DMD č. 28. pro 28. 4. 2021. Téma: Dům kde se zatmívá rozum

Gabriel ohrnoval nos, když mu otec tvrdil, že z místní zlaté mládeže vyrostou důležití podnikatelé a politici, ale když vstoupil do Ferminovy hospody, musel uznat, že intelektuální elita národa nevypadá o mnoho nadějněji.
Studenti různých fakult se nemísili. Teď, na konci zkouškového období, se nejdivočejší zábava rozjížděla u stolů mediků, kteří vyrazili do hospody poprvé po dvou měsících. Studenti pedagogické fakulty o něčem diskutovali a z právnického rohu na něj mávala silně podnapilá dívka, která tvrdila, že se chce stát soudkyní.
Rozdíly mezi chytrými a hloupými se díky Ferminově pípě stíraly. A Gabriel by v tu chvíli nebyl nikde raději.

"Andulky, dnes prší, proto budeme mít vnitřní aktivitu. Objednal jsem nám výlet do domu, kde se zatmívá rozum."
"To myslíš jako legraci?" píply andulky.

"Vítejte," řekla paní v obleku čarodějnice. "Představení začíná!"
Všude něco šeptalo: "Vyndej andulkám zrcátka z klecí, způsobují jím noční
můůůryyy..."
Andulky zase slyšely: "Nepapej sippy zrníčka, bude ti špatně..."
Maminka křikla: "A dost! Tohle je fakt nesmysl. Zrcátka nezpůsobují noční můry, nebude jim ze sippy zrníček špatně."
"Nevař dortíky pro andulky, budou obézní..."
"Ty máš asi zatmění rozumu! Domácí výroba a nezdravá..."

Karlík začal pípat: "Pojďme pryč, tady je to fakt hrozné!"

Šli jsme tedy domů.

Bylo jsem smutné, copak mě nikdo nemá rád?
Lehlo jsem si pod rozkvetlou sakuru a přemýšlelo nad tím, jak je všechno smutné, nikdo se se mnou nechce bavit, všichni přede mnou prchají a maminka mi ještě neposlala jídlo ani odpověď…
Nechtělo jsem tam jít, smrdělo to tam po kravském hnoji a pudru, ale šlo jsem tam. Za dveřmi stála recepční, na sobě rudé plavky a v ruce kachničku do vany, kousek opodál tam seděl starý muž, spokojeně si cumlal prst u nohy a zpíval ukolébavku. Copak se všichni zbláznili? Ulízlo jsem si peří na krku a ladně začalo tancovat balet.

"Tak takhle vypadá!" nakukoval opatrně do pevnosti z kopce dalekohledem Jenda. "Jacek se vyzná. Pevný plot s bránou, za ní bunkr. Samozřejmě má střílny jen naproti bráně, od Němců nemůžete čekat nějaké myslitelské výkony. Hele, anténa. Tu jim sestřelíme jako první, aby si nezavolali posily. Támhle je opravdu sklad munice. A úplně vzadu v lomu je ten dům, kde mu zatmívají rozum!"
"Myslíš tam, kde ho drží?" zeptal se Gřeš.
"Jo, a nejspíš ho vyslýchají. Tam musíme vlítnout, popadnout ho a rychle vypadnout." odpověděl Jenda.
"Dobře, myslím že naše taktika vyjde." řekl Gustlík. "Všichni na svá místa, jdeme na to."

Dva mladí Římané procházeli městem s plášti přetaženými přes hlavu, i když už nějakou chvíli nepršelo.
"Neviděl nás někdo?" zeptal se přiškrceným hlasem Aulus.
"Kdo by teď chodil venku," odpověděl druhý.
Pak se oba nápadně rychle otočili ke dveřím, když kolem prošel ožrala.
"Není to jeden z těch kultů, že ne?"
"Je! Teda není. Hele, v klidu, bude tam víno, ženský... zpěv," řekl Quintus a pozvedl ruku ke klice.
"Já jen... Bakchus není zrovna hodný bůh, že ne? Víš co, šílenství je sranda, ale toho Penthea roztrhali zaživa."
"Je to večírek. Místo, kde si vyčistíme hlavu."
Vešli dovnitř a uviděli

Princezna stála na ochozu věže, srdce ji pálilo vztekem a ponížením.
Nikdo ji neposlouchá! Ona v žádné věži bydlet nechce!
Jenže co se Paláce a krále zmocnila ta hnusná čarodějnice, nic není jako dřív.
Táta je duchem nepřítomný a říká jen to, co mu ona dovolí. Většina spolehlivých služebných zmizela, ty zbylé baba mučí, takže ji radši poslouchají na slovo. Mágové i šlechtici utekli. V tomhle Paláci hrůzy zůstala nejspíš jediná, kdo ještě dokáže samostatně myslet.
Ne… Arkan ji neopustil. Bojuje. Ale je sám.
Nenávist jí pomáhá proti strachu.
Ona se ale nechce bát!
Je jí šestnáct… chtěla by žít.

"Maminko, nenechávej mě tam," prosí už poněkolikáté malý Vašík.
Matka hlasem plným slz odpovídá: "Neboj se, Vašíčku, budeš se učit, číst, psát, latinsky..."
Přicházejí k nevelkému domu poblíž kostela.
"Mnich Silvestr chlapce bije," skoro pláče Vašík.
"Vašíčku, otec... otec biskup rozhodl, nesmíme odporovat."
Matka ví, že musí poslechnout. Kam by šla, neprovdaná služka, znovu těhotná. Nedokázala se vzepřít biskupovi tehdy, nedokáže ani teď.
Vcházejí do velké světnice. U stolu sedí zamračený muž a tři chlapci stejného stáří jako Vašík. Na stole leží velký svazek vrbových prutů.
"Vedeš ho konečně?" říká stroze mnich. "Bernarde, tak se teď jmenuješ, začneme:
Dominus vobiscum..."

Vzbudil se do bílého světla. Chvíli si myslel, že takhle vypadá nebe. Pak mu došlo, že on by byl ten poslední, kdo by se tam dostal.
Jakmile oči přivykly světlu, poznal důvěrně známý pokoj. Nemocniční pokoj. Po každé straně postele seděl jeden člověk oblečený v tmavé policejní uniformě.
Tohle zjištění jím otřáslo. Neměl se probudit. Nechtěl se probudit.
Pokusil se přemýšlet, ale bylo to jako snažit se utíkat ve snu.
Znovu zavřel oči. Neměl sílu čelit realitě. Ještě ne.

O několik místností dál seděl psychiatr nad jeho složkou. Tohle nebude snadná práce. Ale udělá vše, co bude v jeho silách.

Sešli se v hospodě v Prasinkách - chtěli si trochu odpočinout od rozruchu světa.
Tedy, aspoň Ron a Harry si přišli odpočinout. Hermionu našli obloženou zlámanými brky a zmačkanými a počmáranými papíry. Ron jeden opatrně rozložil.
"Vliv domu Hadonoše na přesnost předpovědi? Neříkej, že se s tím zalam..."
Nestihl doříct. Hermiona ho chytila za límec. Oči jí pod rozježenou ofinou svítili jako vlkodlakovi. "Ronalde Weasley," zavrčela: "nebojovala jsem s Voldemortem, abych teď skončila na podělané Astrologii. Takže zmlkni a dones mi ležák." Důrazně vynechala slovo máslový.
Ten večer vliv domu Hadonoše na věštby neurčili. Zato dům laciných panáků měl vliv nepopiratelný

Chtěli jsme budovu staré školy přebudovat, překvapivě na školu. Karel nás ráčil doprovodit na jednání s úřady.
„Tady byl internát!“ protestovala úřednice ze stavebního odboru.
„Ale já v téhle třídě maturovala,“ namítala jedna z našich učitelek a ťukala na plánek.
Naše ředitelka namítala: „Kdyby to byl internát, musely by tu být sprchy, vidíte je někde? A místnosti odpovídají velikostem tříd, ne ložnic.“
„Když tady mám napsáno internát, tak je to internát,“ nedala se úřednice.
Kapitulovali jsme a školu, která vždy byla školou, nikdy internátem a všichni místní to vědí, rekolaudujeme na – školu.

„Já bych ji vykoupal ve Vltavě,“ bručel Karel.