Hetalie

První světová válka, doba zbytečných omylů. Velitel německých vojsk nemohl uvěřit, že se nechal uvrtat i do té druhé, a navíc se uvolil vycvičit k něčemu platnému poněkud dětinského Itala. 

Přece musí být důvod, proč tohle dělá!

Vyzbrojen nejnovější technikou se jal dokumentovat počínání novopečeného spojence, a zůstával mu nad tím rozum stát!

„Vidíme Itala v jeho přirozeném prostředí. Po siestě, lehce dezorientovaného, hledajícího pochutinu. Návnadu v podobě pizzy máme na talířku, na který vzápětí dopadne… a to dosti rychle… kovová klec. Testované zvířátko spokojeně chroupe, neví, že se ocitlo v pasti. Potvrzuji, že výcvik tohoto jedince je zcela nemožný.“

Arthur cítil ve vzduchu katastrofu. 

„Co že jdeš dělat?“

„Seveřani mě pozvali do klubu.“ Amerika vytáhl červenočernou kartičku s kozlí hlavou. 

„Hm, metal. A ty víš, co to je? Posloucháš country!“

„No, říkali, že se na mě těší!“

Ještě notnou chvíli ho Angličan odrazoval, než nakonec rezignoval: „Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv!“

Úderem desáté se rozletěly dveře, do nich vkročil usměvavý kovboj. Zadíval se po přítomných, poznal jen dva. Berwalda s černým křivákem, rukavicemi a kovovými cvočky. A Tina, toho nevinného chlapečka, s tričkem s obráceným pentagramem a potrhanými rukávy.

„Vítej mezi námi, náš kovbojský příteli!“

Vejde nervózní Angličan, rezervovaný Japonec, věčně nespokojený Rakušan, dětsky šťastný Američan a Egypťan do pyramidy. To není začátek vtipu, to se jen Gupta, Egypt, uvolil dělat dnešního průvodce. 

„Tady nemůžeš fotit! Je to hřbitov.“ Arthur měl pocit, že jeho existence je založena na tahání mladšího sourozence z malérů.

„Alfréde, je to hrobka.“ Kiku protočil oči. 

„Faraóny pohřbívali v pyramidách, to nevíš?“ smočil si Rakousko.

„Á, pyramida! Umřem tady!“

„Neřek jsem ti, abys nekoukal na Asterixe a Obelixe? Klid, sečtěme se!“

Průvodce chyběl, právě na ně vybafl z tajných dveří. Alfréd se skácel na zem.

„Turecko má pravdu. Amíci nic nevydrží!“ 

„Nech toho koníka, Alfréde! Není to, jen tvoje hračka.“
„Ale je… dostal jsem ho od Arthura, Matthew. Ty přece máš toho robůtka.“
Dva naprosto identičtí chlapci se dohadovaly o dřevěné hračky.
„Jenže ten nemá tak hezký oči. Je to ošuntělá hračka, ¨ fňukl mladší. „Zato, kdyby si osedlal tvého koníka…“
„To nemá, ale Arthur si dal práci s jeho botkami. Můžeš mu je i sundávat,“ Alfréd to ihned předvedl, sundal robotovy látkové botičky. Jeho počínání se setkalo s Matthewovým opětovným kňouráním, které přilákalo Arthura.
„Alfréd sundal robůtkovi botičky…“ žaloval, „… a nechce mi půjčit koníka.“
Arthur zakoulel očima. Proč jen je adoptoval?

Dva blbci se rozhodli, že vlezou do cizí garáže. Tak začíná správná pohádka , pomyslel si Arthur Kirkland, když následoval bratra do budovy, o které tvrdil, že je v ní něco, co mu prostě musí ukázat.

Garáž prostorná, o tom žádná. Pokladů plno, ale bratři mířili k nablýskané závodní formuli, dokonale barevně sladěné, připravené zvítězit.

„Co bys řek na manipulační jízdu?“
„Zaprvé se tomu říká testovací jízda a… přece nemůžeš vlízt do cizího závoďáku bez dovolení? Alfréde!“
Nemohl ho dostat ze sedačky, držel jako klíště. A pak se za nimi ozvalo: „Neumíte číst? Vetřelce střílim!“
Alfrédova tvář se rozzářila: „Jé, Texas!“

„Jedna vlaštovička povídala, že potřebuješ službičku.“ Blonďák vysekl poklonu před mladíkem se škraboškou.
„Prý umíš spolehlivě vyzjistit ženský zájem.“ Turecko se ošil.
„U vás nemáte pěkné ženy?“
„Velmi, každou chvíli mi nějakou nabízejí, jako kobyly ke koupi. Doma jsem šejk, ale ve Francii nikdo. Chci zjistit, jak působím na Evropanky.“
„Tak se projdeme a ty prostě jen buď sám sebou!“

Vyměnil mikinu za bílou košili a decentní šátek. Nazlátlé oči bedlivě sledovaly každou procházející dámu.
A dívky se červenaly, když se na ně Sadik usmál, nebo si jen z nervozity posunul škrabošku blíž k očím.
„Tak vidíš! Hotový lamač srdcí!“

V letech 1868 – 1869 prodělalo Japonsko občanskou válku. Bošinský konflikt roztrhl, už tak izolovanou zemi plnou tradic, vedví. Císař stál proti šógunovi a ode mě se čekalo, že si vyberu stranu. Jsem národ, představitel země… to mluví za vše.

Druhá světová válka. Utvoření aliance s Ludwigem a Felicianem. Chtěl jsem obnovit pomalu upadající slávu Japonska, zajistit zemi i sobě větší prestiž. Dobývat, ovládat. Vítězit.

„Pan Honda, že?“
„Ano.“
„Gratuluji k úspěšné rekvalifikaci.“
Národ Japonska se poněkud křečovitě usmál. Musel se přizpůsobit modernímu světu, pokud chtěl přežít.
Nejspíš je čas, abych pověsil katanu na zeď. Už ji nebudu potřebovat, je reliktem.

„Já to vážně nechápu! Ještě před pár měsíci jsi byl… no... relativně štíhlý. Jak ses proboha dostal k tomuhle?“ Ruka Johna Jonese obsáhla to, co bylo jeho bratrem Alfrédem.
Značně rozplizlým bratrem, neodpustil si v duchu poznámku. Číslu na váze, chtě nechtě, musel věřit.
„Ehm… hodně jídla a pití.“ Národ Ameriky to přiznával nerad.
„To ty tvoje národní pochoutky, co?“
„Máme je tak dobrý. Burgery a cola… je to prostě poklad.“ Alfréd se ani nepokoušel zamaskovat nadšený pohled. Zbledl, když John sáhl po mobilu.
„Arthure? John… mohl bys přijet? Našemu bratrovi nastane odvykací kůra. Potřebuje dietu a pevnou ruku. Díky.“

Zaprášená půda si vždy udržovala auru tajemna. Krabice ukrývaly hromady různorodých věcí, spousty pokladů i zbytečností.
„Caisy, táta přece říkal, že sem nemáme chodit.“
Tmu protnul kužel světla.
„Tolik krabic…“ starší tmavovlasá dívenka, Caisy, se uchváceně rozhlédla, zato její mladší sestřička se bázlivě držela svojí baterky.
„Všechny tyhle věci tu mají naši? To asi ne…“
„Pojďme dolů, Caisy,“ zakňourala Diane. „Bojím se.“
„Podíváme se alespoň do jedné z nich,“ rozhodla starší dívka. Namátkou otevřela krabici plnou knih.
„Masážní techniky,“ přečetla nadpis vrchní publikace. „Autor Alfréd Jones. Ty jo… myslela jsem, že strejda, jen fotí.“
„Holky!“
„Táta…“
Kniha masáží byla zapomenutá.

Únor. Čas únavy a otupělosti, alespoň pro Ivana Braginského, který většinu svého fungování trávil v téměř delirijním alkoholovém opojení.

„Né! Ivane, sem teď nemůžeš!“ Katya zoufala.
„Nemáš?“
„Alkohol má Nataša. Musí přece něco zbýt do dalšího silvestra!“
Odjel s nepořízenou do Země vycházejícího slunce.
„Potěšilo mě, že i ty trochu zapracuješ na obnově svých ztučnělých jater.“ Japonsko se zaculil. „Vím, rád bys to porušil, inu, důsledky. Osvěta začíná a končí u nás samých.“
Rusko s námahou četl lejstro. „Já... se zavazuju… světit… suchý… únor…“ S každým dalším slovem bledl v obličeji. „Celý měsíc? Žádná vodka?“
„Vytrvej. Duchové předků jistě pomohou!“