DMD č. 22. pro 22. 4. 2021. Téma: V cizích botách

V cizích botách po prastrýci pochoduješ světem,
rodičům je marné říci, že jsi pro smích dětem.

V cizích botách zjistíš, že strýc míval velkou hňápu,
že první krok bývá těžký, prohlásíš: už chápu.

V cizích botách možná přiznáš: udělal jsem botu,
když ses do nich dral, ač druzí předvídali slotu.

V cizích botách občas zjistíš, kde tě tvoje tlačí,
že jiným víc smrdí nohy k poučení stačí.

V cizích botách zjistíš, že z nich sláma ještě čouhá
a k prásknutí do bot náhle přemůže tě touha.

V cizích botách oceníš své vlastní zázemí,
tak raději stůj nohama pevně na zemi.

“Máma se obleče a pak půjdeme ven.”
Zatímco se snažím reklamní balení nasoukat do džín, z předsíně se ozývá netrpělivé bušení. Kde se flákáš?
“Nahatej na procházku nemůžeš. Nejdřív tě obleču.”
Následuje úprk, hmaty a chvaty. Mládě rudne. To je omezování osobní svobody! Mateřská brutalita! Budu si stěžovat!
“Neper se. Nastav nohu.”
Chobotnička na útěku začne spolupracovat.
“Jedna ruka. Druhá ruka. Gatě.”
Mládě se řadí ke dveřím.
“Můžeš jít. Sedni si na schod. Botičky.”
A teď má maličkost. Najít lžíci. Vylovit mládě z botasky. Nazout si jednu botu. Vylovit mládě z druhé botasky. Nazout druhou.
Operace procházka může být zahájena.

„Já se ptal různejch lidí, co bysem měl jako dělat,“ pokračoval Hagrid.
„Stará indijánská babička mi třeba povidala, že bysem měl chodit dvě luny v cizejch mokasínech. Tak dlouho bysem tady ale zvostat nechtěl.
V jinym vobraze, že prej ráno moudřejší večera. Jenže tady přeci nejni poznat, esli je ráno nebo večer.
Tendle pán, jak se mám napravit.
No a v tej hospodě mi jeden chlápek řek, že musim do vobrazu, kerej nikdo nenamaloval.
Tak sem si to šecko dal dohromady, šel do tej nešťastnej fotky, a udělal správně to kouzlo, co sem tehdá zkazil.
A nic.
Furt sem tady.“

Velitelskému stanu vládlo soustředěné ticho, jen tu a tam narušené tupým zvukem figurek přesouvaných po plastické mapě tohoto Stínu i několika jeho sousedů. Vstoupivší generalissimus oděný do odstínů žluté, oranžové a hnědé, které dodávaly klamavou měkkost jeho ostře řezané tváři a břitké mysli, chvíli v tichosti sledoval scénu na modelovém bojišti. Pak se v nitru usmál: Porážku Begmy před dvaceti léty vystřídal neméně neslavný odpor o Stín vedle.
„Už zase se vrtáš v cizích botách minulosti, bratříčku?“
„A od koho jsem to asi tak okoukal?“ Zazubil se Finndo.

Nové povstání skončilo rychle a Begma se opět připojila ke Zlatému kruhu.

Druhá válka hřbitovní začala, aniž by ta první skončila. V e-prostoru se to mydlilo jedna soap opera, ale obě válčící strany poněkud zneklidněny lhostejnou neangažovaností těch, kdo měli zakoupené hroby na uchráněných, církvemi nebo místními patrioty privatizovaných hřbitovech. Pomohla poptávka, jak již zmíněno: argumentu teta, syn nebo snacha mají nové boty a já – jenom proto, že jsem z této díry ještě nevypadl/a! – mám poslouchat jehojí povýšené řečičky? nebylo lze odporovat. Situaci majitelů zachovaných míst posledního odpočinku ostatně neusnadnil ani konečně schválený zákon o právu na digitální hrob, jako obvykle ušitý tak horkou jehlou, že pln děr, nesplnitelných příslibů a nároků.

Mastný many, ale holky při každém vrznutí schodů nebo bafnutí ječely, ba i koupelnu nechaly otevřenou, abychom když tak slyšeli křik a přiběhli na pomoc. My se kochali, nepohrdneš horním a dolním obloukem, natožpak bžundou a prčou.
V pronajaté chalupě kdysi vraždil chlap. Zničehonic mu ruplo v bedně, sekyrkou zkrátil pozemský pobyt ženušky i dětí, pak si v salaši hodil mašli.
Jediné, co jsem podcenil, byly mé noční pivní urologické potíže. Ven to blíž než na hajzlík v patře, zem studí, vklouznu do domácích křápů u dveří.
Do nirvány, když kropím, mísí se jakási zuřivost.
Jde od nohou. Chci krev.

Takové pěkné boty, pomyslel si zlodějíček. A jsou tak příhodně opuštěné. Shodil svoje škrpály, natáhl si holínky a rozběhl se pryč.
Kde to jsem? Tady to vůbec neznám. Vykročil k nedaleké hospodě… a v tom se ocitl uprostřed pole pod osamělým stromem.
Vyděšeně se rozhlížel.
„Krááá krááá krááást se nemá,“ zakrákala vrána a odletěla.
„Sssssyčáku,“ dodal had a zmizel v trávě.
Od lesa se blížil vlk.
„Vrrr vrrrať ty boty,“ vycenil zuby.
„Ale jak? Nevím kam!“
Vlk zavětřil a ukázal mu směr.
Když zlodějíček našel dům, kde sedmimílové boty ukradl, konečně je mohl zout.
Od té doby chodil raději bos.

Profesor Grebthagillaz se zastavil, udýchaný, u vrátného Demraka.
"To je zase dneska den!
Přivydělávám si teď výrobou drobných magických předmětů - spíše pro širší známé, než veřejnost.
No a teď jsem musel oživovat klienta..."
"Ehmm?"
"No, když se ptáte, objednal si levitační boty.
Dneska si pro ně přišel, nechal jsem ho ať si je v kabinetu vezme.
On ale místo svých bot sebral Boty černé vodoměrky, co jsem tam měl pro jiného zákazníka!
Nevšiml si, blb, že mají symbol pro vodu, místo pro vzduch, ani mu nebylo divné, že jsou o dvě čísla větší.
Šel je zkusit krokem z hradební věže..."

Jeníkovi se točí hlava. Vojenský tábor je plný zvuků a pachů, tolik lidí a zvířat si kluk doteď nedokázal ani představit!
"Neval oči, Hans, teď jsme doma." Rozvalil se Ukko pod plachtou stanu, do které začíná bušit déšť. "Vem kotel a skoč pro vodu na polívku."
"A počkej, předtím se aspoň obuj. Tyhle jsou mi malý, vycpi se onucemi. A obleč, ať mi neděláš ostudu!" Hodí po něm Ukko botami rakouského oficíra a naolejovanou pláštěnkou.
Jeník v teplých rámkových botkách a nepromokavém kabátku prochází švédským táborem a začíná se v cizích botách cítit jako doma. Začíná se cítit jako Hans.

Unaveně zvedá oči k nebi. Bledý měsíc se vysmívá uznávaným pravdám - bláznivá Luna básníků pokořuje úctyhodný Ptolemaiův Almagest, vymyká se soustavě epicyklů a deferentů, ozubených kol, která pohánějí kolotání vesmíru.
Otvírá jinou knihu. Božská Vergilliova Aeneisis. Z přístavu opět plujem - i tratí se země i města. Věta o hledání pevného bodu - jak je mu blízká! Počkat! Co když tím plovoucím korábem je... Opakuje tolikrát už osvědčený postup Ptolemaiův, vyčísluje trajektorie, jen vychází z jiného středobodu. Osmdesát koleček vesmírného orloje se redukuje na polovinu. A stále jich ubývá. Kopernik setřásá Ptolemaiovy střevíce, ve kterých se učil tak dlouho chodit, z nohou.