Obraz Doriana Graye

"Everything will be just alright," said lord Henry, and Dorian grinned.
"What the hell are you talking about?"
"No hell. Not for us, dear boy. There is still hope." He was slurring his words. Dorian smiled at the young man sitting half-naked on his lap, rubbing his thigh.
"He told me," continued lord Henry, unbothered.
"Who?" Dorian asked.
"The mouse."
Maybe, if they weren't already in an opium haze, this conversation would sound strange to Dorian and his boy toy.
"He came to me and told me there is still hope. Even for us."
"He was a liar," Dorian laughed.

Dorian took out his pocket watch and turned on the secret setting. It was time to go home. Dead bodies were scattered around him, and the world started collapsing. The earth was shaking under the weight of his sins.
The next moment, he was stepping through a golden human-sized picture frame. The sound of explosions, collapsing buildings and horrifying cries turned into silence.
The portal will soon revert into a painting. Until he wants to use it again.
Now, he had to hurry. His shirt was crimson red, and lord Henry was waiting. They were going to the opera tonight.

Forever21 Babi, tak jak?
grannycool premyslela jsem.
Forever21 Přemýšlení škodí pleti, jak by řekl Henry. A? Našlo se něco?
grannycool máme psy. zamek. pani kneznu.
Forever21 Aristokratka! Je zhýralá? Pořádá tematické večírky?
grannycool ma rada prochazky.
Forever21 Aha. Víte, musíte dát lidem vášeň. Jako já. Probudit jejich hluboké touhy. Pak se čtenáři pohrnou. A ne jen ti odsouzenci, co vás dostanou povinně. Máte hluboké touhy?
grannycool mame hluboký splav
Forever21 Tak jinak. Co děláte?
grannycool plejeme zahradku. peceme buchty.
Forever21 Začínám z vás šedivět, což nemá být možné.
grannycool sukame po svetnici
Forever21 …
grannycool …
Forever21 …s tím už můžeme pracovat.

Ta kniha způsobila nevídaný skandál; samozřejmě ji musí mít. Neví určitě, co čekal. Knihu však otevře na první straně a čte:

The artist is the creator of beautiful things.

Stále si není jistý, co čekal. Začíná ale chápat, co dostal.

Koupí si několik vydání jako módní doplněk - každému dá udělat jinou vazbu. Přátelé v klubu si ho dobírají, ale on jen odsekne - je přirozené mít u sebe svoji podobenku, vy sviňáci.
"Tu knihu jsi přečetl, naučil nazpaměť, nosíš v kapse - co bude dál?" popichují ho. Pozvedne sklenici k přípitku.

"Dál? Potkám se s autorem."

Opilý smích zaperlí jako bublinky šampaňského.

"Společnost nemá kouska citu," povzdechl si malíř.
Lord Henry vážně pokýval. "Také není v sezóně nic nudnějšího, než něžný cit. V módě jsou prázdná slova a plné křivky."
"Mohl bys chvíli nebýt cynický? Doriane, řekněte mu něco."
"Ušlechtilý cit je ohromně zajímavý. Je totiž předchůdce každého hříchu."
Pak Dorian konejšivě dodal: "Vás samozřejmě nemyslím, Basile. Vy máte citů za nás oba."
"Nepředstírejte bezcitnost, Doriane. Nesluší vám."
"Nejsem bezcitný - prožil jsem mnoho procítěných neřestí." Věnoval malíři okouzlující úsměv. "Pokud to pro vaši čistou duši nebude přílišné pokušení, mohu vám o nich vyprávět."
Basil polkl. Společnost je ztracená. A on - s ní.

Basil chtěl Dorianovi porozumět. Nestačilo mu jen obdivovat jeho krásu, chtěl proniknout hlouběji.
Snažil se číst v jeho očích, ve výrazu tváře, v držení těla, v tónu hlasu i jeho pohybech a gestech. Úvahy o Dorianovi často vyplňovaly Basilovu mysl, když zrovna maloval nebo když se pokoušel usnout.
Zdálo se mu, že ačkoli si Henry dokázal mladíčka podmanit jedinou větou, také mu neviděl pod povrch. Nerozuměl. Nechápal. A asi po tom ani netoužil.
Jako by Dorian byl napsán nějakým neznámým jazykem, starodávným písmem, jako by nynější kapitola jeho života byla čitelná jen pro něj samotného.
Zbývala jen schránka - čarokrásná ilustrace.

Basil Hallward se sice narodil v Londýně, ale jak tomu u umělců bývá, jeho srdce volalo po Paříži. Tato touha dosáhla svého vrcholu jednoho mlhavého listopadu, kdy malíř koupil lístek na vlak, který odjížděl patnáct minut po půlnoci, a s kufříkem v ruce vyrazil na nádraží Victoria.

Více než po umění teď ale srdce zatoužilo vidět Doriana Graye, přestože původně neměl v úmyslu se s nikým loučit. Boj rozumu se srdcem v tomhle dávno prohrál, a tak zamířil na Grosvenor Square.

O hodinu později se jeho srdce zachvělo naposledy.
Půlnoční vlak do Paříže odjel, aniž do něj Basil Hallward nastoupil.

Večer byl vlahý a kromě nich na balkónku nebyl nikdo, jen z vedlejších pokojů sem doléhalo štěbetání nejvybranější londýnské společnosti a půvabné piano.
"Skutečně vás nepřesvědčím, abyste mi ten obraz ukázal?" zeptal se malíř.
"Ale jaképak přesvědčování, drahý Basile," usmál se mladík nonšalantně. "Kdybych neměl žádné tajemství, brzy bych vás začal nudit, ne?"
Zevnitř se ozval tlumený smích, Lord Henry zrovna dovyprávěl nějakou historku místním dámám.
"Dobře víte, že je to lež."
"Nebojíte se pravdy? Ani té o obrazu?" Dorian se spiklenecky usmál a naklonil se blíž, až se jejich tváře téměř dotýkaly. "Jsou na něm vidět všechny moje hříchy."

„Doriane!”
Basil byl vyděšený. Mladý pan Gray mu poslal naléhavý vzkaz, aby přišel, jakmile to bude možné. Basil již potvrdil svou účast na večeři ve velmi vážené společnosti, obratem ale poslal sluhu s omluvou a vyrazil za Dorianem.
Krásný mladík, jeho múza, seděl na posteli, zlatavé vlasy rozcuchané a srdceryvně vzlykal. Basil nedbal vybraných způsobů a vrhl se k Dorianovi.
„Doriane, co se stalo? Povídejte!”
Mladík vzlykl a dostal ze sebe: „Basile…” Přijal malířův kapesník.
„Basile, jen mě obejměte.”
Basil byl tímto požadavkem poněkud zaskočen, Dorian ale uchopil jeho paže a omotal si je kolem ramen.
„Držte mě a nepouštějte.”

Lord Henry vypadal nadmíru spokojeně. Ale Dorian, který seděl naproti němu, se necítil ve své kůži. Bylo toho až příliš mnoho nového najednou.
„No tak, Doriane. Čím začneme?”
Mladík si pozorně vyslechl dlouhý seznam nápojů a byla mu nabídnuta dýmka, cigarety i opium. Krásná dívka, která je obsluhovala, se protáhla až příliš blízko kolem něj.
Jeho společník si všiml rozpaků na mladistvé tváři.
„Víte co, Doriane? Vyberu za vás. Jen se zhluboka nadechněte a užívejte si to. Nebudete zklamán, nebojte se.”
Dorianovi se značně ulevilo. Zabořil se hlouběji do pohodlného křesla a zavřel oči.
Henry si ten pohled opravdu užíval.