Statek je rodu ženského

“Rukavice máš?” 
“Ano, tati.”
“A taky…”
“Všechno mám. Nic jsem nezapomněla.”
“Takže jedeme?”
“Ne. Jedu sama. Vlakem. Nejsem malá.”
“Je ti sotva patnáct!”
“Už mi bylo!”
Lukáš vstal. “Kufr máš jak krávu, musíš přestupovat a vůbec, máme za tebe zodpovědnost. Aspoň poprvé tě odvezeme autem.”
Lehce nasupenou Pepinu vyložili u internátu, dovnitř jim samozřejmě jít nedovolila. Zůstali sedět v autě. 
“Vždyť ještě včera to byla naše malá holčička!”

Dům byl tichý a působil prázdně.
“Teď to takhle bude pořád?” podívala se Bibi na Lukáše.
“Jaké si to uděláme, takové to budeme mít,” objal ji a významně pohlédl směrem k ložnici.

Maruška nevěřícně sledovala své dva bratry, kteří po letech zjistili, že jejich otec už nebydlí ve svém bytě, ale u ní na statku.
“Měl bys ten byt prodat,” radil František. “Pár set tisíc by se mi do podnikání šiklo!”
“Prosím tě, zas bys je tam jen utopil,” oponoval mu Bedřich. “Vyhoď nájemníky, my se tam s Andreou nastěhujem. Nájmy sou drahý.”
“Ne! Prodat a rozdělit prachy napůl! Však si nám to slíbil!”
Vašek se nadzdvihl, ale Ryba ho gestem zastavil.
“Hoši,” pravil jedovatě. “Štěkate na špatny strom. Byt je davno Mařky. Jedina se o mně totiž postarala. A včil ven!”

“Ten chlap je hroznej,” špitla Bibi Darje. “My si přišly pokecat, a on se nedá odbýt!”
“Jsi prostě moc atraktivní,” vyprskla Darja. 
“A on ztřískanej jak Dán!”
Teď vyprskly obě. Číšník před ně postavil druhou láhev.
“Slečno, můžu vás pozvat na drink?” připotácel se znovu muž ve středním věku.
“Moment,” odbyla ho Bibi. Naklonila se k Darje. 
“Hele, jdu na WC. Zkus ho nějak vyprovodit. Prostě řekni, že jsem pryč.”
“Jak pryč?”
“No, že kdybych tady do pěti minut nebyla, tak už tady nejsem.”
“Ale vždyť tu seš?”
“Ale nebudu! Jestli ten vobejda do pěti minut nezmizí, zdrhám záchodovým okýnkem!”

Maruška zoufale zírala do vany. Teď, když jsou všichni pryč, se ta nešťastná ryba rozhodne umřít? Leklá nebude k jídlu!
“Tatínku,” rozrazila dveře Rybova výminku. “Musíš zabít kapra!”
“Já?” vyděsil se Ryba. “Proč já? Maš tu Vaška a Annu! Já nic take nerobim!”
“Odjeli s dětmi pro stromek a velký nákup, jsme tu sami! Kapr plave břichem vzhůru a já ho zabít nedokážu!”
“Ni!” prohlásil otec rozhodně. “Já bych ho moh tak leda zastřelit! Do ruky ho brat nebudu!”
Maruška práskla dveřmi a v běhu honem vytáčela číslo.
“Rudo! Prosím tě, okamžitě přijeď!”
Sousedská výpomoc zafungovala. Štědrovečerní večeře byla zachráněna.

“Jé, vy jste si konečně pořídili pejska,” kvitovala nadšeně Darja. “Ten je krásný! To je šeltie? Vypadá jak zmenšený Punti!”
“Kdepak šeltie,” zavrtěla hlavou Anna. “To je vestaj.”
“Vesnické tajemství?” zasmála se Darja. “Kde jste k němu přišli?”
“Přivedl ho Vojta. Našel ho před pár dny v lese, když byl na vyjíždce s Ferdou. Nějaký hajzl ho tam přivázal a nechal být. Byl chudák hladový, špinavý, jak se válel ve vlastních výkalech, zadredovaný až hrůza…”
“Tak to si u mě Vojta šplhnul,” řekla vážně Darja. “A toho hajzla, co ho tam přivázal, bych chtěla dostat do rukou, to ti povím!”
 

“Nic mi neříkej!” zaječela Karolína. “Je mi to všechno jasný! Žádné školení! Co to bylo za ženskou! Mluv! Nebo radši mlč!”
“Prosím tě, Karolíno,” začal Jiří. “To už tady přece jednou bylo! Žádná…”
Karolíně ale žárlivost zatemnila mozek. “Neřekneš? Tak víš co? Sbal si ten svůj smradlavý kufr a táhni za ní zpátky!”
Jiří naštvaně kufr opravdu popadl. Nezavřel ho, ale otočil dnem vzhůru. 
“Ty žárlivko jedna praštěná,” zalovil ve změti prádla. “Tohle mělo být pro tebe! Překvapení! Jenže jak s tím ti blbci na letišti mlátili, tak povolilo víčko, chápeš!”
“Jiří,” zjihla Karolína. “Kvetoucí korál! Hit sezóny! Jsi úžasný!”
 

Karolína s radostí objala Jiřího. “To je prima, že už jsi doma!”
I Jiří se usmál. “Ani nevíš, jak jsem se těšil! Školení bylo skvělé, ale jsem příšerně utahaný.”
“Běž si odpočinout, já ti zatím ohřeju guláš,” odkráčela Karolína do kuchyně. Cestou minula kufr, který Jiří nechal v předsíni. Začichala. Co to jenom… Zastavila a vrátila se zpět. Opatrně vzala zavazadlo a postavila ho na stolek. Zámky cvakly. Odér zesílil. Vytáhla košili, čichla a zamračila se.
“Jiří! Mohl bys mi něco vysvětlit?”
“Co?”
“Jak to, že z tvé košile cítím dámský parfém?” 
“A sakra…” začal Jiří, ale dál se nedostal.
 

“Na tom není nic těžkého,” řekla Marta. “Vážně chceš recept sepsat?”
“Určitě. Chci Jousefa překvapit. Tvoje svíčková je excelentní.”

“Mám všechno?” přehlédla  Jindřiška stůl. Pak popadla struhadlo. Po chvíli zhlédla kupu zeleniny a lehce znejistěla. Pokrčila rameny. Mrkve i petržele mělo být stejné množství jako celeru. Copak může za to, že vážil skoro dvě kila?
Po hodině se z trouby začala linout úžasná vůně. Jindřiška nadšeně nakukovala do pekáče. Pak vyndala měkké maso, pustila se do mixování.

“Miláčku,” řekl Jousef, když odložil příbor. “Tvoje svíčková je úžasná. Ale proč jí máme plný prádlový hrnec? Hodláš uspořádat hostinu pro půl vesnice?”
 

“Už jsem téměř skončila,” řekla sladce paní Slimáčková. “Nic, co by se nedalo vyřešit dohodou, jsem při kontrole nenašla.”
Anna zaťala zuby. “Jakou dohodu myslíte?”
“Vaše sýry jsou opravdu výtečné. To drobné hygienické pochybení,” významně mrkla, “určitě dokážete v budoucnu řešit. Teď se domluvíme na pokutě.” 
Zatracený kocour, vzdychla Anna. Prosmykl se sýrárnou přesně nevhod! “Tak kolik?”
”S čistým zápisem pět tisíc, s pravdivým deset.”
“Potřebuju kafe,” hlesla farmářka. 
“Tak uvařte rovnou dvě,” zašveholila kontrolorka.
“Raději tři,” ozvalo se ode dveří. Pavel Kučera, Karolínin zeť, takto pracovník hospodářské kriminálky, se usmál. “Díky, Anno, za echo. Tak to sepíšeme, paní Slimáčková.”