Ze života báby z finančáku

Při vaření vody na kávu se v kuchyňce dá zaslechnout cokoliv...

"Nemůžeš tam jít místo mě? Máš už v tom přeci jen praxi," line se zpoza dveří mužský hlas.

"To si říkáš chlap!" směje se dívčí hlas.

"To s tím nemá nic společného!" brání se neznámý muž.

"Nebuď cimprdlich. Prostě jen zaklepeš na dveře, pozdravíš, přiznáš se, že jsi úplný blbec na formuláře, hodíš svůj štěněčí pohled a oni ti tam určitě poradí," odpovídá pobaveně dívka.

"No dobrá. Už jdu na to. Ach jo, to zase bude ostuda," ozývá se tiše mužský hlas a po chvíli následuje klepání na dveře.

Návrat do práce po dlouhodobé nemoci byl náročný. Vstát v pět bylo peklo. Ale to nejhorší teprve mělo přijít.

Poslední tři dny si představovala stohy spisů přetékající ze stolu. Tisíce mailů čekající na protřídění. Hromady žádostí o převedení přeplatku, které bude třeba vyřídit.

První pohled v kanceláři ji skoro rozbrečel.

!Ruducha!

"To půjde, jen sehnat savo," zašeptala a naklonila se blíž.
"Nééééé, proč zrovna tenhle mech?" vydechla zoufale při pohledu na zelená vlákna prorostlá v ozdobném mechu.

Vyhrnula si rukávy a dala se do protrhávání. O tom, že na dně akvárka hnijí zbytky krmení se měla dozvědět za pár chvil.

"Víte, mně je až trapně. Nikdy jsem po státu nic nechtěl. Podnikám už roky, daně platím řádně. Doteď jsem si ani nějak nestěžoval. Ale upřímně? Už je toho dost. To byla přenesená daňová povinnost, potom přišli s posíláním kontrolních hlášení, pak se objevila elektronická evidence daní. To naše svobodné podnikání bylo každým tím novým kouskem víc a víc svázané."

"Jenže teď vám všechna ta omezení brání podnikat," dodávám s pochopením.

"Deset měsíců jsem to zvládal. Deset měsíců! Ale zásoby peněz dochází. A tak, i když je mi neskonale trapně, poradila byste mi, jak správně vyplnit tu žádost o kompenzační bonus?"

V loňském roce jsem přestoupila z jednoho územního pracoviště na druhé. Naštěstí se tou dobou navíc rušilo další z územních pracovišť a tak jsem nebyla jediná přestupující.

Dlouho jsem nechápala, proč si kolegyně nedokázaly navyknout na změnu a neustále se smutným povzdechem vzpomínaly, jaké to bylo dřív. Až ve chvíli, kdy jsem musela do jejich bývalého pracoviště jezdit v úřední dny a poznala jsem to tam.

Ano, je to další úřad. Ale zároveň není. Z těch zdí tam dýchá pocit klidu a pohody. Pocit domova. Taky bych takové místo nerada opouštěla. A už se těším, až tam zase pojedu sloužit.

Pan Drahý byl po příchodu do práce neklidný. Jednání, domluvené již před měsícem, se mělo odehrát právě toho odpoledne. Očekával potíže, neboť pan Zdaňovaný nebyl osobou oplývající vstřícností.

Pan Zdaňovaný dostál své pověsti. Už ve dveřích spustil křik a pan Drahý musel vynaložit veškeré úsilí, aby bitvu - naštěstí pouze slovní - vyhrál.

Když večer pan Drahý upadal do peřin, nedokázal si z uplynulého jednání vybavit jedinou minutu. Ač se snažil sebevíc, v paměti mu z jednání s panem Zdaňovaným nezůstala jediná vzpomínka.

Netušil, že jeho reakce v té chvíli řídil mozkový kmen, a tato událost se mu nezapíše do dlouhodobých vzpomínek.

"Tak jsem se dočetla, že pravidelný půst pomáhá zlepšit zažívání a spolu s přidáním pohybu mi pomůže zhubnout. Takže jsem se rozhodla, že dneska to dám jen o vodě a čaji," pronesla jednoho rána kolegyně z příjmovky.

"Počkej, to nemůžeš!" vykřikl kdosi. "Milena má narozeniny a napekla ty výborný oříškový řezy. To si přeci nenecháš ujít."

"A prý budou i chlebíčky," přidala se další z kolegyň.

"Já to prostě musím dát," snažila se kolegyně bránit své rozhodnutí.

"Hele, já zase četla, že půst se má držet o úplňku."

Tíha argumentů byla neúprosná. Půst byl odložen.
Dodnes ten správný úplněk nenastal.

Že chodí na úřad poplatníci, kteří snědli všechnu moudrost světa, to se stává.

Ale zrovna dnes jsem se vyznamenala já. Jednomu z poplatníků jsem dlouze vysvětlovala, jak je to s pokutami a úroky. Chudák vypadal, že už lituje dotazu, a z tváře se mu dalo vyčíst, že už si není jistý ani svým jménem.

"A teď si počkejte, jak to změnila novela daňového řádu. To vám teprve vlasy zešediví," pronesla kolegyně.

"Já jsem blbec. Promiňte," vydechla jsem a celá zrudla.

"Nic se neděje," zasmál se poplatník. "Víte, ono je to fajn zjištění, že za přepážkou jsou stejní blbci jak my."

"Holky, jak jste na tom s vyměřováním?" vznesla dotaz vedoucí a odpovědí jí bylo mávnutí rukou k hromádkám, které ještě bylo třeba zpracovat.

"No, tak to teď nechte být, za tratí poslali pokyn. Máme převést přeplatky starší šesti let do státního rozpočtu."

"To si dělaj legraci? Vždyť moc dobře ví, že tu máme čtyři popky, ke kterým se musí sepsat elaborát jak kráva," vzteká se jedna z kolegyň.

"Mně to neříkej," snaží se jí uklidnit vedoucí. "Já jim to taky říkala. Ty peníze navíc nikam nezmizí. Ale tak šedá eminence rozhodla a my to zvládneme."

"Jako by bylo na výběr."

Pátá ranní - budík zvoní.
Tělo vzdáleně připomínající člověka se hrabe z postele. O pět minut později má za sebou ranní hygienu a na sobě navléknuté oblečení. Dalších pět minut věnuje krmení křečka. Následuje poslední pětiminutovka - rozdání svačin a obědů.

Cestu z domova do práce jede tělo na autopilota.
Jedenáct trhnutí rozjíždějící tramvaje.
Jedenáct brždění.

Pak už se jen došourat na úřad.

Čtečka karet na průchod funguje rychleji než unavené tělo. Průchozí kolotoč je naštěstí stále rozbitý a jde projít. O pár minut později zničená schránka lidského těla usedá do křesla a do rukou bere šálek kávy. Kofein ji plní životem.

"Holky, tak jsem slyšela, že nejčastěji se lidi dají dohromady s kolegou na pracovišti. Takže já začnu lovit v našich vodách," pronesla jednoho dne kolegyně u oběda.

"No, vzhledem k tomu, že nás je tu tak pět set, z toho maximálně padesát chlapů a z nich budou volní dejme tomu tři až čtyři, tak máš sakra omezený výběr," odpověděla další z kolegyň.

"No dobře, možná by to chtělo změnit pracovní obor. Eillen, kde že ses seznámila se svým mužem?" otočila se kolegyně na mě.

"Pracovali jsme spolu na exekutorském úřadu," přiznávám po pravdě.

"Je to jasný. Jdu lovit k exekutorům!"