DMD č. 28. pro 28. 4. 2021. Téma: Dům kde se zatmívá rozum

Mistr ležel v Letňanech nebo na Ruzyni, v márnicích zbudovaných z někdejších leteckých hangárů; zatímco soudci nestíhali a transparentně uchovávaných zesnulých přibývalo, letadla, marnivý výdobytek nejválečnějšího století evr, dolétala, neb svět zonlajnověl, zvirtuálněl, zezelenal. Míra jako neVIP zřejmě ve Státním úložišti tělesných ostatků Václava Havla (když už prezidentovi zrušili letiště, pojmenovali po něm aspoň jedno z jeho upotřebení): v katalogu SÚTO VH pak podle nálezu ÚS EU/ČR bylo lze vyhledávat dálkovým přístupem, aby se pozůstalí mohli do času pohřbu vztahovat aspoň k číslu boxu. VR prohlídka dávala bonus v podobě stanutí před příslušnými dvířky s madlem, za nimiž mrzne mrtvola.

Jejich revírem je Praha 6.
Jejich tempo je vražedné. (Občas vražedně pomalé, avšak častěji tak rychlé, že se divíte, jak ta tramvaj ještě může držet na kolejích.)
Jsou tu od toho, aby nikým nepozorováni vozili cestující. (Takzvaná jízda „na tankistu“ je jejich doménou – sedadlo na podlaze, sluneční clona spuštěná dolů a v mezeře mezi ní a řídícím panelem lze zahlédnout pouze tmavé brýle.)
Rozhodně tu nejsou od toho, aby mávali na pozdrav.
Nezatěžují se vnímáním provozu a nenechají se rušit dopravními značkami.
Námezník pro ně není zeď.
Jedou dál.
Někdy i přesto, že dál už nevedou koleje.
Kluci z Vokovic.

Běží tmou, vědom si toho, že dneska to nechal na poslední chvíli, ale musí to stihnout, musí! Rukama se chytá kořenů prorůstajících do tunelu a snaží se je použít k postrčení dopředu, proboha, snad nikdy se to nezdálo tak daleko, tohle by mohlo přijít draho nejen jeho. Za sebou slyší tlapy i kopýtka, ale nezastavuje a utíká, utíká, musí dorazit včas. Poslední metry, poklop, a konečně špinavá podlaha a ošuntělý nábytek, který má nejlepší za sebou. Remus cítí, jak se jeho kosti i nos začínají prodlužovat, a za chvilku už jenom bolestně vyje. Ještěže to do Chroptící chýše stihl včas.

Severus zabouchl za pětatřicátým ošetřeným pacientem, mrsknul použitými rukavicemi do koše, zatáhl žaluzie na prosklené výplni dveří, zavřel oči a dopřál si chvilku oddychu na opuštěné vyšetřovně 3.
Když se ozvalo vrznutí pantů, podrážděně zasupěl.
Do místnosti k jeho překvapení nevešla ani sestřička, ani pacient.
„Omlouvám se za vyrušení,“ hlesla Hermiona. „Asi jsem tu ztratila náušnici. Vykašlala bych se na ni, ale je po babičce. Nevšímejte si mě.“
Sehnula se, aby nakoukla pod lehátko.
Severus zjistil, že nevšímat si jednoduše nedokáže.
Cítil, jak mozek vypisuje dovolenku a mizí za horizontem.
Vypařil se tak rychle, že po sobě zanechal zvířený prach.

Na útesu, kde se v bouřce setkává příval deště a zuřivý příboj tam dole pod ním, se nachází jeden dům.

Zve nádherným výhledem z terasy a rozkvetlou zahradou. Zdání však klame, protože kdokoli do toho domu kdy vešel, toho pohltil.

Slunce se ztratí neznámo kam a tma se na něj sápe z temných zákoutí. Všudypřítomná němá okna ho pronásledují na každém kroku. Balustráda sténajícího schodiště na něj cení své tesáky. Lepkavá černá tekutina strachu kape z lustrů v pokojích.

Každý se snažil procitnout a zachránit.

Pod útesem, kde krev omývá osvobozené, šplouchá moře do rytmu volání racků… a dům čeká.

Při stěně starý vypelichaný slamník.
Přítmí se snaží zakrýt nepořádek.
Po zemi spousta nedopalků, plastových kelímků, zbytků jídla, injekčních stříkaček, papírů pomačkaných jako rozespalé tváře.
Spousta lahví. Některé už přišly o hrdlo a střepy nebezpečně ční jako zuby krokodýla.
Nábytek dávno vzal za své. Uprostřed holé místnosti jen kartonová krabice. Přes její hranu visí zahnědlá slupka od banánu.
Silný zápach plní funkci zamknutých dveří. Vpustí dovnitř jen otrlé.
Místo oken temné díry. Černají se jako mezery po zkažených zubech feťáků.

Dům na odstřel láká vyvrhele společnosti. Nevyžaduje nájem. Místo něho inkasuje zdraví svých obyvatel. Na oplátku dobromyslně zatemňuje jejich mysl.

Funguje jenom jedna pokladna, ale nakonec se jim podaří zaplatit a opustit obchod bez ztráty zdravého rozumu. Posilněny svačinou vyrazí ke školce a během cesty znovu probírají důkazy.
„Plý má psa!“ oznámí okamžitě Julinka.
Holka přikývne: „Jo, asi jo. Ale možná má na psy alergii a toho plyšáka za oknem vozí jen tak z nostalgie.“
Julinka se zamračí, alelgii by teda fakt neblala.
„Má lád vodu.“
„No, snad.“
Juli se ještě jednou zamyslí a po chvíli s úsměvem vybalí: „Má kluka ve školce, ale není to Kuba, plotože jeho táta je oplavdovej voják!“
Jo, jasně. Kde jsme jen udělaly chybu?

Hlediště je přeplněné, davy rozechvělých diváků se zajíkají očekáváním. Nesmíme je zklamat.
Zatemňujeme dlouze a okázale. Jakmile utichne šum, objeví se první světelný obraz. Kostlivec, promítnutý na stěnu. Ženy vyjeknou. A vyjeknutí se změní v jekot, když kostra roste. Zahalí ji oblaka kouře a ona se v nich zhmotní a rozletí se proti prvním řadám. Teď už ječí i muži.
Jen jediný si ještě zachoval rozum. "Neblázněte! Je to laterna magika! Jen iluze! Má tu promítačku!"
Běhá po místnosti, hledá lampu, která vysílá obrazy. Nenajde. Je ukryta za zrcadlem. Zpanikaří i on.
Dav útočí na dveře. Nejvyšší čas strhnout závěsy.

Griši se vrhly na občerstvení, diplomaté na své oběti, artisté se činili a vzácné příbory zatím nemizely. Nikdo nikoho ani nic nepodpálil. Žádný pokus o atentát nebo zástavu srdce.
Paška měl přesto pocit, že blázinec teprve začne. Věděl, jak to v paláci chodí. Měla vystoupit světlonoška a generál Kirigan –
„Potřebuji kytici kosatců.“
Paška se strnule otočil. Generál Kirigan stál za ním.
Paška zpanikařil a ztratil přehled o sezónních květinách.
„Modré, ne bílé,“ upřesnil rázně generál. „Okamžitě.“
Paškovi se určitě jen zdálo, že světla kolem zamžikala a stíny se prodloužily.
Netušil, jak se ocitl v zahradě. Ale byl to bleskový přesun.

Praha byla hnízdem neřesti, obscénnosti a jiných ďáblových vynálezů. Dlužno podotknouti, že neřesti a obscénnosti bujely přes noc růstem exponenciálním. Nejnověji tu byl Dům nefritových oblak. Stein nikdy nic takového neviděl, zrovna tak jako téměř nikdo v římské říši. Ale pánové se brzo naučili ocenit exotický přístup personálu i neobvyklé možnosti povyražení.
Kapitán s vrčením vyrazil po schodech nahoru. Rozrazil dveře, zamotal se do závěsů a vyděsil jednu dívenku hrající na nějakou podivnou loutnu.
„Barbariči!“
Matěj se ohlédl. Jeho nepřítomný úsměv se ihned vytratil, zrovna tak jako dvě tanečnice v rozevlátých róbách.
„Vzpamatujte se a jdeme!“
Notář vstal.
„Barbariči! Šaty!“