DMD č. 22. pro 22. 4. 2021. Téma: V cizích botách

Už jsem málem polykalo andělíčky, když jsem uslyšelo něčí vysoký hlas, stěžující si na ztrátu svých bot a druhý, který mu odpovídal.
„Povídám ti, moje boty jsou žluté s umělým peřím, ty se přece jen tak neztratí. Tady je jen jedna, tak mi sakra řekni, kde druhá do páru!" vysoký hlas ustal a já slyšelo jak někdo přichází blíž k řece, pak začal mluvit ten druhý.
„Uklidni se drahoušku, mám pocit, že tvoje druhá bota támhle plave, půjč si mé boty a chyť si ji.
Pak mě (nejspíš) vlastník vysokého hlasu v cizích botách vytáhl za nohu ven z vody.

A někdy ten den vůbec není dobrej, přetejká ti koš s prádlem a ty nemáš ani chvilku, abys to suché vyprané složila do skříní, a nakonec zjistíš, že ti ho počůral kocour.
A ten velkej po sobě zase nevylil nočník a ten mrňavej vycamral to čůrání všude, sakra, úplně všude. Tomu velkému všechno říkáš padesátkrát. A malej dneska furt kvičí a co má horní zuby, tak už to kojení zase děsně bolí.
A ty jenom křičíš a křičíš a pak brečíš a přeješ si být někdo úplně jiný, kráčet v nějakých cizích botách a aspoň jeden den nebýt jen...
Máma.

Došli před policejní stanici. Zastavil a zadržel i Machatou.
„Frau Doktorin, mám pocit, jako bych si nazul Himmlerovy boty.”
Polkla. „Nerozumím.”
„Ty jeho holínky byly sice pěkné, pohodlné, ale kdo si je obul, musel týden jíst jen zeleninu. Mám takové tušení, že tady je to podobné. Takový svíravý tlak v žaludku.” Možná to byl jen hlad.
Žena se křečovitě usmála. Náhle vyjekla a ucukla. Alfons se otočil a pohlédl do zamračeného hrobníkova obličeje.
„Vladimír Vladimirovič Skočnalep,” uvítal příchozího přezíravě.
„Nejsem žádný Rusák!” křikl hrobník.
„Za tebou, Vladko” upozornil Alfons na dva policisty, kráčející ke stanici.
„Mě už nenachytáš!”
Hrobník zaútočil.

"Uzavřete ulici!"
"Pohyb!"
"Co se to děje?"
"Nesmí uniknout!"
Navzdory očekávání občan Chauvelin z Výboru pro veřejné blaho dohlížel na pátrání naprosto klidný. Předpokládal, že jako obvykle hledají marně. Jediné, co naleznou bude prázdná skrýš a lístek se známým posměvačným veršem.
Sir Percy Blakeney samozřejmě dávno unikl přestrojen za žebračku, podomního obchodníka nebo dokonce tajného policistu.
Jak rád by si to s ním někdy vyměnil. Užívat si souboj důvtipu jako dobrodružství a nemuset se zodpovídat nadřízeným. Ovšem pak si sám sebe představil v leopardím saku, růžových spodkách, pruhovaných punčochách a střevících na podpatku... Raději pokorně uzná, že byl opět poražen.

Jaroslav Pondělíček si užasle prohlížel boty, ve kterých dorazil domů.
Včera uspořádal bratranec Tomáš velký večírek. Jaroslav tam skoro nikoho neznal, nezapadl, proto většinu času pil… A omylem odešel v cizích botách.
Navíc v levé objevil papírek. S jakýmsi prapodivným záznamem. Samozřejmě ho napadlo ledacos. Má jít na policii? Nesmysl. Raději zavolal bratranci.
Tomáš ho rychle uklidnil. S majitelem už mluvil, boty přinese ještě dnes. A na lístek se podívají.
Nazítří Tomáš přišel vyměnit boty. Lístek poznal, jenom zápis nějakého hlavolamu…
Jaroslav si oddychl, všechno se vyřešilo.
„Tak to bylo o fous,“ zašeptal Tomáš, jakmile osudný papírek zmizel ze světa.

Malá holčička běží v šatičkách chodbou k velké skříni. Otevírá dveře a začne tahat ven babiččiny boty. Střevíčky, kozačky, pantofle, všechno si zkouší a prohlíží se v zrcadle. Klopýtá v botách jak svými nožkami pochoduje po chodbě. „Teď jsem jako dospělá!“ raduje se.
Babička se z kuchyně zasměje. „Oběd,“ zavolá, „pojď se najíst, děvenko.“
„Já ti to uklidím, babi,“ odpovídá holčička.
„Ale jen to tam nech, vždyť po obědě můžeš pokračovat.“

Babička by ji nechala rozházet celý byt a vůbec by jí to nevadilo. Však děti si musí hrát. Její laskavost a velkorysost si holčička bude navždy nést v srdci.

V loňském roce jsem přestoupila z jednoho územního pracoviště na druhé. Naštěstí se tou dobou navíc rušilo další z územních pracovišť a tak jsem nebyla jediná přestupující.

Dlouho jsem nechápala, proč si kolegyně nedokázaly navyknout na změnu a neustále se smutným povzdechem vzpomínaly, jaké to bylo dřív. Až ve chvíli, kdy jsem musela do jejich bývalého pracoviště jezdit v úřední dny a poznala jsem to tam.

Ano, je to další úřad. Ale zároveň není. Z těch zdí tam dýchá pocit klidu a pohody. Pocit domova. Taky bych takové místo nerada opouštěla. A už se těším, až tam zase pojedu sloužit.

Tisíce verst ušla, měřeno letem sokolím, třikrát více stopou vlčí počítáno. Obočí sobolí se jí zkrabatilo, oči sokolí pohasly, zmatněl cop rusý. Slunce jí sežehlo tvář, žal do lící vrásky nakreslil.
Litinovou hůl obrousila, z kamenného chleba pár drobečků zbylo a železné boty, tak těžké, tak cizí, tak nepřátelské, jí co okovy nohy zkrvavily.
Naděje, to poslední, co zbývá, šeptá slova povzbudivá: „Pak mě najdeš, až tři páry železných bot prochodíš, tři hole litinové ubrousíš, tři kamenné chleby sníš.“
Drží se jich ze všech sil, aby se neztratila, na tisíc kousků nerozpadla a na křídlech černých havranů neodletěla do ztracena.

A tak jsme vyjeli. Nejdřív jsme projížděli bahnem, pak po příkrém srázu, a nakonec na hromadách suti. Náš tank Zrzek, řízený Gřešem, to zvládal dobře. Ale zajatý tank řízený Gustlíkem jel přímo skvěle.
"Kde ses to naučil řídit? Nevypadáš moc, jako bys byl v cizích botách!" ptal se vysílačkou Tomáš.
"Víš, když začala válka, tak mě naverbovali k Němcům. Já nechtěl, ale musel jsem. Udělali ze mě tankistu, sice ne řidiče, ale já jsem přece něco okoukal. Ale pak se Němci přiblížili k Rusům a já si řekl: dost! Dezertoval jsem jim i s tankem do polské armády." odpověděl Gustlík.

Elanius si nejdřív zašel pro kafe - Klačský extra speciál měl barvu a chuť vnitřku kamen, ale zabíral spolehlivě - a pak teprve měl sílu se vrátit do vyšetřovačky. Igor mezitím nacpal jednomu z obviněných do nosu smotek vaty a právě druhému přišíval ušní boltec.
“Tak si to ještě jednou zopakujeme. Co přesně vám kapitán Karotka řekl?"
"Že si máme vyměnit boty..." zahuhňal krvácející obviněný.
"Jenže ty moje jsou úplně nový, a ty tvoje mají podrážku z papundeklu!" bránil se sešívaný.
"Řekl doslova tohle?"
"No," poškrábaly se obviněný na hlavě: "úplně přesně to bylo, že máme ujít míli v botách toho druhého..."