společenství. Nikdo z platných členů společnosti se od vás nechce nakazit. Snad jen pokud vás ty hlouposti s vývojem přejdou, můžete požádat o návrat mezi nás.”
Nevrátili se.
Historie jim poskytla satisfakci.
Nakonec se totiž ukázalo, že evoluce není vůbec špatný nápad.

„Lidské viry Pány času infikovat nemohou.“
„Jistě, to je koronavirus lidský, ten na mimozemšťany nejde,“ zadeklamovala unaveně Kate Stewart. Návrat do aktivní služby po obnovení U.N.I.T. si rozhodně představovala jinak. „Nemůžeme si dovolit, abyste byli mrtví, ani jeden z vás.“
„Z nás?“
Kate se usmála, jak jí to jen počínající migréna dovolovala. „Aktuálně je vás na planetě pět. Tři, možná čtyři vy, jedním si nejsme jistí.“
„A ten poslední?“ zeptal se Doctor v tušení zkázy.
„Ještě jednou na mě sáhneš a tou rouškou tě vykostím!“ ozvalo se z přijíždějící vojenské dodávky.
„Zločince chráníme také. Užijte si karanténu.“

Nevím, jak dlouho tady jsem. Drží nás tady jako ve vězení.
Nevím, jestli ten výcvik přežiju.
První týden nastal masakr.
Viděl jsem umírat mé kamarády, kteří zkouškou neprošli. Na místě je zabili.
Jen náhodou se mi podařilo projít první zkouškou. Já měl štěstí.
Na základě prvního testu nás rozdělili na dvě skupiny.
Nevím, jestli se někdy dostanu na bitevní pole.
Prý musíme zůstat v naprosté izolaci, dokud neprojdeme druhou zkouškou. Tak čekám.
Bojím se.
Někteří z přeživších zkoušku podstoupili. Skoro všichni zemřeli.
Je to jen o štěstí.
Budu moct vůbec naplnit svůj účel?
Budu moci položit za svou zemi život?

Dubrovník L.P. 1340

"Tak co ti řekli?" zeptal se Nicolo svého kapitána Flavia.
"Že máme zakotvit támhle u ostrůvku a počkat," odvětil kapitán lodi Bella signora.
"Počkat? A jak dlouho?" zaprskal Nicolo.
"Čtyřicet dní," odplivl si Flavio do moře.
"Cože?! Čtyřicet dní? Dyť propásnem dobrej vítr do Benátek!"
"Myslíš, že to nevím?" okřikl kapitán námořníka.
"A proč tady vůbec musíme čekat?"
"Nemoc," odtušil Flavio. "Lodě z Krymu mají občas nemocný námořníky a oni se bojí, že bychom to zavlekli do města."
"Pche, taková blbost!" nadával Nicolo dál a mimoděk chytil do prstů blechu, která ho právě kousla do krku.

Náš pes sedí na chodbě a vyčkávavě na mě hledí. Pohledem naznačujícím, že jestli se rychle nezvednu, stane se velky neštěstí. Vstanu z gauče a oblíknu si mikinu. ,,No joo, neboj, jdeme," ujišťuju psa, zatímco se obouvám. Už sahám na kliku, když se zarazím. ,,Sakra... Mami?! Podáš mi prosím roušku, mam ji v pokoji na stole!"
Po chvíli z pokoje: ,,Ale na stole ji nemáš!" ,,Aha, tak je asi v kabelce... Tak mi podej tu bílou!" ,,Ta je teď přece v pračce."
,,Tak mi podej třeba fusekli, já si ji natáhnu na ksicht, ale dělej, nebo se ten pes posere!"

Dřevěným barákem plným patrových paland profukuje vítr.
Trestanci se choulí pod dekami, zmoženi prací spí. Občas se některý ve spánku ožene, něco zamumlá, okřídlená tečka se prudce vznese, ale za chvíli se zase usadí na jiném kavalci, jiné kůži, jiném krmení a spokojeně zabziká. Ne že by to přes chrápání šlo slyšet.

Dřevěným barákem profukuje vítr, ale pořád je tu líp než v barabizně na konci tábora. Tam nejsou ani postele. Jen deka pro každého, jednu pod sebe, druhou nad nás, stul se, jak se dá, stejně tu umřeme.
Epidemie si razí cestu táborem, a kdo nepracuje, proč by žil.

Od propuknutí koronavirové epidemie skončilo v nařízené karanténě 156 zaměstnanců (včetně mě).
Někteří už byli propuštěni zpět do služby (to zní zvláštně, když si uvědomím, že zaměstnanci jiných firem byli po skončení karantény propuštěni definitivně).
Ostatní však ve svém domácím vězení zůstávají.
„Slyšela jsem, že Ruda začíná trochu blbnout,“ informovala kolegy na záloze Dáša. „Přidal se na Facebooku do nějaký skupiny pro elektromechanický nadšence a vyrobil si chytrou kuchyň. Než se převlíkne z pyžama, má na stole míchaný vejce a půllitr kafe. Jo a včera naučil sporák hrát piškvorky. Mariáš prej ještě potrvá.“
„Jak dlouho že je doma?“
„Teprve tejden.“

Lékaři se s podobnou nákazou nikdy nesetkali. Šířila se rychlostí blesku. Každou noc přibyly i stovky nových případů. Žádný zaručený lék zatím neexistoval. Dokonce tu nemoc nedokázali ani pořádně identifikovat. Název si vymyslet mohli, ale jak se šířila?! Jak se proti ní chránit?!
Byla vyhlášená celostátní karanténa. "Pokud pociťujete příznaky, zůstaňte doma," říkali v médiích. Nakonec museli zůstat doma všichni.
Žádný spánek v noci, nesnesitelná únava ve dne, zostření smyslů, bolesti dásní, nižší teplota těla a především anémie. Lékařům to nedávalo smysl.
Nevěděli, že karanténu lidé po nocích porušovali. A že nakažení měli na stehnech ty dvě stejné nenápadné dírky.

„Jistěže máme mapy,“ přisvědčil zmateně Amias. „Jsme přece taky na cestě. Obchodníci se snad začali orientovat podle hvězd?“
„No, to ne. Ale všechny mapy zůstaly v táboře.“
„A to je problém?“
„Kempujem u jednoho jezera. Je to tak hodinu cesty.“
Amiasovi začínala celá situace zapadat do sebe. Henryho nenadálé zjevení uprostřed lesa bez jakýchkoli věcí, například. „Netušíš, kde to je.“
Henry si rukou pročísl vlasy a rozhlédl se po mýtině. Všechny směry se mu zdály stejné. Odpovídat nemusel.
*
„Karan? Tena?“ snažil se Henry přeluštit vybledlé písmo. „Aha, jasně, Kerren. To je ale ještě pořádnej kus cesty. Není tu podrobnější mapa?“

Už to bylo téměř dobré.
Už téměř fungoval.
Už to téměř nebylo poznat. Dnes už si totiž stejně málokdo lidí skutečně všímá.

Vstával. Vycházel z domu. Na trhu si koupil zeleninu. Hřál se na slunci. Dokonce mluvil s lidmi, aspoň trochu. Jedl. Večer si četl knížku. Spal.

A pak se všechno změnilo.

Teď chodit ven nesměl.
Nesměl mluvit s lidmi.
Nikde nikdo nebyl.

Hlasy v jeho hlavě, šeptající o jeho neschopnosti a zbytečnosti, znova zesílily.
Ztratil tu křehkou, teprve nedávno nabytou nit rovnováhy, která ho vedla z jednoho dne do druhého.

Po nocích sledoval starou tapetu nad postelí.

Dávala smysl.