Obraz Doriana Graye

Basil Hallward se sice narodil v Londýně, ale jak tomu u umělců bývá, jeho srdce volalo po Paříži. Tato touha dosáhla svého vrcholu jednoho mlhavého listopadu, kdy malíř koupil lístek na vlak, který odjížděl patnáct minut po půlnoci, a s kufříkem v ruce vyrazil na nádraží Victoria.

Více než po umění teď ale srdce zatoužilo vidět Doriana Graye, přestože původně neměl v úmyslu se s nikým loučit. Boj rozumu se srdcem v tomhle dávno prohrál, a tak zamířil na Grosvenor Square.

O hodinu později se jeho srdce zachvělo naposledy.
Půlnoční vlak do Paříže odjel, aniž do něj Basil Hallward nastoupil.

„Doriane!”
Basil byl vyděšený. Mladý pan Gray mu poslal naléhavý vzkaz, aby přišel, jakmile to bude možné. Basil již potvrdil svou účast na večeři ve velmi vážené společnosti, obratem ale poslal sluhu s omluvou a vyrazil za Dorianem.
Krásný mladík, jeho múza, seděl na posteli, zlatavé vlasy rozcuchané a srdceryvně vzlykal. Basil nedbal vybraných způsobů a vrhl se k Dorianovi.
„Doriane, co se stalo? Povídejte!”
Mladík vzlykl a dostal ze sebe: „Basile…” Přijal malířův kapesník.
„Basile, jen mě obejměte.”
Basil byl tímto požadavkem poněkud zaskočen, Dorian ale uchopil jeho paže a omotal si je kolem ramen.
„Držte mě a nepouštějte.”

Kam nejlépe ukrýt vlastní portrét v životní velikosti, když nám pohled na něj působí duševní muka?
A) Do sklepa.
B) Na půdu, do našeho bývalého dětského pokoje.
C) Kamkoli, hlavně k němu nepouštět malíře!

Jak se rychle zbavit těla?
A) Zahrabat na zahradě.
B) Spálit!
C) Zavolat přítele chemika na telefonu.

V kolik hodin odjíždí poslední noční vlak do Paříže?
A) O půl dvanácté.
B) Jen střední třída jezdí vlakem.
C) Nestarej se, stejně ho nestihneš.

Kdybych náhle potřeboval změnit identitu, jaké jméno bych si vybral?
A) Jean des Esseintes.
B) Henry Wotton.
C) Jen střední třída náhle mění identitu.

Bál lady Windermerové byl v plném proudu. Pánové v nudných fracích tančili s dámami, které mrkaly dlouhými řasami a ukazovaly zářivé úsměvy.
„Je to jako sledovat kočky, když loví myši,“ pronesl lord Henry nonšalantně a se zaujetím pozoroval dav. „Jenže tyhle myši kočkám ještě nadbíhají.“
„Nemáš v sobě kouska citu, Harry,“ zamračil se Basil. „Buď trochu romantik.“
„Neobyčejně se ve mě pleteš, já mám citu na rozdávání. Ale moje city se od těch tvých poněkud liší.“
„Jak?“
„Ty jsi zamilován pořád, docela jako já a jako všechna ta omladina. Jenže ty miluješ stále. A my ostatní? Jen přes plesovou sezónu.“

Basil was leaning against a trunk of a really old tree. Although his life up until now was indeed an unhappy one, Basil decided to change that. His stomach filled with butterflies when he imagined Dorian pushing him against that tree. In this case, there were no actual butterflies as the phrase was used figuratively. That means he felt like there were butterflies.
But as I said, his life was quite unhappy. Before he could express his feelings, Dorian told him he was in love with a woman and Basil's heart broke, figuratively, as he leaned back against the tree.

Vážený pane Hallwarde,

doslechl jsem se, že sháníte modely pro své obrazy. Snad nebudu znít příliš domýšlivě, ale mé okolí na mě pěje ódy. Často mě přirovnávají k Adonisovi. Nebudu se dlouze rozepisovat o své rostlé postavě, bezchybné kůži, zlatavých vlasech nebo hlubokých očích. Snad by se hodilo poznamenat, že mé plné rty skýtají mnohem více potenciálu než jen čarokrásný vzhled.
Doufám, že přijmete mou nabídku k osobnímu setkání. Kvalitu svého budoucího modelu přece jen nejlépe posoudíte na vlastní oči.
A andělský zjev není to jediné, co Vám mohu nabídnout. Záleží pouze na Vás.

S pozdravem
Váš nedočkavý Dorian Gray

Toho večera se u lady Narboroughové sešla spíše komorní společnost. Lord Henry se necítil dobře a bylo mu skutečně líto, že se večeře nezúčastní, snad někdy příště. Alespoň tak to Dorianovi říkal, když před několika hodinami se zářivým úsměvem a kytičkou v klopě odcházel do klubu.

„Náš přítel má vskutku obdivuhodný talent. Je mu nevolno vždy, když pořádá večeři žena, která přesáhla třicet let,“ smála se lady Narboroughová. „Ach ano, mládí utíká rychle. Ale vy, Doriane, nevypadáte ani o den starší než při našem prvním setkání. Kde je zakopán pes?“
Dorian Gray se potutelně usmál. „Péče o pleť dělá zázraky.“

Když se Basil poprvé setkal s Dorianem Grayem, měl malíř pocit, že mu mladík vidí na dno duše.
S postupem času Basilovi začínalo být jasné, že jeho náklonnost ke krásném Dorianovi není pouze chvilkové poblouznění. Ačkoli se malíř snažil držet své pocity hluboko uvnitř, obával se, že tam nebudou moct zůstat pohřbené navždy. Co hůř, cítil, že sám objekt jeho citů to ví. Dorian totiž přistupoval k Basilovi s jistou škodolibostí. V jednu chvíli se jej letmo dotýkal, v tu další s rozverným zlomyslným úsměvem utíkal pryč s lordem Henrym.
Basila to nesmírně trápilo, ale mohl snad Dorianovi cokoli vyčíst?

„Co si myslíte o té zpěvačce, Harry? Není půvabná?“ zeptal se Dorian. V této operní lóži se z nich stávali pravidelní posluchači.
„Kdyby se za falešný zpěv zavíralo, všemožní zločinci by chodili mezi námi, neboť v celách by pro ně nezbylo místo.“
„To je trochu kruté, nemyslíte?“
„Kruté? Kdepak. S jednou zpěvačkou jsem se málem oženil, i když zpívala příšerně. Ženatý muž totiž slyší jen dva druhy věcí: ty, které slyšet chce a ty, které slyšet potřebuje.“
„Vy jste vážně tak cynický, jak se o vás říká.“
Na to se lord Henry jenom usmál. „A vám to, Doriane, vůbec nevadí.“

Na obraze byl namalován muž, který ani vzdáleně nepřipomínal Doriana Graye. Oči měl prázdné, výraz hrubý. Spálený vášněmi života.
„Gladys, drahoušku, podala byste mi šálek?“ zašveholila lady Windermerová. Zábava byla v plném proudu.
„Zajisté, milá přítelkyně. Slyšela jste, že lady Cheveleyová se bude vdávat?“
„Opravdu?“
„Dozajista. Zlé jazyky tvrdí, že pro peníze.“
„A ty nejhorší, že z lásky,“ dodal mladý muž.
„Ale pane Grayi,“ zasmála se lady Markbyová. „Nejhorší mluví jen o vás a vašem portrétu.“
„Stál mě duši!“ usmál se Dorian. Paniku skrýval dokonale. „Ukazuje všechny mé hříchy.“
„Úžasně půvabná historka, pane Grayi. Škoda, že není pravdivá,“ povzdychla si.

Dorian se zálibně zhlížel v zrcadle stojícím v rohu pokoje. Trochu se pootočil, aby si mohl prohlédnout své tělo z co nejvíce úhlů. Jednou rukou si projel zvlněné vlasy a tou druhou se dotkl svých růžových rtů. V očích se mu zračil úžas, jako by ani nevěřil, že sám může oplývat takovou krásou.
Basil v té době již dokončil očistu svých rukou a vstoupil do místnosti, aby mladíka osobně vyprovodil. Když ale uviděl Doriana tak zaujatého vlastním odrazem, rozhodl se ho nerušit a stoje ve dveřích pozoroval to nebeské stvoření.
Hlavou mu přitom blesklo několik ne až tak svatých myšlenek.

„Jste mladý, nádherný!!!“
„No právě!“ Zíral do zrcadla. „Nezasloužím si lepší péči? Ve 25 je každý mladý a krásný. Žádné umění.“
....
„Chci být starý!! ...stárnout tak rychle, že mi budou závidět! Chci do důchodu!"
„Co??“
„Chci ihned zestárnout! Obraz to zařídí, přinést, odhalit!“
...
„Ale ne Vás! Můj obraz, kde jsem tak nechutně mladý. Bože tak zdravý! Nějaká choroba nebyla by? Zasloužím si lepší péči zdravotního systému, než jen prohlídky jako dosud!“
„Obávám se, že pak nebudete tak moc úspěšný ve společnosti, pane.“
„Ne! Copak jsi slepý? Stařešinové vládnou světu! A ženy? Pche! Všichni staří, šediví, nemocní. Mládí? Pryč s ním!“

Bílou košili pečlivě zapnul a urovnal. Poté následovala vesta s vázankou. Obojí v barvě rozbouřeného moře. Paradoxně. On totiž nikdy divoký nebyl.

Oblečení rychle skončilo na podlaze, pomačkané, pošlapané. Nezajímalo je to. Nahá kůže byla na dotek mnohem příjemnější.

Těšil se až Doriana znovu uvidí. Henry si ho již zcela přivlastnil. A Basil to nerad přiznával, ale žárlil. Chtěl mít Doriana jen pro sebe.

Dorian mu prudce roztáhl nohy a vzal jeho penis do úst. Basil jen zalapal po dechu.

Odcházel s předstihem patnácti minut. Srdce mu vzrušeně pumpovalo v hrudi.
A to si myslel, že jdou pouze na večeři.