Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Když se Basil poprvé setkal s Dorianem Grayem, měl malíř pocit, že mu mladík vidí na dno duše.
S postupem času Basilovi začínalo být jasné, že jeho náklonnost ke krásném Dorianovi není pouze chvilkové poblouznění. Ačkoli se malíř snažil držet své pocity hluboko uvnitř, obával se, že tam nebudou moct zůstat pohřbené navždy. Co hůř, cítil, že sám objekt jeho citů to ví. Dorian totiž přistupoval k Basilovi s jistou škodolibostí. V jednu chvíli se jej letmo dotýkal, v tu další s rozverným zlomyslným úsměvem utíkal pryč s lordem Henrym.
Basila to nesmírně trápilo, ale mohl snad Dorianovi cokoli vyčíst?
“Gravitace… Zvláštní... Dobrá, soustřeď se. Chůze. Jeden krok, druhý.”
Pomaloučku a nejistě se vydala k městu.
Blátivá cesta se změnila na asfaltku, přibyly chodníky a budovy. Přibylo i kolemjdoucích, kteří házeli znepokojené pohledy na její zablácené letní šaty. Dva z nich jí dokonce nabídli pomoc.
Zdvořile odmítla.
Musela být opatrná. Lidé skončili v karanténě na pozorování pro menší výstřelky než tvrzení, že jsou vtělená Múza.
...
Do vchodu jí pustil starší pán.
Druhé patro, dveře č. 15.
Zaklepala.
Po chvilce se dveře otevřely a v nich stál hubený mladík.
Horní a Dolní Uš mnoho společného neměly, tu se živili zemědělstvím, tam pastevectvím, tu rozhodovala rada starších, tam náčelník, i bohy měli malinko jiné, ale řeč podobnou, navzájem si nepřekáželi.
Jednoho dne přijeli objevitelé, zajásali, hurá, objevili jsme divoké končiny, teď to tady bude naše, domácích se na nic neptali, obě Uši obehnali hranicí, ať se to líp hlídá, taky zatrhli pastevectví, protože dobytek na hranice moc nehleděl, jenže Hornoušané tím přišli o obživu, zaútočili na Dolnoušské, byla z toho válka, a objevitelé řekli, no podívejte na ty divochy, po dobrém to neumějí, je vidět, že naši pevnou ruku potřebují!
nahrazuji téma 16 pro 16. 4. My se nedáme
vytvářím nový karanténní dům a umetám si cestu ke crossoveru se Záchrannou stanicí záporných postav
osazenstvo Záporného domu v karanténě
Jago ze hry Othello, 4 mrtví (z toho 2 přímo)
Volumnie ze hry Coriolanus, 1 mrtvý (z toho 0 přímo)
Edmund ze hry Král Lear, obtížně stanovitelný počet mrtvých, žádný přímo
Pučmeloud aka Aaron ze hry Titus Andronicus, 5 mrtvých (z toho 1 přímo)
Vincentio ze hry Něco za něco, 0 mrtvých, tvrdí, že je tu omylem, ale my víme svoje
Paulina ze hry Zimní pohádka, sociální pracovnice, ve volném čase sochařka
(Snažil jsem se najít ty echt záporáky, co ještě nejsou v žádném domě, a dalo mi to celkem zabrat. Oni totiž ti Shakespearovi záporáci nejsou úplně zákonně zlí a leckdo by prošel jako neutrál. Navíc umějí tak nádherně okecat, proč to dělají, že je často milujeme víc než ty hodné pitomečky, co se nechají oklamat a/nebo zamordovat.)
Paulina: Kdo dal mojí soše transparent ZVÍTĚZÍME! a proč?
Volumnie [lakuje si nehty]: To byl Vincentio.
Vincentio: Hleďme, potrefená husa kejhá. Ty vaše samolepky ŘÍM NEDÁME jsou už všude, bojím se podívat do svého šuplíku s prádlem.
Edmund [se samolibým úsměvem]: O své prádlo se nebojte, dáma má naštěstí vkus.
Pučmeloud: Vzhled není všechno, milánku. Důležitá je píle, všestrannost a pořádná výbava!
Jago [dělá si poznámky]
Volumnie: Vše záleží na tom, pánové, jak dlouho tu budeme zavření. Ale upozorňuji, že OČEKÁVÁM JEN PERFEKTNÍ VÝKONY!
Jago [stranou] Dokud nečekáš perfektní podfuk, jsem v klidu. Tuhle společnost by dokázalo rozeštvat i nemluvně.
„Včera skopový, dneska skopový, a ať sem trajcén, esli to zejtra nevypadá zasejc na skopový!“ zavrčel Berta.
„Co chceš víc? Zažili sme cestou časy, kdy bys bejval Vildovi poděkoval za takovej pěknej kousek tučnýho berana z údolí, jako je tendle,“ odsekl Vilda. „Skopový maso je dobrý na růst, udržování a vyživování svalový hmoty. Nejen, že je v něm spousta proteinů, ale je to taky zdroj minerálů a vitamínů včetně železa, zinku a vitamínu B12. Navíc...“
Vilda vykládal a vykládal, až obloha zesvětlala a rozezpívali se ptáci. To bylo snadné, pomyslel si Bilbo, když zlobři zkameněli, a vydal se pro trpaslíky.
Už to bylo několik týdnů od nakázání, že nesmějí opustit své domovy. Nikdo nevěděl, co bude dál. Dokud se král o zprávy táhnoucí se z druhé strany království nezajímal, tak vlastně o nic nešlo. Někteří sice byli nervózní a vystrašení, ale většina to přešla jako pouhý výmysl, něco, čeho se není třeba bát. Lidé se bavili, vtipkovali a uzavírali sázky. Vždyť je to bizarní, proměna člověka ve strom, na to nemůžete přece umřít. Vsaďme se, není se čeho bát! Pak ale přišlo nařízení. Někteří se tomu stále smáli, navíc doposud se jim nic nestalo, a král je stejně zachrání, ne?
Varování - pár slov splynutých v jedno (to se smí!), sprostá slova.
Řada z nás by v sobě potřebovala právě takový maličký detektor mít. Někdy jsou naše emoce docela nicneříkající, a my zmatení.
Pink - jsi naštvaná, protože se ti zdálo, že se s tebou rozešel a pak tě podvedl s čubkou z Tinderu!!!!
Pink - jsi unavená, neměla jsi o půlnoci čumět na Netflix
Pink - máš hlad. Ne, fakt, já vím, že si myslíš, že jsi naštvaná, ale máš hlad
Pink - máš PMS, sorryjako
Pokud si myslíte, že neexistuje nic horšího, než hladový jedinec či žena před menstruací (haha!), tak tu máme -
- Krytona, robotickou uklízečku pos*aných hajzlíků, který se učí ambivalenci!
"Jasně, že se nedáme, ohoho!"
"Dejte mi sem tu s několika nosy, ať ji můžu do všech praštit!"
"Na tohle jsem se připravoval celou svou akademickou kariéru!"
Zuzana byla upřímně překvapená jejich entuziasmem.
"Ale plány jídel a odpoledních šlofíků zůstanou doufám stejné?"
Mumlání ve Velké síni získalo úplně jinou dynamiku, už nebylo zdaleka tak útočné. Zuzana potřásla hlavou a v duchu si vyplatila výhru za sázku, kterou uzavřela sama se sebou.
"Kolegové!" zahřměl hlas arcikancléře Výsměška.
Zuzana pohledem zabloudila ke vzdálené stěně, kde skupina mladých studentů zuřivě mlátila do svých iImpů. Rozšafín Ctibum zachytil její pohled a kývl na ni.
Přenesme se do tuhé zimy roku 1943, kdy byla dobojována bitva u Stalingradu. Tento významný historický mezník by rozhodně vydal na víc než 100 slov. Nechme ve velmi stručném shrnutí proběhnout bitvu mezi dvěma nepřáteli, personifikovanými zeměmi, kdesi v ruské pustině.
Postavy: Ludwig Beillschmidt (Německo, v té době pod vedením Třetí říše)
Ivan Braginski (Rusko, tou dobou Svaz sovětských socialistických republik)
„Za nimi!“
Němec měl ošlehané tváře. Vojáci zakopávali o zmrzlé hrudky, propadali se do závějí a jen vidina vítězství je hnala za nepřipravenými sovětskými cvalíky.
Dostihli je. Padali po zádech do sněhu, ruce bořili do závějí. Velitel vydal pokyn, aby muži nikomu neublížili. Sám se sklonil nad postavičkou v beranici.
„Na tenhle okamžik jsem čekal, Braginski,“ ucedil. „Brzy poznáš, čeho jsem schopný.“
Sovět se uchechtl. „Vsadíš se?“
Byla to past. Zatímco skupinka neschopných rozptylovala Němce, ozbrojená jednotka se jim dostala za záda. Ludwiga srazila k zemi cizí pažba. Ivan vstal a přitáhl ho k sobě. „Teď si budu hrát já...“
Nespočet německých vojáků našlo smrt v sovětských lágrech poté, co byli po bitvě u Stalingradu pochytáni, někteří zemřeli už cestou do táborů. Sázka na smrt byla v tomto případě téměř stoprocentní, protože jen hrstka se jich vrátila po válce domů.
