Ze života báby z finančáku

Pomozte Martínkovi - pohlaďte ho dotekem, který nebolí!

Martínek je šestiletý vnuk naší dlouholeté kolegyně, který trpí závažným onemocněním Epidermolysis bullosa congenita - známým pod označením Motýlí křídla. Touto nemocí v České republice více než 360 osob.

Dříve zdravotní pojišťovny nehradily materiál na ošetření těchto pacientů. V současné době již k úhradě dochází, avšak nepokrývá vše nutné . Náklady rodin s pacienty trpícími touto nemocí i tak činí až deset tisíc měsíčně.

Příspěvek by rodina využila právě na nákupy všeho potřebného pro spokojený život Martínka.

Příspěvkem pohladíte po duši. A to je dotyk, kterým nezpůsobíte žádnou bolest.

Kasičky na příspěvky naleznete v sekretariátech.

Svého úplně prvního agresivního poplatníka nikdy nezapomenu. Ono, když na vás neustále řve do telefonu, že mu developer řekl, že ho chci okrást a jsem jen neschopná ženská, co dělá na finančáku, protože v reálném světě by neobstála, to se vryje do paměti.

Od prvního konfliktu tehdy uběhlo deset dní a tak dvacet telefonátů. Bylo sobota a s Larimem jsme vyrazili na procházku. A samozřejmě, že jsem toho pána už z dálky poznala.

Mé jediné štěstí bylo, že ten pán trpěl "ztrátou paměti z volného prostoru". Málokterý poplatník totiž mimo zdi úřadu pozná obličej své správkyně daně.

Ještě, že tak...

Vážená paní Soukupová,
tímto reaguji na Oznámení o vyhlášení výběrového řízení na vymáhací oddělení.

O pozici mám zájem a věřím, že bych byla pro finanční správu. Sedm let pracuji na exekutorských úřadech - tedy v oboru vymáhání pohledávek. V současném zaměstnání mám na starosti agendu exekučních příkazů, kdy je mojí povinností protřídit reakce ze součinností a vydání exekučních příkazů postihujících majetek povinného. V rámci své pozice jsem proškolena na veškeré, do dnešního dne vydané, novely exekučního řádu.

Vámi nabízená pozice mne zaujala, jelikož bych ráda získala nové zkušenosti v oboru daňové exekuce. Závěrem chci poděkovat za případné pozvání k osobnímu pohovoru.

Šestá ranní. Na chodbě vedoucí ke kuchyňce se pomalu začíná scházet referát daně z nabytí nemovitých věcí.

"Kafe, nebo umřu. Jsem v noci přes to jeho chrápání nespala," skuhrá jedna.

"Tiše, mám migrénu a prášky nezabírají," odpovídá zničeně druhá. "A co se stalo tobě?" otáčí se na mě.

"Jsem byla běhat v lese a sjela mi noha po mokrém kořenu," odpovídám a sedám si na židli.

"Holky! Už jste to slyšeli? Vedoucí nedorazí. Prý včerejší večeře byla romantická, ale tělu nesedla," hlásí další z kolegyň.

"Bože, my jsme ale skvadra," konstatuje nevyspalá kolegyně. "Jediné štěstí, že dneska není úřední den."

Po odchodu jednoho milého poplatníka, který mi jako dárek věnoval obrovskou šišku ze stromu zasazeného jeho dědečkem, jsem měla úžasnou náladu. Ten pán byl životní optimista - ještě větší, než jsem já - a přála bych každému, aby ho poznal.

"Až se tu někdy objeví poplatník, co si na mě bude vyskakovat, připomeň mi dnešek," pronesla jsem kolegyni.

"Žádný problém, až si budeš připadat maličká, jen se podívej" usmála se, popadla šišku a postavila ji doprostřed stolu, u kterého jednáme s poplatníky.

Funguje to skvěle. I když je sebehorší jednání, stačí se podívat na šišku a víme, že bude brzy zase lépe.

Půl hodinový telefonát s poplatníkem pomalu končí. Domluvili jsme se, že zjistím veškeré informace a zavolám mu zpátky. Je čas na trapné ukončení telefonátu.

"Mohla bych vás požádat o vaše telefonní číslo?" ptám s propiskou připravenou, protože někdy to poplatník vychrlí tak rychle, že je třeba být vždy připraven.

"To si ho nemůžete opsat z displeje?" ptá se překvapený poplatník.

"Víte, ještě nedávno jsem měla telefon, který neměl displej," dávám se do vysvětlení. "Teď už displej má, číslo ukazuje, ale jakmile hovor zvednu, tak číslo zmizí a už se neukáže."

"Tak alespoň, že už nemá točící číselník," směje se poplatník.

S poplatníkem se dostáváme do fáze popisu zařízení nového bytu.

"Takže. V koupelně máte sprchový kout nebo vanu?" ptám pána, který ale nemá šanci odpovědět.

"Vanu. A maminka mi do ní dává bublinky a můžu si tam hrát s hračkami, ale nesmím moc cákat. To se nelíbí tatínkovi. Že jo, tati?" brebentí malá princezna. Její otec se na mě jen omluvně usmívá.

Zaškrtávám v příslušenství - vana - a chci se posunout dál.

"A z pokojíčku vidím na les. A v tom lese žijou skřítci a já jim nosím dobrůtky," vesele pokračuje dívenka.

"To víš, že jo ty brepto," směje se tatínek.

Jsou chvíle, kdy poplatník má jiný názor na výklad zákona. Probíhat to může jak v napjaté atmosféře, tak v klidu. Obojí jsem už zažila.

Překvapivé bylo, že ten "agresivnější" poplatník nakonec uznal, že máme pravdu (respektive, že nemá jak právně podložit, že má pravdu on) a nakonec se vše dořešilo.

Zato s "pohodovým" poplatníkem to bylo na delší dobu. Věděl, že já za nic nemohu, omlouval se mi, ale přesto vše dotáhl přes veškerá odvolací řízení až k soudu. Po třech letech se konečně dočkal výsledku.

A soud potvrdil, že v zákoně se tento případ zapomněl zohlednit.
Překvapuje to někoho?

Dveře se bez klepání otvírají a dovnitř vchází asi padesátiletý muž. Bez pozdravu po mně doslova hodí kupní smlouvu a jen pronáší: "Tak mi to přiznání vyplň."

"Co vás vede k tomu, že jsem tu od toho, abych vám přiznání sepsala?"

"Že si tě, paninko, platím ze svých daní," odpovídá naštvaně.

"Tak to asi platíte málo, protože já jsem tu od toho, abych přiznání zpracovala, ne vypracovala," odpovídám s úsměvem na tváři a vracím kupní smlouvu i s formuláři.

Pán s nadávkami odchází a nezapomíná třísknout dveřmi.

"Optimista, jestli čekal, že s takovým přístupem mu to projde," komentuje událost kolegyně.

Pondělí půl pátá ráno budíček. Oblékám se, beru do ruky kufr a vyrážím na tramvaj.
Před úřadem jsem za deset minut půl šesté. Po půl šesté odjezd do Luhačovic.

Cestou dvě přestávky, příjezd ve dvanáct.
První dva dny temno - přehršel informací způsobuje černo před očima.
Třetí den setkání s chřipkou. Zbylé dny mi dělá společníka paralen.
Páteční odjezd vítám jako smilování. Víkend trávím v posteli.

Pondělí půl pátá ráno budíček. Oblékám se, beru do ruky kufr (kdosi vyměnil obsah za čisté prádlo) a vyrážím na tramvaj.
Před úřadem jsem za deset minut půl šesté. Po půl šesté odjezd do Luhačovic.