DMD č. 28. pro 28. 4. 2021. Téma: Dům kde se zatmívá rozum

V ruce svíral revolver a čekal. Posledních několik dní strávených pátráním ho dovedlo až sem, do tajné svatyně nějakého zapomenutého kultu. V místnosti pod ním se uctívači temných sil připravovali na rituál a on byl jediný kdo tomu mohl zabránit.
Seběhl po schodech a kopnutím rozrazil dveře. Příliš pozdě. Kultisté byli mrtví a před ním se tyčila Věc. Vyprázdnil do ní zásobník, ale nezdálo se, že by jí to vadilo. Přitáhla si ho blíže a chapadly mu vnikla do nosu a do uší. Detektivovy oči se zahleděly do prázdna a začal se nekontrolovaně chichotat, až mu na bradu stékaly sliny.

" Takže vám nejdříve ostříháme vlasy. Pak nehty a taky vás vykoupeme. " řekla dáma oděná celá v šedém.
" Počkejte, my jsme jen chtěli projít... " byl rázně přerušen " Tady je všem cestám konec. " řekla pevně a klidně.
" Počkejte, jen jsme utíkali pře biřici. " dáma zavrtěla hlavou a pravila " Jeden z vás myslel na to, jak se vyhnout popravišti. Prý by za to dal cokoli. "
Povytáhla obočí a koukla se na Zbiňka. " Ale já... promiň Pepo... " zaskuhral a svěsil hlavu.

Dáma mu dala ruku na rameno a vlídně dodala " Předčasně přijímáme jen ty ,co si to opravdu přejí. Tady ty nepokojné myšlenky zatemníme. "

Karotka stál znovu na ulici před zavřenými dveřmi, zavazadlo u nohou. V tomhle velikém městě se opravdu žije jinak než u nich doma, jen co je pravda. Všechen ten růžový samet, bambulky a střapečky, červené lucerničky a malá křesílka mu dosud tancovaly před očima, stejně jako obrazy švadlenek, které zřejmě neměly čím a z čeho zrovna šít, soudě podle jejich přeskromných oděvů a také nikde neviděl ani kousek látky, jehly nebo nitě. Určitě právě z toho důvodu pronajímají také pokoje.

Podnik paní Dlaňové mu byl doporučen jako slušné a levné ubytování, přece se nenechá ovládat jakýmsi podivným studem. Znovu zaklepal.

Když poprvé s bušícím srdcem schází do úkrytu pod vrbou, připadá si nevděčně vyděšený. Naděje má pořád pachuť uvězněné samoty.

*

Na Chroptící chýši není nic romantického, nic, co by připomínalo bezpečně strašidelné kulisové zámky. Rozdrásané tapety, vzduch ztěžklý potem, strachem i primitivní zvířecí touhou po svobodě, okna zatemněná křikem a bolestí, dům, který musí zastrašovat, prosáklý kletbou, které byl pravidelně svědkem, a stejně – stejně je v zatlučených oknech záblesk jejich úsměvů, strop podpírají neochvějně pevné trámy řady úplňků, stejně zámek drží pouto silnější než krev a ani nános prachu nesmaže čtvery společné stopy. Nejstrašidelnější dům v sobě tají střípek domova.

Tetička Dvorak napruženě hypnotizovala figurky na černo-bílé desce. Na podlaze v předsíni zatím smutně odpočívala skříňka obývaná psacím strojem, toho času se závadou.
„Opravdu vyjela na projížďku v tuhle hodinu? Vždyť ji nikdo neuvidí.“ Táhla.
„Testuje nová noční světla,“ odvětil osiřelý manžel a jediným pohybem odpravil věž své protihráčky.
„Je to blázen! Alespoň že Juditka míří k životu, jaký má být.“ Táhla.
„Jestli myslíte na sňatek, švagrová, tak vás zklamu. S panem bratrancem se rozhodli zůstat přáteli.“ Protitahem totální destrukce.
„V tomhle domě se snad všem zatmívá rozum!“ Šachové figury dramaticky opustily hrací plochu.
„Máte pravdu, zahrajeme si raději dámu.“

Armáda byla poražena pouhou holčičkou. Teď tu byla jen ona a já. Bojovali jsme spolu tři dny. Prohrál jsem. Ztratil jsem rovnováhu a skončil před ní v pokleku. Přiložila mi dva prsty na čelo a celý svět se rozplynul. Najednou jsme se nacházili v domě, který mi zatemnil rozum.
"Vítej doma, Ernaeli, máme spoustu práce," řekla jako sestra.
"Ne... nechci ničit světy... nechci přinášet utrpení."
"I já ne, ale musíme. Jinak nastane nenapravitelný chaos a nepřežije nikdo. Je to neustálý koloběh života a smrti. Aby život mohl přetrvat, musí zemřít. To je naše prokletí, které spočívá na našich bedrech, Ernaeli!"

Měl tolik rozumu, aby tu funkci nechtěl. Ale netrvalo dlouho a byl v ní docela spokojený. Jistě, měl občas deprese... výkyvy nálad... postupující paranoiu... Nakonec se trůnu nehodlal vzdát. Ani přes mrtvoly.

Byl nejméně významným členem naprosto nevýznamné rodiny. Víra ho zavolala k trůnu, povinnost ho udržela navzdory nástrahám. Když konečně mohl vládnout, uchýlil se k cizoložství a vraždě. Uslyšel "na rukou máš příliš mnoho krve".

Panovat bylo jeho právo, jeho dědictví. Dobře věděl, jaké nástrahy skrývá trůn a moc. Uchrání se chyb, které udělali ti před ním. Nadělá svoje - ještě horší. Po jeho smrti budou z jednoho domu dva.

Je konec října, chladno a tma, obzor posetý hvězdami. Tiše poblikávají někde tam, kde se brzy nad ránem, když si přivstaneme, rozlije jen pro nás narůžovělé světlo po svazích Dachsteinu. Je nekonečné horské ticho, jsou doběla rozpálená kamínka, jsou těstoviny s omáčkou ze skleničky, je černý čaj z ledové vody z pramínku opodál. Jsme my a je prázdná chata, kam už dnes nikdo nepřijde. Večer se kradmo překlápí do noci, slova se zakutálí pod palandu, všechno všední a lidské pomalu umlká a vládu přebírají duchové hor.
Schoulíme se k sobě pod chlupatou dekou a poprvé to necháme jen na nich.

“Tak. Víme, že se rozvzpomínám, ale je to tak správně? Neexistuje nějaký dobrý důvod proč jsem některé věci zapomněla?” přemítala Múza.
Mladý spisovatel si povzdechl. “To bohužel asi nezjistíme. Budeme tomu muset nechat volný průběh.”
“No jo, jenže některé věci, které si vybavuji jsou… velice podivné. Moje hlava je jak strašidelný dům a asi prodělávám nejen ztrátu paměti, ale i zatmění rozumu. Je to chaos.”
“Nepřináší chaos tu největší inspiraci?”
Múza se zasmála. “Filipe, pochybuji, že bych dokázala někoho inspirovat.”
“To pozor.” Vztyčil mladík ukazováček. “Vím minimálně o jednom mladém nadějném spisovateli..." Políbil Múzu na tvář. "...kterého inspiruješ každičký den.”

"Mami, vezmeš v noci štěně ven?"
"Jasně. A ty už běž spát."
V ruce mi cinkne telefon se zprávou: co pipinky?
Samozřejmě. Asi pětkrát jsem zhasínala voliéru, než se mi podařilo odchytit toho praštěnýho papoucha, co se rozhodl ocasem stále rozsvicet, navíc zvenčí klece.
Ten náš psí děda nepotřebuje, aby za něj někdo mluvil. Stoupne si přede mne, hypnotizuje mě pohledem a - štěká.
"Fajn, už jdu."
Jen se zapřu rukama do sedačky, přiskočí mňoukající kočka a cpe se mi do klína s pupkem plným koťat. Brzo už vrhne.
No co mi ještě chybí ke štěstí? Večerní dávka chemie v tabletách.

Někdy měl pocit, že ostatním to prostě nevadí.
Že tenhle temný kout světa, prolezlý kdejakou špínou, leží v žaludku jen jemu, a ostatní si to vyloženě užívají.
V bludišti místností snad nejde správný směr, ať to zkouší kolikrát jen chce. Bohové si vymysleli vážně krutý vtip. Vždyť ho tady vlastně všichni nenávidí, tak proč ho jednoduše nenechají odejít? Musí se z toho nejdřív zbláznit?
Ale Zagreus se ještě zbláznit nehodlal, natož se vzdát. A tak čím se cítil hůř, tím kousavější byly jeho poznámky, a tím víc ozdobných váz roztřískal na kusy.
Ať si je opravuje třeba jeho otec osobně.

V kouzelnickém světě je hodně domů, ze kterých se vám opotí mozkovna zevnitř.
Domy, kde si duchové podávají ruce s příšerami. Domy, kde strašidelní bubáci zpersonifikují váš strach do takových detailů, že i ostřílená kouzelnice Molly Weaslyová se sesypala. Ostatně, která máma by se nezhroutila při pohledu na mrtvoly svých dětí, i když ví, že jsou falešné.

Pro Severuse Snapea však domy černokněžníků nepředstavovaly problém. Temnou magií ovládal od školních let; bubákům se smál, duchy proklínal. Ne, pro něj byl daleko horší obyčejný dům v Godrikově dole. Dům, v němž zemřela Lilly Potterová. Dům, v němž téměř přišel o rozum.

Společnými silami a intenzivním vysvětlováním se nakonec podařilo předejít krveprolití.
„To víš, když strávíš v base tolika času jako já, začne tě přemáhat šílenství,“ zakřenil se Kasandr. „Nevíš, kdo je přítel, kdo není... Zvlášť, když ti dveře brání ve výhledu.“
Paull obrátil oči v sloup. „Byl jsi v base sotva pár hodin. Víš, co by ti na to řekla Sara?“
„Že byl šílenej i předtím,“ odpovědělo křoví, až se větvičky třásly. Naštěstí Sara stačila vylézt dřív, než porostem někdo stačil preventivně prohnat šipku z kuše.
„Co tady děláš?“
„Na tom nezáleží. Nějakej voják zavolal stráže, musíme zmizet. Amias hlídá východy.“

Další případ. Další dům. Zatímco Ed zpovídá majitele, já si jako obvykle sedám na kuchyňskou židli, vytahuji zápisník a zkouším v atmosféře zachytit cokoli podivného.
(Poznámka - ne. ŽÁDNÝ strašidelný dům nevypadá strašidelně. Pokud ano, jste na špatné adrese.)
V kuchyni voní káva. Oknem proudí ze zahrady svěží vzduch. Stěny jsou žlutě natřené.
Poslouchám rozhovor jen zpola. Vyděšená rodina. Kroky uprostřed noci. Zhasínající lampy. Nic zajímavého.
Na ruku s perem padne stín a v zorném poli se objeví ruka s hrnkem.
"Děkuji," usmívám se.
"JÁ děkuji," zaskřípe cizí hlas.
Ruka je promodralá. Perfektně, dokonale mrtvá. Luskne prsty. A všechno světlo zmizí.

"Cítíš to?" zeptal se mistr a jeho hlas se nesl tmavou prodejnou elektra.
Odpověď však nepřicházela.
Jen sílící drobné pískání plnilo vzduch.
Mistr zlovec se podrbal v uchu.
"Tak cítíš to?"
Nic. Učeň stál kousek za ním, oči v sloup a z otevřených úst mu vytékala slina.
"Sakra," prohodil mistr sám k sobě. "Mikromozkovlnky!"
Rychle si nacpal do uší zbytky voskových svíček, které vyhrabal z kapes.
V tom se ozvala rána a zašlehaly modré blesky.
Do uličky na druhém konci obchodu se vevalila obrovská koule slepená z desítek mikrovlnek. Zarachotila a šlehla modrým bleskem po zlovci.
"Teď teprve začíná sranda!"