DMD č. 13. pro 13. 4. 2020. Téma: Zdravá strava

Jak jistě naši čtenáři už vědí, my netopýři nejíme lidské maso a už vůbec ne lidskou krev, nemluvě o tom, že lidi smrdí a jejich vlasy jsou fujtajbl.
V přírodě jíme létající hmyz, někdy i lezoucí, pavouky.
Lidé nám nemůžou nachytat dostatek hmyzu, a tak náš krmí larvami potemníka moučného. Na krátký čas to stačí.
Pokud ale bydlíme s lidmi natrvalo nebo kojíme dítě, dostáváme červy ochucené sypkými minerály a tekutými vitamíny. Jednotvárná strava totiž není zdráva.
Moje oblíbené zpestření je potemník brazilský.
Miluju je!
I rozbolavělá a unavená po porodu jsem seběhla k misce a pořádně si je vychutnala.

Hergot já bych jedla. Ten pastýř včera byl vychrtlý, maso žádné, ostatně v hlavě toho taky moc neměl.

Není to dlouho, co ke mně chodily tucty zvědavců, jeden hezčí než druhý, to byla, panečku, strava! Všichni mladí, zdraví, radost pohledět (a po kratší konverzaci i pojíst). Ale teď? Za poslední týden jen ten pastýř. Jestli to takhle půjde dál, nakonec abych se pásla...

A upřímně, ta konverzace je taky jednotvárná. Mluvím já, oni vyjeveně mlčí. A pak mlčím i já, protože... protože při jídle se nemluví.

Možná by to chtělo jinou hádanku... muahaha, co třeba "Proč bych tě neměla sežrat?"

Pod hladinou není žádný domek. Ani přístřešek. Jen bahno, ryby, kořeny. Karlovi to stačí, není tu doma. Je tu ve vězení, kam se dobrovolně uzamknul. Nenávidí to. Nenávidí, co dělá. Ulevuje od bolesti a přitom ne. Lidé, kteří vstoupí, jsou zlomení. Nemocní. Odráží se to i na duších. Pokřivených, vyprahlých. I kdyby měl zemřít hlady, nepozře je. Nejen z milosrdenství.
A náhle... Bolest? Ano, přítomná. Jinak by sem voda toho člověka nepustila. Ale nemoc? Ne. Nemoc ne. Tělo i duše jsou zdravé.
Hlad. Hrozný, všeprostupující hlad. Zabít, pozřít, utišit tu příšeru! Natáhnout se a...
Ale vždyť tuhle duši zná...
Panebože!

Maminka pekla bábovku málokdy a když už, chutnala úplně jinak, než kousky dobrot ovčas přidávané k obědu v jídelně. Ne tak lehce a sladce. První rok ve školce Fanda do sladkostí vždy jen jednou kousl a měl pocit, že žvýká mončičáka, takže vždycky nechal zbytek kamarádovi.
Babička mu tu a tam podstrčila čokoládovou tyčinku. Máma na to časem přišla. Chvíli se zlobila. Nakonec svolila, ale nejdříve musel sníst oběd.
Bábovka chutná jako od babičky, ale stará paní není babička a je zvláštní, má oči černé jako uhel
Pro Fandu je však lepší být u ní než sám pod kamennou oblohu.

Šedovlasý benefixák zareagoval na Leydenforzovu výzvu: "My jsme zástupci města Rolintu, chceme zjistit, co se tu děje, a vy tu děláte co?"
Sotva domluvil, pokročil vpřed mladý blonďatý yabbaista: "Profesor Leydenforz? Ano, jste to vy! Daisz Wertrankell, studoval jsem u vás..."
"Wertrankell! No jistě! Před dvanácti lety, zkouška z pokročilé teorie magického pole - napotřetí s odřenýma ušima," obrátil se k šedovlasému, " Já a mí kolegové z university zde zkoumáme totéž."
Voják se mezitím zvedl a oprášil: "Universita? Jen jestli to není vaše dílo! Cestou jsme nasbírali půl tuctu mrtvých zajíců," pozvedl ruku s ušáky.
"Prosímvás! Ale ty mršiny rozhodně nejezte!"

„A bude se jmenovat Liduška,“ pípla Maruška.
„Cože?“ vyvalila oči Darja. „Kozu? Všechno tu zničí! Ožere stromy!“
„Nene,“ hlesla Maruška. „Bude se pást na stráni, tam, co se to nedá posekat… Bude užitečná! A udělám kozí sýr! S brusinkama bude skvělý!“
„Kozu s brusinkama?“ zvedla Alex oči od knížky. „Jste se zbláznily? Koza smrdí!“
„Já bych si dala radši jehněčí,“ přidala svou trochu do mlýna Bibi. „Kozy nejím!“
„Ale kozí mléko je zdravé! Taky můžu vyrobit tělové máslo! Pleť po něm omládne a zjemní!“
„Omládne se po něm, říkáš?“ převalila slovo omládne na jazyku Darja. „Výborně! A bydlet bude kde?“