DMD č. 28. pro 28. 4. 2021. Téma: Dům kde se zatmívá rozum

„Můžeme si promluvit?“ zeptali se jednohlasně. XiChen se pousmál a A-Yao cítil nastupující ruměnec.
XiChen mu předal dopis, který nalezli v chlapcově pokoji.
A-Yao mu na oplátku podal vysvětlující dopis, který našel v Li HuiYinově rukávu.
Jejich oči se znovu setkaly, když vůdce sekty dočetl. V těch XiChenových byla nevyřčená, ale čitelná otázka.
A-Yao mu jemně vtiskl do třesoucí se dlaně Nefritového motýla.
V XiChenových očích se zaleskly slzy.

„ZeWu-June!“
XiChen vstal a vyšel na chodbu, než Wei WuXian mohl vrazit dovnitř.
„Myslím, že už to není Li HuiYin!“
„Jste opilý, mistře Weii,“ hájil muže uvnitř. Oběma se zatemnil rozum.

Dívám se okolo, i když toho zatím moc nevidím. Zkouším křičet, ale nikdo neodpovídá. Vím, že tu okolo jsou, slyším je. Zoufalstvím si vykřičím hlasivky, ale k ničemu to nevede. Nepřijdou, dokud nebude určený čas na jídlo.
Zkusím hladovku. Když začnu plivat jídlo, budou se o mě zajímat. Zabírá to, ale jen na chvíli. Jakmile je hlad příliš velký a najím se, zase odejdou.
Později se zkusím smát. Na kohokoliv, kdo se přiblíží, ať se směje, nebo mračí. Když nezabírá vztek ani pláč, musí to jít jinak. Hodné miminko občas zabere. Na pár minut, než odejdou. Tohle je ten život?!

To takhle jednou Macha napadlo, že sjede zábradlí, ale ouha, někdo tam mezitím přidělal čudliky, tak sešel spořádaně schody, zazvonil a zůstal klidně stát. Člověče, Machu, fuj to jsem se lekla, řekla Šebestová, ty jsi nějakej jinej, ne tak placatej jako na monitoru, a nemáš náhubek, a ten plnovous jsi taky neměl, ale je super. Člověče, Šebestová, von to nebyl tak dobrej nápad, zrušit školu, mně už to tady leze na mozek, měli bychom s tim něco udělat, jinak z tebe je taky docela kočka, kde máme to sluchátko, myslim takový to bez displeje, jak se na něm nedá pařit.

“Vozábalová s Petráškovou se poštěkaly na mandlu.” Kája se škodolibě culí.

“Nejdřív Vozábalová Petráškovou sjela, že na mandlu ve středu nemá co dělat, když má podle rozpisu pátky, a taky, že zase nedali devátýho do voken vlaječky! Petrášková na Vozábalovou řvala, že se snad ještě v tomhle zasraným (hele, fakt to řekla!) baráku má právo jednou vyměnit na rozpise s Kloučkovou, anžto ta dneska nemůže, a že s vlaječkama jí Vozábalová s domovníkem taky můžou políbit záda, protože v šestým patře se ty blbý vlaječky vyvěšujou leda pro vrabce. ....No a pak mandlovaly.”

Adam protočí oči. “Tenhle barák je cvokhaus.”

Mlha rozpitá ve zmatené obrazy. Kde je? Snad v rodném domku na pobřeží. Cítí moře. A ještě něco. Štípe. Pálí. Co ten hluk? Příboj. Praskání krbu. Bouřka. Jak příjemné by bylo usnout. Nechat mysl rozplynout v chlácholivé tmě. Matčiny konejšivé ruce. Proč s ní tak třesou?

“Madam!”
Výkřik. Prásknutí bičem. Okamžik zmatení se roztříštil ve střepy přítomnosti. Bitva! Pokusila se postavit.
“Měli by vás odvést k do…”
“K čertu s doktorem! Pomozte mi vstát!”
Netroufl si odporovat.
Stačil pohled. Protivník slavil triumf. Ale nebyl to konec. Skřivánek měl pořád křídla. A zuby. Ještě mohou nepřítele ochromit.
“Palte pod čáru ponoru!”

Hagrid si v Evelínině obrazu hrál s jejím psíkem Princem, když se na chodbu ve čtvrtém patře, kde plátno viselo, přihnal profesor Kratiknot.
„Už to mám! Do podrobností zabíhat nebudu, ale k návratu zpět je potřeba kráčet přesně ve vlastních stopách. Rubeusi, musíš se kouzlo naprosto bezchybně naučit. Všechno jsem popsal a zakreslil.“
Kratiknot rozvinul před obrazem velký pergamen.
Hagrid strnul. Měl dojem, že na něj zdi Evelínina namalovaného domu padají a jeho rozum ve strachu někam utekl. Vyděsila ho už složitě se vinoucí dráha hůlky označená řadou šipek shora dolů. Nejhorší ale bylo zaklínadlo: Jetansař itiř jeksmíř od oilpmanoisiv.

U kočky Šklíby se toho večera sešla vybraná společnost omladiny ze Dvorů. Dým v lokále utěšeně houstnul a štamgasti věděli, že dnešek bude vyžadovat lepší matroš.

„Polož to, vole, šaršounování je za čtyřicet babek, to radši propiju-“
„A vědí tu, kdo já jsem?!?“
„Šaršounování je zpoplatněno, chlapečku, i kdybys byl nakrásně král Chaosu, což nejsi.“ Zatím. Řekla od stropu kočka Šklíba.
„Nemelte a pojďte si potáhnout s housenkou!“

---

„Mám se snažit vzpomenout, co se dělo potom, co jsem vypil tu láhev s oranžovou rotující žábou?“
Sborové kroucení disponibilními výrůstky.
„Ale vysvětlí mi někdo, proč je pod stolem ten ohnivej anděl?!?“

Upíral oči na obrovskou bílou budovu tvaru pyramidy tyčící se do výše tří set metrů.
Kromě tří tisíc místností nad zemí jich prý měla stejný počet i pod zemí.
Některá oddělení produkovala časopisy, učebnice, romány.
Tým filologů pracoval na dalším vydání slovníku novořeči. Redukce slovní zásoby sloužila k omezení vyjadřování a myšlení.
Jeho práce byla většinou jednoduchá. Vyhledat stará čísla novin, změnit údaje, které byly v rozporu s tvrzením současným, odeslat. Stará čísla byla znovu vytištěna pro archiv, původní zlikvidována.
Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou.
Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost: kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.

Evžen rozzuřeně mávne rukou.
Ladu zabrní celé tělo, těžko říct, jestli chtěl poslat povzbuzení nebo štulec.
Vzchopí se, vřítí se do Milanova bytu.
Kuchyně. Podlaha.
Rychle!
Chvatně vysype bedničku s nářadím, popadne dláto.
Nemilosrdně páčí dlážky, rozrývá tvrdou maltu, dloube v cihlách, roztlouká spečený štěrk. Pomáhá si kouzly, netrpělivě mění ztupený nástroj za jiný, hrabe do krve rozedřenýma rukama.
Nedbá palčivého potu v očích.
Úzkostí téměř nedýchá.
Selže a všichni tu umřou.
Démon vyrazí z prokletého domu rozsévat smrt do ulic.
Roztřesená ruka nahmatá úlomek šedavé kůstky.
Sálá magií jak žhavý uhlík.
Klid! Soustředit se!
Rituální čáry.
Zažehnout očistný oheň.

František Plepota rozumu neoslnivého, nikoli mdlého; matněl až se zlatým mokem. Nikdy dřív, dušoval se později vyšetřovatelům, nálev zásadně po práci! Zhrzená zakázka – Lípněte tam jakýhokoli tlustýho plešouna v grupáči se třemi hnuskami, na víc se starej nezmohl! – se však od dosavadních verifikačních melouchů lišila natolik, že udělal výjimku: v pivnici Na Konečné polkl desatero a zvolil svatou čtveřici, přelezl zeď Ďáblického hřbitova, dal se doleva namísto vpravo a zaměnil oddíly VI a VII.
„Hrozná tma, mobil docházel... Koho by napadlo, že kousek od sebe budou ležet dva týpci stejnýho jména?!“
„Vámi napadený zesnulý byl ale o třicet let starší!“