Aldorma - Inkoustové stezky

Inkoustové stezky na mapách dávno zaschly. Na cestopisy popisující časy klidné i dech beroucí pomalu padal prach.

Na cestu vyrazili ve třech. Z poslední se vrátili jen dva. Nalézt společnou řeč už však nedokázali. Jejich cesty se rozdělily…

Čas však utopí každou ostrou hranu. Bolest a žal pozvolna vymizí a zůstanou jen krásné vzpomínky. Je jen třeba udělat první krok.

-*-

Poslíček donesl balíček obsahující prázdný deník a jelení parůžky.

Pochopil a bez jediného zaváhání přijal nevyslovenou nabídku.

Sbalit se mu trvalo jen pár chvil. Jako poslední do batohu přibalil Theoský slovník. Nepotřeboval ho, ale věděl, že tím rozbije případné ledy.

Zdálo se, že se na trojici začalo usmívat štěstí. Zanedlouho měla přijet loď s nákladem zboží z Tristenolu, která se měla zdržet jen nezbytně nutnou dobu, aby vyložila část zboží a naložila potraviny a vodu pro zbytek cesty.

Brett se pokoušel je na tu loď dostat. Bylo to složité vyjednávání a stálo ho to nemálo času a hlavně peněz. Navíc se na cestu museli upsat jako členové posádky a čekala je tak dost nepříjemná práce.

„Až napíšu domů, že platím lidem za to, že mě zaměstnají,“ povzdechl si Robin. „Minimálně bratr se potrhá smíchy. Na poli pracovního trhu jsem pohořel.“

Ve víru oslav se Sandrik dostal do části města, kam by se jindy neodvážil vstoupit.
Světla ubývalo. Zvuk muziky utichal. Ze zdí domů proudil nepříjemný chlad.

Sandrik se však nedokázal otočit a vrátit se zpět do bezpečí. Jako by ho něco táhlo dál. Pokračoval, dokud nedošel k domu, z jehož otevřených dveří se linulo příjemné měkké světlo.

„Vejdi s čistým srdcem a jménem přítele na rtu. A já ti povím, kam bude směřovat tvůj osud,“ ozval se hlas staré cikánky.

Sandrik vstoupil a vyslovil jména svých společníků.

„Jsou příběhy, které se neodvážím vyslovit ani ve zdejším podsvětí,“ zašeptala cikánka strachy.

Před cestou měli Sandrik s Robinem doslova romantické představy o tom, jak bude jejich putování probíhat. Jeden už měl před očima obraz hotové mapy a cestovatelské deníky, které bude vydávat. Druhý snil o dobrodružstvích, ve kterých bude za neohroženého hrdinu. Oba dva tak čekalo tvrdé setkání s realitou.

Během prvního měsíce se naučili nejen škrábat zeleninu, ale i stáhnout a vyvrhnout zvěř, aby si vůbec mohli uvařit jídlo. Zašívání děravého oblečení a štupování ponožek by dokázali zvládnout už poslepu. Jak je dřív každá nová práce štvala, teď jí vítali s nadšením. Stačilo soutěžit o to, kdo se ji naučí první.

Cesta pouští ubíhala pomalu a monotónně. Nasadil se šátek přes obličej, aby chránil před pískem a mohlo se vyrazit.

Robin si pomyslel, že je to příjemné. Skryl obličej a nemusel se tak namáhat nasazovat masku a předstírat emoce, které se od něj očekávali. Doposud byl v jejich výpravě za toho šaška, co nezkazil žádnou zábavu. Jenže už neměl sílu dál předstírat. Byla to role, kterou si vybral, protože co jiného mohl nabídnout? Sandrik měl své vědomosti. Brett životní zkušenosti.

„Sandriku, vadilo by, kdybych začal psát zápisky do deníku?“ zeptal se a byl rád, že může skrýt nadšení z kladné odpovědi.

Karavana nadále zůstávala v oáze. Sandrik toho využil, a za pomoci rukou i nohou se dokázal domluvit a nechat si radit s úpravami mapy, kterou se cestou snažil zakreslovat.

Robin volný čas trávil s muži tvořící ochranu karavany a učil se od nich nové způsoby boje. Po celou dobu ale přemýšlel, proč karavana nehodlá pokračovat v cestě. Páté noci se mu dostalo odpovědi.

Už navečer se začal zvedat vítr a kolem půlnoci je dostihla pouštní bouře. Škrábavý zvuk písku narážejícího na stanové plátno, skučení vichru a praskot lámajících se palem tvořilo ničící symfonii.

Nad ránem bouře ustala.
Karavana mohla vyrazit.

Slunce pomalu zapadalo, když se vrátili ke svému stanu. Robin sáhl do vaku a vytáhl láhev fíkové pálenky.

„Na dvoře bych tím nikoho neuctil. Tam pokud nenabídneš o harrenské rudé, tolluskou whisky či adarskou medovinu, nikdo to nepovažuje za vhodný přípitek. Ale co je nám do šlechty, která neví nic o životě a své boje svádí o to, kdo si bude moci pochutnat na drolícím se pečivu bez valné chutě? Je to svět odtržený od světa, kde dceru prodáš nepříteli za příslib klidu zbraní, kterému nevěříš. Ne, ti jsou chudáci a netuší, co je to přátelství, na které teď připíjím.“

Brett seděl vedle Kopra s pohledem upřeným do dáli. Doposud mu šlo o jediné – nenechat se zabít. Udělal pro to všechno. Teď se snažil odehnat myšlenku, že aby přežil, bude muset Kopra zabít.

„Vždycky jsi vtipkoval, že tě jednou přivedu do hrobu,“ pronesl smutně k ležícímu tělu. „Měl ses vsadit. Vyhrál bys.“

Nechtěl to udělat, ale musel. Musel chránit sebe a své přátele. Sevřel nůž pevně v ruce a naklonil se nad Kopra.

„Nechť nad tebou draci bdí,“ zašeptal a probodl mu srdce.

V ten moment nezabil jen Kopra, ale i část sebe samého.
Po mnoha letech se Brett rozbrečel.

Brett stále ležel nehnutě, ale cítil, že již brzy dojde ke střetu. Kopr začínal ztrácet trpělivost. Což povede ke vzteku, který ho donutí udělat chybu.

O půl hodiny později, kdy se Kopr zvedl ze svého úkrytu a začal pátrat po Brettovi.

„No tak, kamaráde, kdepak jsi?“ mluvil lehce zvýšeným hlasem.

Brett nereagoval. Kopr, aniž by to tušil, se pomalu blížil k Brettově úkrytu. Když mu Brett podrazil nohy, zmohl se jen na překvapené zalapání po dechu. Brett vyskočil na nohy, a bez váhání kopnula Kopra do hlavy.

„Zapomněl jsi na první pravidlo,“ odplivl si Brett. „Žoldák se nikdy nenechá vyprovokovat.“

Robin se snažil dívat se kamkoliv, jen na nahý pár. Bylo to ale složité, neboť k němu stále mluvili a jemu přišlo neslušné dívat se při tom na zem.

„Víš, chlapče, nevybral sis zrovna dobrý stan,“ pronesl pán a pohodlně se rozvalil. Že by se hodlal zahalit ho ani na chvíli nenapadlo.

„Velmi se omlouvám. Hned odejdu,“ pokusil se Robin chovat podle vybraných způsobů.

„Tebe nenapadlo, že je s námi něco špatně, když jsme takto odstrčení?“ zasmál se pán a Robin jen zavrtěl hlavou.

„No tak, nestraš ho,“ vložila se do toho žena. „Nejsme malomocní. Jen trošku náruživější a hlasitější.“

„Cože?!“
Ryko, který právě opravoval lavici v kuchyni, málem spolkl hřebíky. Irena, sedící na stole a předčítající poslední dopis od Robina, se zazubila.
„Slyšel jsi dobře, náš synáček jedl červy,“ potvrdila. „A dobrovolně. V Gaetě na trhu jich za pár halířů dostaneš celý kornout.“
„To je hnus,“ nakrčil Ryko nos.
„Jak se to vezme. Spousta chudších lidí si nemůže dovolit maso a tohle je nejlepší náhražka. Dodává jim živiny, udržuje je zdravé. Pokud je umí dobře okořenit, tak si člověk i pochutná.“
„Pochutná? Vážně? Radši mlč, ženo, nebo už v životě nevezmu do pusy nic, co jsi vařila,“ zavrčel Ryko.

Robin utíkal a kličkoval, jak to po něm Brett chtěl. Srdce mu bušilo jak splašené. Hlavou se mu honilo tisíce variant, jak to může dopadnout.

„To dáš, to dáš, to dáš,“ dodával si po celou dobu odvahy.

Konečně spatřil jeden ze stanů, rychle do něj vběhl a o něco zakopl.

„Co to…,“ vykřikl jen a dopadl do polštářů, ve kterých se nahý pár ve věku jeho rodičů oddával manželským povinnostem.

„Já, pardon, promiňte,“ koktal Robin celý rudý.

„Nevadí. Vždycky jsem toužil zkusit to ve třech,“ pronesl pán. „Jen jsem doufal, že to bude s dvěma ženami.“

Robin zalapal po dechu.

Robin se rychle odplazil k palmě a schoval se za ní. Brett ho hbitě následoval.

„Jestli nás z toho dostaneš, udělám cokoliv,“ zašeptal Robin. Brett neodpovídal. „Vážně! Přísahám. I kdybych měl pak zbytek života strávit ve vězení.“

„Nepřežil bys tam ani minutu,“ odpověděl Brett pobaveně.

„Ale jo. Složil bych oslavnou píseň o tom, jak si mi zachránil život uprostřed pouště. Naučil bych ji všechny vězně. Týrali bychom zpěvem strážce tak dlouho, než by nás propustili,“ pokračoval Robin.

„Potřebuji živý terč, abych viděl, kde je schovaný,“ prohlásil Brett a Robin jen překvapeně zamrkal. „Říkal si, že uděláš cokoliv. Utíkej a kličkuj.“

Bylo znepokojující vidět Bretta vystrašeného. Byť byli na cestě už čtvrtým dnem, neustále sledoval obzor, jako by čekal, kdy se vynoří Kopr.

„Kamaráde, řeknu ti, že začínám mít taky strach,“ otočil s Robin k Sandrikovi.

„Jo. Vždycky jsem si myslel, že jemu nic strach nenažene,“ souhlasil Sandrik.

„Přesně. Když jsem ho viděl poprvé, ty jeho jizvy mě vyděsili. Musel jsem mu připadat jako vystrašené děcko, když jsem se bál potřást mu rukou,“ pokračoval Robin. „Schválně mi nabídl tu, kde mu chybí prst. Odnesl si z každého boje nějakou jizvu. Mohl by na svém těle propagovat následky všech těch nesmyslných bojů.“